ECLI:CZ:US:2016:1.US.2668.15.1
sp. zn. I. ÚS 2668/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Petra Charváta a b) Renáty Charvátové, zastoupených JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 7. 2015, č. j. 138 C 3/2015-69 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podanou dne 2. 9. 2015 podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně chráněných práv dle ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3, a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé podali dne 13. 1. 2015 k okresnímu soudu žalobu, kterou se domáhali toho, aby žalovanému Martinu Jelínkovi bylo soudem uloženo zaplatit jim částku 8 500 Kč jako nevrácenou kauci, kterou složili k zajištění nájemného a úhrady jiných závazků souvisejících s nájmem bytu, jenž je ve vlastnictví žalovaného. Okresní soud vydal dne 29. 1. 2015 platební rozkaz, kterým uložil žalovanému, aby zaplatil stěžovatelům částku 8 500 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 6 400 Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor.
3. Okresní soud proto rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelům částku 700 Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku okresní soud stručně vylíčil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl na základě provedeného dokazování. Okresní soud uvedl, že na základě nájemní smlouvy užívali stěžovatelé v období od 27. 11. 2011 do 30. 4. 2013 byt ve vlastnictví žalovaného. Žalovanému jako pronajímateli složili peněžní prostředky (kauci) ve výši 8 500 Kč k zajištění nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu a k úhradě jiných svých závazků v souvislosti s nájmem podle ustanovení §686a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Žalovaný mohl na základě dohody se stěžovateli podle ustanovení §686a odst. 3 občanského zákoníku použít uvedenou kauci také k náhradě škod v bytě způsobených stěžovateli. Po skončení předmětného nájemního vztahu byla tato kauce použita žalovaným k zakoupení nového umyvadla v koupelně v hodnotě 7 800 Kč, neboť stěžovatelé mu předali byt zpět s poškozeným umyvadlem, dále k úhradě nákladů spojených s novým vymalováním celého bytu a k úhradě nákladů spojených s úklidem bytu.
5. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelům se nepovedlo ani prostřednictvím několika svědků prokázat, že byt přebrali od žalovaného již s poškozeným umyvadlem. Ze spisu vyplývá, že okresní soud vyslechl pět svědků, přičemž žádný z nich si nevšiml, že by umyvadlo v koupelně bylo při předání bytu stěžovatelům poškozeno. Okresní soud tedy uzavřel, že žalovaný vynaložil část kauce ve výši 7 800 Kč, odpovídající ceně nového umyvadla, oprávněně, a z toho důvodu žalobu ve stanoveném rozsahu zamítl. Stran zbylé části kauce ve výši 700 Kč okresní soud uzavřel, že žalovaný nebyl oprávněn použít tuto částku k úhradě nákladů spojených s novým vymalováním bytu. Okresní soud rovněž nepovažoval za opodstatněné náklady žalovaného spojené s úklidem bytu.
6. Jelikož okresní soud vydal rozsudek, jímž rozhodl o peněžitém plnění ve výši 8 500 Kč, tj. nepřevyšujícím částku 10 000 Kč ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), proti němuž není přípustné odvolání, využil tento soud možnost vyhotovit odůvodnění rozsudku podle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu. Uvedené ustanovení umožňuje soudu vyhotovit ve vymezených případech odůvodnění, v němž je uveden pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
II.
Podstatný obsah ústavní stížnosti
7. Stěžovatelé v nyní projednávané ústavní stížnosti namítají porušení jejich ústavně garantovaných práv podle ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3, a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku vydání v záhlaví citovaného rozsudku.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují závěr okresního soudu, že žalovaný byl oprávněn použít část kauce ve výši 7 800 Kč k uhrazení nákladů na nákup nového umyvadla. Dle stěžovatelů v průběhu řízení nebylo nijak potvrzeno, že předmětné umyvadlo bylo skutečně poškozeno, kdy, jakým způsobem a v jakém rozsahu se tak mělo stát a především zda za to odpovídají stěžovatelé. Soud dle nich vůbec nezkoumal, jestli bylo nutné umyvadlo měnit.
9. Dále dle stěžovatelů v průběhu řízení "nebylo prokázáno, že by umyvadlo bylo v době vrácení bytu v jiném stavu, než když ho stěžovatelé původně převzali na počátku nájmu, neboť byt nebyl stěžovatelům řádně předán." Z toho důvodu stěžovatelé trvají na tom, že předmětné umyvadlo bylo při předání bytu žalovanému nepoškozené a ve stejném stavu, v jakém ho převzali na počátku užívání bytu.
10. Z uvedených důvodů jsou stěžovatelé přesvědčeni, že vydáním v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále mělo být tímto rozsudkem zasaženo do jejich ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé rovněž spatřují porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Okresní soud měl také porušit ustanovení čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny. Stěžovatelé svou ústavněprávní argumentaci nijak dále nerozvíjejí a v ústavní stížnosti pouze parafrázují znění citovaných článků Listiny.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně v tzv. bagatelní věci, u něhož procesní úprava obsažená v ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipouští řádný opravný prostředek, tedy odvolání. Ve smyslu citovaného ustanovení a v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. 12. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz] lze za bagatelní označit ta rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Jelikož nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 8 500 Kč, lze i tuto věc označit za bagatelní.
13. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí možnost podat odvolání, bylo by proti logice věci připustit, aby byl jejich přezkum automaticky a bez dalšího přesunut do roviny ústavního soudnictví. Z toho důvodu Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti v bagatelním sporu je "zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální" [nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016; srov. také nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. IV. ÚS 229/15 ze dne 29. 3. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013]. Jinak řečeno, v principu tedy platí, že "Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak jen tehdy, když rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity" [usnesení sp. zn. IV. ÚS 3068/15 ze dne 2. 2. 2016].
14. Za takové extrémní vybočení lze považovat zejména situace, kdy dojde ze strany obecných soudů při interpretaci ustanovení právního předpisu k libovůli. Ústavní soud ustáleně judikuje, že princip vyloučení libovůle ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny při rozhodování soudů patří mezi základní principy právního státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016, nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)]. Za projev libovůle lze považovat například případy, kdy soud své rozhodnutí vůbec neodůvodní nebo neodůvodní náležitým způsobem, pomine ve věci rozhodující skutečnosti anebo odůvodnění rozhodnutí se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu, příp. jiným způsobem vybočuje z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461)].
15. Prizmatem výše naznačených ústavních principů posuzoval Ústavní soud nyní projednávanou ústavní stížnost.
16. Při hodnocení, zda lze odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu považovat za náležité a dostatečné, vzal Ústavní soud v potaz, že právní řád skýtá obecným soudům možnost vyhotovit ve vymezených případech odůvodnění rozsudku podle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu. Dle citovaného ustanovení může obecný soud v případech, kdy proti rozsudku není přípustné odvolání (tj. i v tzv. bagatelních věcech ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu), uvést v odůvodnění pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že možnost obecných soudů vyhotovit zjednodušené odůvodnění rozsudku podle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu nemá za následek snížení nároků kladených na jeho přesvědčivost a přezkoumatelnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201), nález sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461)] a i v těchto případech je nutné respektovat ústavně chráněné právo jednotlivce na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Po zohlednění uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu dostál výše naznačeným ústavněprávním požadavkům. Okresní soud sice využil možnosti odůvodnit rozsudek podle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu [viz bod 7], avšak z odůvodnění rozsudku je stále zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění okresní soud rozhodoval a jaké úvahy ho vedly k tomu, že žalobě stěžovatelů v rozsahu 700 Kč vyhověl a v rozsahu 7 800 Kč ji zamítl [viz bod 6]. Okresní soud rovněž náležitě odůvodnil i své rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení.
18. Ústavní soud následně posuzoval, zda mají skutková zjištění, na základě kterých okresní soud rozhodoval, oporu v provedených důkazech. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že okresní soud v rámci dokazování provedl kromě nezanedbatelného počtu listinných důkazů (např. nájemní smlouvu včetně jejich příloh, protokoly o předání a převzetí bytu ze dne 27. 11. 2011 a ze dne 30. 4. 2013, výpověď nájmu bytu, různé daňové doklady a celou řadu e-mailů) a obrazových záznamů také výslech řady svědků, navržených zejména stěžovateli. Ústavní soud ze spisu zjistil, že žádný z vyslechnutých svědků nebyl s to potvrdit tvrzení stěžovatelů, že umyvadlo bylo poškozené již v době, kdy byt přebrali od žalovaného. Jelikož Ústavnímu soud zásadně nepřísluší opětovně hodnotit důkazy provedené před obecnými soudy [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/10 ze dne 13. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 3088/07 ze dne 23. 10. 2008], omezí se Ústavní soud pouze na konstatování, že dokazování před okresním soudem bylo poměrně rozsáhlé a důkladné, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními Ústavní soud neshledal extrémní rozpor, jenž byl způsobilý odůvodnit ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti okresního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223)].
19. Dle názoru Ústavního soudu z ústavní stížností napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by okresní soud provedené důkazy hodnotil v rozporu se zásadami logiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), usnesení sp. zn. I. ÚS 1076/13 ze dne 25. 11. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1344/13 ze dne 8. 8. 2013]. Ústavní soud je také přesvědčen, že toto rozhodnutí není ani výrazem přepjatého formalizmu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467), nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
20. Ústavní soud na závěr podotýká, že námitky stěžovatelů obsažené v nyní posuzované ústavní stížnosti směrovaly téměř výlučně proti skutkovým zjištěním okresního soudu. Stěžovatelé v podstatě pouze zopakovali své výhrady vznesené již v řízení před okresním soudem. Konkrétně v ústavní stížnosti uvádějí, že "trvají na tom, že umyvadlo předali [žalovanému] nepoškozené a ve stejném stavu, v jakém ho převzali na počátku užívaní bytu. Rozhodně tedy provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by umyvadlo bylo v době vrácení bytu v jiném stavu, než když ho stěžovatelé původně převzali na počátku nájmu, neboť byt nebyl stěžovatelům řádně předán."
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že se smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu se okresní soud nedopustil zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení, jež by bylo způsobilé porušit ústavně chráněné právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a odůvodňovalo by kasační zásah Ústavního soudu.
22. Stran námitek stěžovatelů, že vydáním předmětného rozsudku okresního soudu došlo k protiústavnímu zásahu do jejich ústavně garantovaného práva na vlastnictví podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky nemají ve zbylé části ústavní stížnosti žádnou oporu, nejsou v odůvodnění ústavní stížnosti nijak rozvedeny a stěžovatelé toliko parafrázují znění citovaných ustanovení. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu došlo k nepřípustnému zásahu do některého z uvedených ustanovení Listiny.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu