ECLI:CZ:US:2015:4.US.757.15.1
sp. zn. IV. ÚS 757/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky Lenky Horváthové, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 20 Co 224/2014, a proti usnesení JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno, ze dne 25. 3. 2014, č. j. 150 EX 1360/12-38, za účasti Krajského soudu v Brně a JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako povinná.
Usnesením JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno (dále také "soudní exekutor"), ze dne 25. 3. 2014, č. j. 150 EX 1360/12-38, byla zastavena exekuce na majetek povinné. Současně bylo rozhodnuto tak, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výroku o nákladech účastníků řízení podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že rozsudkem Městského soudu v Brně byl zrušen rozhodčí nález, který v předmětném exekučním řízení sloužil jako exekuční titul. Zdůraznila, že to byl právě oprávněný, který do smlouvy zakomponoval neplatnou rozhodčí doložku. Musel proto vědět, že exekuce probíhala na základě zrušeného titulu, neučinil však žádné kroky vedoucí k jejímu zastavení.
Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. 20 Co 224/2014, byl výrok III. usnesení soudního exekutora potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že oprávněný by byl povinen hradit náklady exekuce pouze tehdy, pokud by nerespektováním požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti zavinil, že exekuce musela být zastavena. Pokud však oprávněný podal návrh opírající se o vykonatelný exekuční titul, nelze jeho zavinění na zastavení exekuce dovozovat.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími soudního exekutora a obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se závěry soudního exekutora a obecného soudu o zavinění oprávněného. Poukazuje zejména na skutečnost, že právní předchůdce oprávněného sjednával ve formulářových smlouvách neplatné rozhodčí doložky, přičemž stěžovatelka neměla možnost tento dokument jakkoliv upravit. Dále uvedla, že oprávněný podal návrh v době, kdy již byla známa judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ve věci rozhodčích doložek. V dalším obsahu se stěžovatelka soustředí na rozhodovací praxi soudů.
Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě pokládá za nutné uvést, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto i na tomto místě připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjímečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů exekučního řízení v případě zastavení exekuce, a to navíc jen co do nákladů účastníků, nikoliv nákladů soudního exekutora. Předmět lze proto ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokrát podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž (často jen pro svou výši) nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, příp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení základní (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo.
V nyní souzené věci odvolací soud řádně a podrobně rozvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů exekučního řízení, přičemž se soustředil jak na míru zavinění oprávněného, tak i na současnou rozhodovací praxi. Pokud tedy svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, resp. o potvrzení usnesení soudního exekutora, zdůvodnil a vypořádal se se všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky, jedná se o závěr nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu