ECLI:CZ:US:2016:2.US.2137.16.1
sp. zn. II. ÚS 2137/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 58 Co 167/2016-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Stěžovatelka má za to, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyla soudem informována o podání odvolání žalovaným a nemohla tak v průběhu odvolacího řízení řádně hájit svá ústavně zaručená práva. Stěžovatelka bez ohledu na to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně o přechodu poplatkové povinnosti bylo v souladu se zákonem či nikoliv, nehodlá nést následky za toto rozhodnutí, které mělo za následek podání odvolání žalovaným, a bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Pochybení Městského soudu v Praze pak spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že tento jí uložil povinnost, která nemá oporu v zákoně, a neaplikoval v rozporu s legitimním očekáváním v její věci §150 občanského soudního řádu, podle kterého z důvodů hodných zvláštního zřetele nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala po žalovaném žalobou, podanou dne 9. 1. 2015, zaplacení částky 121 184,02 Kč z titulu nezaplaceného nájemného. Před zahájením jednání vzala stěžovatelka žalobu v celém rozsahu zpět, neboť od žalovaného obdržela dne 29. 2. 2016 žalovanou částku. Usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 18 C 8/2015-83, Obvodní soud pro Prahu 3 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 soudní poplatek za žalobu (návrh na zahájení řízení) ve výši 1 212 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Proti citovanému usnesení, a to pouze do výroku o soudním poplatku, podal žalovaný odvolání, v němž namítl, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro přechod poplatkové povinnosti, neboť jedním z předpokladů takového přechodu je podle §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích skutečnost, že soud návrhu žalobce vyhoví alespoň zčásti, naopak přechod poplatkové povinnosti nepřichází v úvahu, byla-li žaloba zamítnuta, odmítnuta nebo bylo-li řízení zastaveno. Usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 58 Co 167/2016-93, Městský soud v Praze napadený výrok o soudním poplatku změnil tak, že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (výrok I.) a stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 968 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok II.)
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 nedošlo.
5. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře.
6. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
7. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (odměny advokáta), představuje výše stěžovatelce vzniklých nákladů řízení bagatelní částku 968 Kč.
8. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12, nebo usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I kdyby tedy Ústavní soud měl na stěžovatelkou vznesenou otázku jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod, tím spíše, že v projednávané věci je stěžovatelkou Česká republika, resp. její organizační složka.
9. Pokud stěžovatelka namítá, že měl odvolací soud v její věci aplikovat §150 občanského soudního řádu, Ústavní soud na tomto místě připomíná svou judikaturu vztahující se k citovanému ustanovení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11 ze dne 6. 12. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3450/11 ze dne 29. 11. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 1324/11 ze dne 5. 10. 2011, aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost v tomto smyslu otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 občanského soudního řádu uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1331/13 ze dne 20. 6. 2013); k takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu