ECLI:CZ:US:2016:1.US.1903.16.1
sp. zn. I. ÚS 1903/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 134/2015-34 ze dne 15. března 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 36/2014-74 ze dne 18. srpna 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí. Usnesení Nejvyššího správního soudu jí bylo doručeno dne 13. 4. 2016. Ústavní stížnost podala telefaxem v poslední den lhůty dne 13. 6. 2016 v čase 23:46 (podle záhlaví telefaxové zprávy), toto podání bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 6. 2016 v čase 03:54. Do tří dnů stěžovatelka podání doplnila předložením jeho originálu.
2. Pro posouzení včasnosti podání telefaxem není rozhodující, kdy bylo podáno k poštovní přepravě, nýbrž kdy došlo soudu - provozovatel telefaxového spojení (podobně jako provozovatel emailového serveru) totiž podle ustálené judikatury civilních i správních soudů není orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu §57 odst. 3 občanského soudního řádu. To opakovaně uznal i Ústavní soud [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2509/08 ze dne 11. 2. 2009 (N 23/52 SbNU 221) a sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79) či usnesení sp. zn. I. ÚS 250/05 ze dne 20. 7. 2005 pro telefaxová podání a nález sp. zn. IV. ÚS 2446/11 ze dne 14. 11. 2011 (N 194/63 SbNU 239) či usnesení sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009 pro e-mailová podání].
3. Od těchto závěrů se Ústavní soud odchýlil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639). K tomu ho vedly dvě hlavní úvahy: 1) shledal rozdíl mezi podáním učiněným prostřednictvím telefaxu a elektronickým podáním učiněným prostřednictvím e-mailu; 2) s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela (odst. 31). Soud tak výslovně uvedl, že "včasným doručením v této rovině je pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty. Tento důraz totiž souvisí se skutečností, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky." (odst. 32). Závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 je tedy jednoznačný: bylo-li podání, jehož včasnost je třeba posuzovat podle dodání soudu, odesláno ve 23:38 (ve lhůtě) a soudu došlo v 00:26 (po lhůtě), je třeba na něj nahlížet jako na materiálně včasné, byť je formálně opožděné.
4. Na uvedené rozhodnutí Ústavní soud navázal v nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349). V něm shledal včasným podaný odpor proti trestnímu příkazu, který měl být odeslán v poslední den lhůty v čase v 19:12, avšak vlivem technické chyby na straně odesílatele (advokáta) nikdy soudu nedošel. Následně advokát totéž podání pro jistotu odeslal znovu (avšak po půlnoci) a odpor soudu došel v 00:27. Závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 je tedy jednoznačný: bylo-li podání, jehož včasnost je třeba posuzovat podle dodání soudu, odesláno po půlnoci a po půlnoci soudu také došlo (obojí po lhůtě), je třeba na toto formálně opožděné podání nahlížet jako na materiálně včasné, pokud odesílatel v poslední den lhůty alespoň projevil vůli a snahu procesní úkon včas učinit, byť k tomu z důvodů na jeho straně nedošlo.
5. Okolnosti projednávané věci v zásadě odpovídají okolnostem, jež Ústavní soud posuzoval v uvedených věcech sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14. Rozdíl by bylo možné nalézt ve formě podání, neboť oba tyto nálezy se vyjadřovaly k včasnosti elektronického podání prostřednictvím e-mailu a první z těchto nálezů se výslovně odlišil od podání telefaxového (odst. 31). Tento rozdíl je však bez významu, neboť právní předpisy upravující doručování před civilními a správními soudy nemají odlišnou úpravu pro tyto způsoby doručování a předchozí nálezová judikatura Ústavního soudu dospěla k totožným závěrům pro oba způsoby doručování (výše uvedené nálezy sp. zn. III. ÚS 2509/08, IV. ÚS 2492/08 a sp. zn. IV. ÚS 2446/11).
6. Významný rozdíl není možno shledat ani v době doručení. Ve věcech sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 došlo k doručení necelou půlhodinu po půlnoci, kdežto ve věci projednávané bylo doručeno ve 03:54. Nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ostatně výslovně uvádí, že "soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky."
7. Za tohoto stavu věci Ústavní soud zvažoval, zda je namístě podání stěžovatelky považovat za materiálně včasné, byť je formálně opožděné. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění nálezu Ústavního soudu je totiž podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány a osoby, tedy i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)].
8. K takovému závěru soud v projednávané věci nedospěl, neboť názory vyjádřené v nálezech sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 nejsou slučitelné s názory vyjádřenými v předchozí (nejen) nálezové judikatuře Ústavního soudu uvedené v odst. 2 tohoto usnesení. Předchozí judikatura stojí na jednoznačném závěru, že rozhodující pro posouzení včasnosti telefaxového či elektronického podání prostřednictvím e-mailu je doba doručení soudu. Pakliže je rozhodující doba doručení, okolnosti odeslání nemohou mít vliv pro posouzení včasnosti podání. Tato rozhodnutí ostatně předchozí nálezy uvedené v odst. 2 zcela pomíjí, byť se vyjadřují k totožným otázkám doručování. Nelze tedy než dospět k závěru, že v nálezové judikatuře Ústavního soudu panuje rozpor, který je možné odstranit pouze předložením věci plénu podle §23 zákona o Ústavním soudu.
9. Nadto je třeba poukázat na setrvalý náhled Ústavního soudu na funkci a význam lhůt v právním řádu. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)].
10. Popsaný účel lhůt (nejen pro doručování) by byl popřen, pokud by se měl prosadit názor vyjádřený v nálezech sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14. Lhůta jako konkrétně vyjádřený časový úsek končí uplynutím okamžiku vymezujícího její konec. Uplynutí lhůty pro podání návrhu tedy nezávisí na následném jednání soudu - zda a kdy se bude tímto návrhem zabývat. Může samozřejmě dojít k situacím, kdy podání bude odesláno či doručeno těsně po uplynutí lhůty, tedy formálně pozdě, ale ještě v době, kdy se jím adresát nestihne zabývat. Ani to však není důvod zavádět materiální hledisko pro posuzování plynutí času, neboť jde o přirozený důsledek plynutí času (první okamžik po posledním včasném okamžiku je z povahy věci okamžikem pozdním). Hlediskem pro hodnocení okolností rozhodných pro posouzení včasnosti podání nemůže být ani pokračující elektronizace justice, pokud se nijak neprojeví v zákonném vymezení rozhodných okolností. Jinými slovy: soud nemůže rozšiřovat zákonodárcem stanovený úplný výčet v §57 odst. 3 občanského soudního řádu pouze s odkazem na skutečnost, že dochází k elektronizaci justice.
11. Z uvedených nálezů sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 892/14 plyne, že vcelku běžné otázky doručování pomocí telekomunikačních prostředků je třeba posuzovat nejen podle zákonem výslovně předvídaných hledisek (čas odeslání, dodání či doručení), ale také podle okolností, které jsou s těmito hledisky spojeny. Mezi tyto okolnosti mimo jiné patří úmysl a jednání odesílatele, doba uplynulá od konce lhůty či pracovní doba soudu. Tyto okolnosti by měly být předmětem dokazování a následného hodnocení. V projednávané věci by to mimo jiné znamenalo vést dokazování ke zjištění otázky, kdy stěžovatelka své podání odeslala (zda např. neměla nesprávně nastavený čas na svém přístroji) a zda se v době mezi koncem lhůty a doručením podání mohl na Ústavním soudu tímto podáním někdo zabývat [samotný odkaz na pracovní či úřední dobu v této souvislosti nemůže obstát, neboť vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, má soudce provádět potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dny pracovního klidu, popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Soudce musí být připraven vykonat při výkonu soudnictví určitou činnost (provést potřebný úkon) kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle zákona provedena), neboť soudce je soudcem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a může být kdykoliv povolán k výkonu svého zaměstnání. Srov. přiměřeně rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 612/2006 ze dne 5. 6. 2007 či rozhodnutí kárného senátu NSS č. j. 16 Kss 10/2013-84 ze dne 10. 1. 2014]. Je-li však podle nálezů sp. zn. III. ÚS 2509/08, IV. ÚS 2492/08 a sp. zn. IV. ÚS 2446/11 rozhodující doručení, bylo by takové dokazování zjevně nadbytečné.
12. Účastníci řízení mají k dispozici několik způsobů, jakými mohou své podání soudu zaslat (datová schránka, držitel poštovní licence aj.). Každý z těchto způsobů má své přednosti a nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Pokud si účastníci řízení vyberou služby soukromé osoby, jejichž kvalita není nijak právem upravena (typicky provozovatele tzv. freemailu), měli by sami nést následky případných vad v doručování tímto způsobem. Nejde totiž nedostatky v organizaci soudu či poruchu ve státem provozovaném systému, jako je například ztráta faxového podání, nesprávné nastavení přístrojů, nedostupnost systému datových schránek apod. [nálezy sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245), sp. zn. I. ÚS 578/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 49/44 SbNU 629), sp. zn. III. ÚS 2509/08, nález sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 66/64 SbNU 749)]. Nelze také přehlížet, že včasnost doručení podání neovlivňuje pouze právní postavení podatele, ale také zbylých účastníků řízení například v otázkách promlčení, prekluze, právní moci rozhodnutí, tedy institutů sloužících mimo jiné k nastolení právní jistoty [věcné projednání opožděného procesního prostředku k ochraně práva přitom může být důvodem pro zásah Ústavního soudu, srov. odst. 29 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)].
13. Přes výše uvedené Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl věc předložit plénu podle §23 zákona o Ústavním soudu. Rozporná judikatura totiž nebrání obvyklému způsobu rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která ústavní stížnost podala bez zastoupení advokátem, byť to vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka si zákonné povinnosti podle tohoto ustanovení musí být vědoma, protože na ni byla Ústavním soudem opakovaně upozorněna v desítkách řízení. Ústavní soud proto stěžovatelku k odstranění vad již nevyzýval (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1691/16 ze dne 14. 6. 2016, III. ÚS 1572/16 ze dne 31. 5. 2016, IV. ÚS 1407/16 ze dne 18. 5. 2016, I. ÚS 1316/16 ze dne 17. 5. 2016). Vzhledem k tomu, že odstranění vad stěžovatelkou nebyl důvod očekávat, předložení věci plénu by vedlo k rozhodnutí, které by pro projednávanou věc nemohlo mít význam.
14. Z uvedeného důvodu soud ústavní stížnost bez dalšího odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh, jehož vady stěžovatelka neodstranila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj