ECLI:CZ:US:2016:2.US.2055.16.1
sp. zn. II. ÚS 2055/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem, se sídlem Nerudova 3, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 85/2016-84 ze dne 4. května 2016, a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 11 PP 200/2015-62 ze dne 28. ledna 2016, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Třebíči byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 90 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Bruntál sp. zn. 2 T 58/2012 ze dne 26. 6. 2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 428/2013 ze dne 26. 2. 2014. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání, tedy bez jeho přítomnosti, aniž by ho seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit. Poukazuje na zprávu Věznice Rapotice, z níž vyplývá, že účelu trestu bylo dosaženo, a k níž stížnostní soud nepřihlédl, přičemž své zamítavé rozhodnutí zdůvodnil závažností činu, pro nějž byl odsouzen, což je dle názoru stěžovatele nepřípustné. Nevhodně též interpretoval hmotněprávní podmínku, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, když vyšel z jeho minulého chování. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2002 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. Domnívá se proto, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 tr. zák. či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život.
6. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863). Ústavní soud není z hlediska svého poslání (viz čl. 83 Ústavy) orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného a jakékoliv přehodnocování v napadeném řízení provedených důkazů mu proto zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
7. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení věznice a poukazuje na své zázemí pro pobyt na svobodě, i dle názoru Ústavního soudu tyto předpoklady samy o sobě nemusí vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého. Smysl podmíněného propuštění totiž nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování ve výkonu trestu automaticky propuštěn, ale je potřeba sledovat i prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování, odůvodňující předpoklad, že povede řádný život. Jak však dovodily soudy obou stupňů, stěžovatel byl v minulosti 9x soudně trestán, přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody je počtvrté, takže jde o osobu, která má sklony k páchání trestné činnosti. Byť většina předchozích odsouzení byla zahlazena, osobu stěžovatele nutno hodnotit v širších souvislostech a jeho předchozí odsouzení nelze v této souvislosti pominout.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění povede řádný život.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a sp. zn. III. ÚS 1735/10. Argumentace těmito nálezy však není přiléhavá. Soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaných trestných činů, pro které je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že páchal trestnou činnost opakovaně. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015).
10. Ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 735/10 Ústavní soud stížnostnímu soudu vytkl, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod než prvoinstanční soud, aniž by stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. V nyní projednávaném případě se však stížnostní soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nic mu proto nebránilo v tom, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání.
11. Právní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 na projednávaný případ nedopadají už jen proto, že okolnosti tam posuzované věci jsou zcela specifické.
12. Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jiná základní práva.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu