ECLI:CZ:US:2015:4.US.826.15.1
sp. zn. IV. ÚS 826/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky VARIANT plus, spol. s r. o., IČ: 469 67 168, se sídlem U Obůrky 5, Třebíč, zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 2. 2015, č. j. 15 EXE 2056/2014-36, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh exekučního řízení, jehož se stěžovatelka účastnila jako oprávněná. Exekučním návrhem ze dne 3. 11. 2014 podaným u JUDr. Marie Sárové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Jihlavě, se stěžovatelka proti povinnému Martinu Dvořákovi, domáhala vymožení pohledávky vyplývající z platebního rozkazu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 7. 2014, č. j. 12 C 212/2014-18, ve výši 20 930,- Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 8 004,50,- Kč. Soudní exekutorka vydala dne 19. 1. 2015 pod č. j. 079 EX 01084/14-039 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž byly náklady stěžovatelky vyčísleny částkou 2 020,70,- Kč. Vzhledem k tomu, že s takto vypočtenou částkou nesouhlasila, podala stěžovatelka proti příkazu námitky. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 2. 2015, č. j. 15 EXE 2056/2014-36, bylo rozhodnuto, že příkaz k náhradě nákladů exekuce se mění tak, že náklady oprávněného se určují ve výši 484,- Kč.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky s vyčíslením přiznané náhrady nákladů exekučního řízení. Podstata argumentace se soustředí jednak na povinnost zaslání výzvy k plnění před podáním exekučního návrhu, jednak na možnost považovat tuto výzvu za úkon ve smyslu advokátního tarifu.
Na základě své argumentace stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě pokládá za nutné uvést, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto i na tomto místě připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů v částce 484,- Kč, kterou lze i s ohledem na požadovanou vyšší částku ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjímkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokrát podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž (často jen pro svou výši) nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu