ECLI:CZ:US:2015:4.US.992.15.1
sp. zn. IV. ÚS 992/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti CTR Evropská a. s., se sídlem Sladkovského nám. 525/1, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem se sídlem Apolinářská 6, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 130/2014-73 ze dne 22. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy, v původním řízení odpůrce, ke dni 18. 4. 2011 vydal úpravu směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy č. U 0933/2011 tak, že došlo ke změně míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi Evropskou a Leteckou, v katastrálním území Ruzyně, a to k navýšení z kódu C na kód H na ploše vymezené výkresovou přílohou na pozemcích parc. č. X1, X2 a X3 a na části pozemků parc. č. X4 a X5. Provedeným navýšením kódů míry využití území byl zvýšen koeficient podlažních ploch z 0,5 na 2,2. Důvodem změny byl záměr stěžovatelky, v původním řízení v postavení osoby zúčastněné na řízení, na vybudování polyfunkčního souboru staveb CTR Evropská.
Toto opatření napadl navrhovatel původního řízení před správními soudy, který podal dne 5. 3. 2014 u Městského soudu v Praze návrh na zrušení opatření obecné povahy - výše uvedené úpravy územního plánu podle §101a a násl. soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."), kterému městský soud vyhověl a rozsudkem ze dne 29. 5. 2014 č. j. 10 A 39/2014-109 napadené opatření obecné povahy, úpravu územního plánu, zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí městského soudu následně stěžovatelka a Magistrát hlavního města Prahy podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nedostatečně odůvodněno. Původní rozsudek Městského soudu v Praze dle ní trpí neurčitostí, jelikož není srozumitelné, co se vlastně napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zrušuje, zda úprava směrné části územního plánu ze dne 18. 4. 2011 a chybně je uvedeno číslo úpravy U 0933/2011, nebo chtěl soud zrušit úpravu č. U 0933/2011, která je ze dne 11. 4. 2014, což je jednoznačně stanoveno v příloze léto úpravy. Tyto námitky Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti nevypořádal. Kasační soud dle ní správně nevypořádal ani její další věcné námitky, včetně té týkající se pojmu "index podlažní plochy", který dle jejího názoru nelze beze zbytku vztáhnout i na termín "kód využití území". Stěžovatelka je dále přesvědčena, že pokud byla daná úprava zrušena, tak mohlo dojít ke dvěma možným právním stavům. Prvním z nich je, že zrušením úpravy došlo k "obživnutí" předchozího kódu (C) míry využití území v rámci územního plánu hl. m. Prahy, druhou možností je, že v současné době území z hlediska stanoveného kódu míry využití území regulováno není. V tomto území stále existuje územní plán, protože je stanovena funkční plocha, ale není zde regulace spočívající v konkrétně určeném kódu míry využití území. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále je třeba podotknout, že stěžovatelka v řízení vystupovala pouze z pozice osoby zúčastněné na řízení, rozsah jejíchž procesních práv není shodný s rozsahem práv, která jsou přiznána účastníkům řízení, tj. v daném případě navrhovateli a odpůrci. Osoby zúčastněné na řízení v řízení před správními soudy především nemohou disponovat předmětem řízení (srov. §34 odst. 3 s. ř. s.). Bylo by proto proti logice daného procesního postavení (statusu) i na něm založené právní jistoty samotných účastníků, aby taková osoba posléze v řízení před Ústavním soudem vystupovala, jako kdyby byla účastníkem původního řízení, tedy stylizovala se do role navrhovatele či (zde) odpůrce. Z těchto důvodů je nutno přezkum omezit pouze na otázku, zda takové osobě, tedy stěžovatelce, nebyla postupem soudu její procesní práva upřena či jinak zasažena.
Namítá-li stěžovatelka absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Pokud jde o námitku týkající se údajné neurčitosti kasačního výroku v rozsudku městského soudu, i tu Nejvyšší správní soud patřičně vypořádal (bod 34). Totiž ani případná záměna data bez dalšího nečiní výrok neurčitým, resp. otázku, jaká úprava byla vlastně zrušena, nejasnou, poněvadž ze všech souvislostí je naprosto zřejmé, o jaké konkrétní opatření obecné povahy se jedná. Jakkoli stěžovatelka hledá cesty, jak dosíci realizace svého záměru, jde v tomto případě o argumentaci ryze formalistickou, nadto vnitřně přinejmenším inkoherentní. Nejprve stěžovatelka v řízení toliko tvrdila, že úprava byla ze dne 11. 4. 2011, nyní tvrdí, že dnem úpravy měl být 11. 4. 2011, avšak současně též tvrdí, že úprava byla vydána dne 15. 4. 2011. Nicméně opatření obecné povahy nemůže být, obrazně řečeno, "z jednoho dne", ale vydáno jiného dne. Z argumentace soudů i navrhovatele, jak je zachycena v obou rozhodnutích, plyne, že den 11. 4. 2011 se vztahuje pouze k úpravě výkresu (stěžovatelčině dokumentaci), který byl teprve podkladem pro změnu, nikoli samotným opatřením obecné povahy. Nadto stěžovatelka ani neuvádí, případně s jakým jiným opatřením obecné povahy, k tomu vztahující se k dotčené části územního plánu, je označení zrušené úpravy ve výroku rozsudku městského soudu zaměnitelné. Ostatně ani samotný odpůrce k označení zrušené úpravy žádné výhrady nevznesl. Argumentace stěžovatelky je tak nevěrohodná a vypořádání námitky ze strany Nejvyššího správního soudu není v rovině ústavního práva co vytknout.
Pokud jde o námitky směřující proti závěru kasačního soudu (a potažmo i městského soudu), že pojem "index podlažní plochy" lze beze zbytku vztáhnout i na termín "kód využití území", pak z odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu zjevně plyne, že se i těmito argumenty Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval a vypořádal je (body 32 a 33). Skutečnost, že s tímto vysvětlením není stěžovatelka ztotožněna, však ústavní stížnost důvodnou nečiní, resp. napadené soudní rozhodnutí nepůsobí ústavně nekonformním. Obdobně to platí i o výhradách stran právního stavu po zrušení předmětné úpravy městským soudem. Otázka právního stavu po zrušení změny územního plánu nebyla předmětem řízení, tato otázka již byla judikaturou kasačního soudu vyřešena, a proto ani nebylo třeba k ní žádné zvláštní stanovisko zaujímat. K tomu je třeba podotknout, že na opatření obecné povahy nelze nahlížet jako na právní předpis, čehož si je stěžovatelka také vědoma. Jde o správní akt s konkrétně určeným předmětem, ale s okruhem adresátů vymezeným obecně, individuálně neurčitě. I když je okruh adresátů aktu vymezen obecnými znaky, už z povahy věci plyne, že adresátem aktu nemůže být "každý" (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Rs 11/2010/č. j. 1 Ao 2/2010-116/ ze dne 16. 11. 2010). Kategorická úvaha stěžovatelky o tom, že je tento akt "na pomezí mezi obecně závazným právním předpisem a individuálním správním aktem", proto není namístě. Již z toho důvodu (mezi jiným) zde nelze spatřovat paralelu s právními důsledky plynoucími ze zrušeného právního předpisu, jak na to stěžovatelka poukazuje.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu