ECLI:CZ:US:2016:1.US.329.16.1
sp. zn. I. ÚS 329/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Polena, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 534/2014-356 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013 č. j. 6 Cmo 133/2009-274, jimiž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, spojené s návrhem na zrušení "ustanovení části první čl. I. bodu 41. §237 a bodu 44. §241a zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony", za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. V roce 2001 odebral stěžovatel od společnosti WELSTAM, s. r o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl vedlejší účastník, stavební materiál v hodnotě přibližně 250 000 Kč, jehož platba byla zajištěna vystavením směnky. Tato směnka byla, dle verze vedlejšího účastníka, po zaplacení stavebního materiálu stěžovatelem zničena. Podle verze stěžovatele byla zničena toliko její barevná fotokopie, zatímco originál směnky vedlejší účastník předložil soudu s tvrzením, že jde o směnku jinou, zajišťující splacení půjčky ve výši 250 000 Kč, kterou vedlejší účastník, jako soukromá osoba, poskytl stěžovateli pro jeho osobní, tj. nikoliv obchodní, potřeby.
2. V roce 2003 byl Krajským soudem v Plzni vydán směnečný platební rozkaz, kterým stěžovateli uložil vedlejšímu účastníkovi předmětnou částku zaplatit. Proti tomuto rozkazu podal stěžovatel námitky, jimž Krajský soud v Plzni v roce 2004 přisvědčil a směnečný platební rozkaz zrušil. Jeho rozhodnutí bylo následně Vrchním soudem v Praze nejprve změněno (směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti), a poté, co toto rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil, zrušeno. Znovu o zrušení směnečného platebního rozkazu rozhodl Krajský soud v Plzni v roce 2009. Jeho rozhodnutí Vrchní soud v Praze opět změnil (směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti), načež Nejvyšší soud toto rozhodnutí opět zrušil. Při čtvrtém rozhodování Vrchní soud v Praze směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, a to rozsudkem ze dne 15. 4. 2013 č. j. 6 Cmo 133/2009-274. Dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl, a to usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 534/2014-356. Učinil tak proto, že stěžovatel, byť formálně namítal nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - jednak uplatnil již neexistující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak zpochybnil správnost hodnocení důkazů, již však nelze napadnout žádným dovolacím důvodem.
3. Proti těmto dvěma posledně zmíněným rozhodnutím stěžovatel podal ústavní stížnost.
II. Argumentace stran
4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a z čl. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že 1) v důsledku novelizace dovolacích důvodů v rámci soustavy obecných soudů neexistuje možnost přezkumu skutkových zjištění odvolacího soudu, byť by byly diametrálně odlišné od zjištění učiněných na základě provedení těch samých důkazů soudem prvostupňovým; 2) ve věci stěžovatele odvolací soud přehodnotil skutkové závěry učiněné prvostupňovým soudem, aniž sám provedl některé z jím provedených důkazů; 3) skutkové závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s dokazováním a jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněné; 4) odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníku náhradu nákladů v nesprávné výši.
5. V souvislosti s prvním bodem své argumentace stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil "ustanovení části první čl. I. bodu 41. §237 a bodu 44. §241a zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony". Stran druhého bodu argumentace stěžovatel vyjmenovává, že odvolací soud nevyslechl svědky Pavlíkovou, Bedlivou, Brůžkovou a Brůžka a neprovedl důkaz fakturami za odebraný stavební materiál, důkaz počítačovou sestavou peněžního deníku za rozhodné období a důkaz listinami týkajícími se dalších směnečných sporů vedených vedlejším účastníkem (odvolací soud vzal do úvahy toliko jeden z celkem pěti podobných sporů). K třetímu bodu argumentace stěžovatel zejména uvádí, že odvolací soud pochybil, když vzal za prokázané, že stěžovatel vystavil vlastní směnku znějící na 250 000 Kč, aniž jakkoliv přihlédl k námitkám stěžovatele stran kauzy směnky. Konkrétně nezohlednil to, že stěžovatel prokázal, že měl na svém osobním bankovním účtu velké množství finančních prostředků, a nepřihlédl ani k dalším podezřelým okolnostem (tvrzeného) vystavení směnky (viz výše). Dále odvolací soud, na rozdíl od soudu prvostupňového, nepřihlédl k nestandardním podezřelým okolnostem jiných směnečných kauz vedlejšího účastníka, respektive z nich nedovodil nevěrohodnost tvrzení vedlejšího účastníka týkajících se směnečné kauzy. Konečně stran čtvrtého bodu argumentace stěžovatel uvádí, že náklady posledního ze tří odvolacích řízení ve věci, které odvolací soud vyčíslil na 50 094 Kč, měly být ve skutečnosti o 25 047 Kč nižší. Mělo totiž dojít k jejich 50% zkrácení v důsledku toho, že byl uskutečněn toliko jeden úkon právní služby, a to účast při soudním jednání, neboť sepis odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem v druhém odvolacím řízení již byly jako úkony právní služby zohledněny při vyčíslení nákladů druhého řízení před odvolacím soudem, na něž při třetím rozhodování odvolací soud odkazuje. Stěžovatel upozorňuje, že ačkoliv mu bylo usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2882/13 ze dne 14. 10. 2013 sděleno, že je v této otázce přípustné dovolání (dle názoru Ústavního soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč), Nejvyšší soud jej odmítl proto, že dle jeho názoru je spornou toliko částka 25 047 Kč.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Obsah jejich vyjádření nicméně Ústavní soud nepovažuje za nutné rekapitulovat, neboť pro jeho rozhodování nebyl nikterak relevantní.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 47 Cm 72/2003. Z tohoto spisu byl zjištěn následující průběh komunikace mezi jednotlivými soudními instancemi. První rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil s tím, že odvolací soud neměl rozhodnutí prvostupňového soudu měnit, ale měl jej zrušit, neboť prvostupňový soud v rozporu s povahou řízení o směnečných námitkách ponechal důkazní břemeno na vedlejším účastníkovi a stěžovatele nepoučil, že je na něm, aby k prokázání svých námitek navrhl potřebné důkazy. Druhým rozhodnutím tedy odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a vzkázal mu, že je třeba stěžovatele náležitě poučit (tedy postupoval zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu). Třetí rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil s tím, že odvolací soud nevysvětlil, proč důkazy hodnotil jinak než prvostupňový soud. Ve čtvrtém rozhodnutí odvolací soud toto pochybení napravil, když podrobně zdůvodnil, proč na rozdíl od prvostupňového soudu nemá za prokázané, že stěžovatel s vedlejším účastníkem neuzavřel ústní smlouvu o půjčce, jíž měla směnka zajišťovat. Dále pak bylo ze spisu zjištěno, že stěžovatel v dovolání (na l. 316 až 324), jež bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto, toliko obsáhle polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by zároveň jakkoliv namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě Ústavní soud však žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu neshledal.
11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se mu nepodařilo prokázat oprávněnost námitek vznesených proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. že s vedlejším účastníkem 21. 3. 2001 v Horažďovicích neuzavřel ústní smlouvu o půjčce zajištěnou vystavením směnky nebo že nebyl roztrhán originál směnky zajišťující zaplacení stavebního materiálu. Stěžovatel pak uvádí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že přehodnotil skutkové závěry prvostupňového soudu, aniž by sám provedl dokazování, a Nejvyšší soud pak tím, že rozhodnutí odvolacího soudu aproboval. Dále stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud vzhledem k současné právní úpravě ani jinak postupovat nemohl, a proto navrhuje zrušení ustanovení obsahujících podmínky přípustnosti dovolání.
12. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012, všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Jakkoliv Ústavní soud rozumí tomu, že se stěžovatel obecné soudy pokoušel přesvědčit, že vedlejší účastník toliko tvrdí existenci dvou rozdílných směnek a ústní smlouvy o půjčce, aniž by však pro tato tvrzení měl jakoukoliv oporu, nelze odhlédnout od specifické povahy závazku ze směnky, který je přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. To mimo jiné znamená, že žalující směnečný věřitel nemusí dokazovat důvod svého nároku a že stačí, jestliže soudu předloží originál formálně bezvadné směnky. Specifické a značně rigidní směnečné úpravy si stěžovatel musel být jako osoba směnky používající v obchodním styku dobře vědom a měl tedy k podpisu směnky přistupovat s náležitou obezřetností (tedy přesvědčit se, že údaje na směnce uvedené, mimo jiné označení výstavce a toho, na jehož řad má být placeno, a místo vystavení směnky, jsou úplné a správné). Ústavní soud sice v minulosti konstatoval, že obecné soudy jsou i při respektu ke specifické, přísně formální povaze institutu směnky a jeho historickým kořenům povinny vždy přihlédnout i k okolnostem konkrétní věci (viz bod bod 34 nálezu sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015) a poskytl ochranu směnečným dlužníkům [viz například nález ze dne 18. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), nález sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. června 2014 a nález sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015], učinil tak nicméně za situace, kdy se směneční dlužníci nacházeli ve slabším postavení, tedy kdy se jednalo o spotřebitele. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud nevidí důvod, proč by obecné soudy měly unesení důkazního břemene stěžovatelem posuzovat mírněji. Rovněž Ústavní soud nemá za to, že by závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem odvolací soud učinil na základě jím neprovedených důkazů, jelikož odvolací soud provedl všechny důkazy (a to i důkazy listinné), které byly pro učinění opačného závěru soudem prvostupňovým relevantní.
13. Co se pak týče stěžovatelova tvrzení, že za současné právní úpravy se nelze domoci přezkumu skutkových zjištění odvolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že právo na přístup k soudu není absolutní a že tohoto práva je možno se domáhat jen za splnění zákonem stanovených podmínek, jako jsou například omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků. Z ústavněprávního hlediska přitom není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovateli pak nelze přisvědčit v tom, že současná úprava přípustnosti dovolání znemožňuje uplatnění skutkové otázky jako dovolacího důvodu a tedy poskytnutí ochrany právu na spravedlivý proces za situace, kdy jsou skutkové závěry odvolacího soudu v extrémním (tj. ústavněprávně relevantním) rozporu s provedeným dokazováním. Za přípustné je totiž, ve světle judikatury Ústavního soudu, nutno považovat i dovolání, v němž je jako dovolací důvod fakticky uplatněna otázka skutková, je-li ovšem zároveň namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu [srov. bod 11 usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Jedině pokud dovolací soud vyhodnotí námitku, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených práv, jako dovolací důvod spočívající na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je totiž zachována ústavnost jeho rozhodnutí (srov. též například bod 12 usnesení sp. zn. I. ÚS 3612/14 ze dne 31. 7. 2015). Pokud pak dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání. Bude ovšem záležet na posouzení tohoto soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle §237 občanského soudního řádu, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne (srov. bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Z výše již uvedených důvodů Ústavní soud nemá za to, že by stěžovatelem předestřená skutková otázka nasvědčovala porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a proto ani závěr Nejvyššího soudu stran nepřípustnosti dovolání nelze než označit za ústavně konformní.
14. Na okraj pak Ústavní soud upozorňuje, že účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se má domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Z výše řečeného lze přitom vyvodit i závěr, že za účinně vyčerpané dovolání nelze považovat takové dovolání, v němž jsou skutková zjištění odvolacího soudu rozporována bez dalšího, tj. aniž by bylo zároveň tvrzeno (posuzováno podle obsahu dovolání) porušení ústavně zaručených práv. Využití takového dovolání je totiž pouze formální, přičemž požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nutno chápat též materiálně (k tomu viz například bod 7 usnesení sp. zn. I. ÚS 943/14 ze dne 23. 3. 2015). Jak bylo zjištěno ze spisu, stěžovatel v dovolání setrval pouze u rozporování skutkových zjištění odvolacího soudu, aniž by jakkoliv, byť implicitně, naznačil, jak bylo postupem či rozhodnutím odvolacího soudu zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Tuto skutečnost jistě lze, vzhledem k povinnému zastoupení advokátem v dovolacím řízení, přičítat k tíži stěžovatele.
15. Konečně co se části ústavní stížnosti týkající se otázky náhrady nákladů řízení, také tuto Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou. Předně je však nutno konstatovat, že i v této části je ústavní stížnost přípustná, byť dovolání do výroku o nákladech řízení bylo odmítnuto nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, ale pro bagatelnost. Ve stěžovatelově případě však nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat od data doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož mu nelze přičítat k tíži, že byl (dodatečně) zpochybněn předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud rozhodl o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. V takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou" (srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 1074/15 ze dne 11. 5. 2015). Ústavní soud tedy i v této části stěžovatelovu ústavní stížnost věcně posoudil, přičemž dospěl, jak již bylo výše uvedeno, že je zjevně neopodstatněná. Je totiž nutno konstatovat, že s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů je aplikace a interpretace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zásadně věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) jeho rozhodnutí stran nepřípustnosti dovolání pro bagatelnost peněžitého plnění zrušit jedině v situaci, kdy by vykazovalo rysy protiústavnosti, například pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavněprávně relevantní vady. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Co se pak týče samotné otázky náhrady nákladů řízení, tou se ve své dřívější judikatuře z hlediska zachování práva na spravedlivý proces Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05). Část stěžovatelovy ústavní stížnosti týkající se náhrady nákladů řízení by tedy mohla mít ústavněprávní rozměr pouze, pokud by jeho případ provázely ještě další relevantní skutečnosti. K takovému závěru však Ústavní soud dospět nemohl.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak musel být odmítnut i návrh s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu