ECLI:CZ:US:2016:2.US.1919.16.1
sp. zn. II. ÚS 1919/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Holubce, právně zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti příkazu k domovní prohlídce vydaného soudkyní Okresního soudu Praha-východ dne 11. 5. 2016 č. j. Nt 1233/2016-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá nálezu, jímž Ústavní soud 1/ vysloví, že příkazem k domovní prohlídce a následnou prohlídkou realizovanou dne 11. 5. 2016 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, 2/ zakáže Okresnímu soudu Praha-východ pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele a 3/ přikáže Policii ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele, tzn. zejména vrátit stěžovateli materiály odňaté při domovní prohlídce. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice výslovně nepožaduje zrušení předmětného příkazu, z obsahu ústavní stížnosti je nicméně zřejmé, že tato směřuje zejména proti němu samotnému.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného příkazu vyplývá, že Okresní soud Praha-východ dne 11. 5. 2016 vydal podle §83 odst. 1 tr. řádu příkaz k domovní prohlídce v bytě stěžovatele, a to na základě návrhu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jako účel domovní prohlídky je v příkazu uvedeno konstatování, že existuje důvodné podezření, že v tomto bytě se nacházejí věci důležité pro trestní řízení, konkrétně osobní počítače, tiskárny, notebooky, flashdisky, CD nosiče, sloužící k přenosu a uchování informací neoprávněně sdělovaných podezřelým osobám, konkrétně Igoru Gáboríkovi, mobilní telefony obsahující vzájemnou komunikaci podezřelých osob, při níž byly užity datové aplikace, či tato komunikace byla šifrována, SIM karty, výpisy k bankovním účtům, listinné poznámky především psané rukou Igora Gáboríka, poznámky JUDr. Dagmar Máchové týkající se trestních věcí dozorovaných Městským státním zastupitelstvím v Praze, o nichž JUDr. Máchová informuje Igora Gáboríka, lustrace ze systému CESO, ISYZ, kopie dozorových prověrek ze sběrného spisu, a další písemnosti. Návrh souvisel s trestním řízením vedeným pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v příkazu k provedení domovní prohlídky není konkrétně označena sklepní kóje, ve které má být provedena prohlídka tak, aby nemohla být zaměněna s jinou. Dále je nepravdivě ve výroku příkazu uvedeno, že byt je uživatelů ing. Bohumila Holubce a JUDr. Dagmar Máchové. JUDr. Dagmar Máchová však není uživatelkou předmětného bytu, tento právní institut byl zrušen v roce 1991, od roku 1992 jde o nájem bytu, přičemž JUDr. Dagmar Máchová není ani nájemkyní tohoto bytu. Podle stěžovatele není náležitě odůvodněn důvod ke konání domovní prohlídky, není odůvodněna neodkladnost jejího provedení a není konkretizováno, co je jejím účelem, zejména jaké konkrétní věci, předměty či osoby se hledají. Důvody k vydání příkazu jsou zcela obecné a nekonkrétní. Ve vztahu ke stěžovateli, proti kterému nebylo zahájeno trestní stíhání a má tudíž postavení svědka či zúčastněné osoby, chybí aspoň elementární odůvodnění konání domovní prohlídky.
4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic "podústavního" práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
7. Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu a požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovateli namítaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v příslušných ustanoveních trestního řádu.
8. Ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v §82 odst. 1 tr. řádu; též úkon, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví §160 odst. 4 tr. řádu], nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.
9. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad tzv. podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.
10. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné více způsoby, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovoleného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu §82 odst. 1 a §160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.
11. Pokud jde o náležitosti odůvodnění příkazu k domovní prohlídce nebo k prohlídce jiných prostor a pozemků, Ústavní soud připomíná poměrnou stručnost ustanovení §83 a násl. tr. řádu. Trestní řád stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nestanoví; lze je však dovodit z povahy věci i ze základních zásad trestního řízení. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se prohlídka nařizuje, nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Zároveň však, zejména dochází-li k prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu §83 a násl. tr. řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů, jako garanta zákonnosti v přípravném řízení, nad postupem policie v případech, kdy úkony policie citelně zasahují to základních práv osob.
12. Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle §85 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
13. K námitce stěžovatele, že prohlídka proběhla v jeho bytě, ačkoli on sám nespadá mezi podezřelé subjekty, je nutno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11, ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2343/13 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 2159/15 neshledal ústavněprávní deficit v případě prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".
14. Pokud jde o kritiku neurčitosti výrokové části příkazu, Ústavní soud považuje za rozhodující, že sice v příkazu samotném nebyla specifikována sklepní kóje a byl uveden pouze výraz "prostory k bytu náležející", stěžovatel však nerozporuje skutečnost, že byly prohledány pouze ty prostory, jejichž vlastníkem a uživatelem je on sám, nikoli jiná osoba. Uvedené vyplývá také z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 11. 5. 2016. Ani v příkazu použitá formulace o uživatelích předmětného bytu není důvodem pro pochybnost o jeho zákonnosti, neboť pokud soud použil tento výraz, je zjevné, že se jedná pouze o popis faktického stavu, nikoli stavu právního ve smyslu občanského zákoníku.
15. Je-li domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě mělo být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný [viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Aktuální názor Ústavního soudu reflektující všechna relevantní rozhodnutí vyplývá z plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351), přičemž také v jeho světle Ústavní soud posoudil předloženou ústavní stížnost.
16. K jednomu z typických případů, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku jako úkon neodkladný a neopakovatelný, patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestné činnosti, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí (viz cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Obecně je přitom povinností orgánu, který prohlídku provádí, uvést v protokolu o domovní prohlídce, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden (§160 odst. 4 tr. řádu), což následně umožní soudu v hlavním líčení snáze přezkoumat a připustit či odmítnout takový důkaz. Trestní řád výslovně nestanoví obdobnou podmínku i pro podnět policejního orgánu ve vztahu ke státnímu zástupci, pro návrh státního zástupce ve vztahu k soudci nebo pro rozhodnutí soudu o nařízení prohlídky. Z povahy domovní prohlídky, a to zejména ve vztahu k právu na seznámení s podstatou obvinění, resp. k právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, je však vyloučeno, aby tyto úkony neobsahovaly důvody pro neodkladnost nebo neopakovatelnost prohlídky. S ohledem na absenci explicitní ústavní i podústavní úpravy je ovšem ponecháno na úvaze orgánů činných v trestním řízení, jakou formu k naplnění tohoto požadavku v konkrétním případě zvolí. Zvolená forma však musí být taková, aby umožňovala kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13).
17. Ústavní soud má v dané věci za to, že lze jednoznačně seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí zmaření či zničení důkazů podezřelými osobami, a to důkazů významných; tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon označuje též výše specifikovaný protokol o provedení domovní prohlídky, přičemž o neodkladnosti úkonu svědčí rovněž skutečnost, že k jeho realizaci došlo bezprostředně po vydání příkazu soudkyní Okresního soudu Praha-východ, tj. ještě téhož dne - 11. 5. 2016.
18. Z výše uvedeného je zřejmé, že v projednávaném případě tak byla skutečnost, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, zachycena jak v příkazu k provedení prohlídky, tak také v protokolu o provedení této prohlídky. V obou případech bylo také zdůvodněno, proč je třeba úkon provést jako neodkladný a neopakovatelný. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu nebyla žádným způsobem blíže specifikována a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
19. Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním. Proto i požadavek, aby Ústavní soud policejnímu orgánu uložil obnovit stav před porušením jeho základních práv, resp. vydal zabavené věci, nemůže být opodstatněný.
20. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v postupu soudkyně Okresního soudu Praha-východ při vydání příkazů k domovní prohlídce ani v následném provedení prohlídky neshledal žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele.
21. Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl. Pokud se jednalo o návrh stěžovatele na projednání návrhu mimo pořadí dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, k němu je nutno podotknout, že uvedené ustanovení se netýká řízení o ústavních stížnostech, nýbrž řízení dle oddílu druhého citovaného zákona - řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavními zákony. Měl-li stěžovatel na mysli postup dle §39 zákona o Ústavním soudu, pak je zřejmé, že nebylo třeba formálně o něm rozhodovat, neboť dle něj bylo postupováno fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu