ECLI:CZ:US:2016:2.US.2143.15.1
sp. zn. II. ÚS 2143/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti UNIM spol. s r.o., IČ 47545887, se sídlem Všestudy 18, Veltrusy, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4693/2014-143 ze dne 3. dubna 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 262/2014-114 ze dne 6. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 233/2012 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 233/2012-81 ze dne 10. 3. 2014 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala zadostiučinění za nemateriální újmu, která měla být způsobena průtahy v řízení u Okresního soudu Praha-západ a u Krajského soudu v Praze v souvislosti s vydáním platebního rozkazu, s exekučním řízením a konkurzním řízením. Soud sice konstatoval, že délka konkurzního řízení, pro které bylo přerušeno exekuční řízení, byla nepřiměřená, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), toto konstatování však považoval za dostačující zadostiučinění za presumovanou nemajetkovou újmu s ohledem na délku řízení a snížený význam řízení pro stěžovatelku. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé změnil jen tak, že konstatoval porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 Nc 6554/2007, jinak je v tomto výroku potvrdil. Výrokem II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila zejména tvrzením, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud, který při projednání dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že závěr odvolacího soudu o tom, že význam předmětu konkurzního řízení byl pro stěžovatelku zanedbatelný, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2778/2011 ze dne 28. 2. 2013, v němž bylo dovozeno, že konstatování porušení práva je na místě pouze ve výjimečných případech. Uvádí, že v její věci došlo k průtahům vlivem nepřiměřené délky konkurzního řízení i v souběžně probíhajícím exekučním řízení, takže utrpěnou újmu nelze považovat za nepatrnou. Nadto jí v konkurzním řízení vznikly náklady, které vynaložila na účast na konkurzních jednáních a na svého právního zástupce. Dle stěžovatelky je potřebné přihlédnout i ke skutečnosti, že konkurzní řízení skončilo po více jak šesti letech zrušením konkurzu pro nedostatek majetku a pokud správce konkurzní podstaty a konkurzní soud chybovali ve vydání procesního usnesení, mohli chybovat i při shromáždění majetku do konkurzní podstaty. Je tedy zcela evidentní, že enormní prodlužování řízení chybami soudu vedlo ke vzniku nemajetkové újmy, k jejímuž odčinění nepostačuje pouhé konstatování nesprávného úředního postupu. V této souvislosti upozorňuje na odlišný postup soudů při posuzování formy odškodnění za průtahy, který je patrný z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2396/2011 ze dne 21. 8. 2012.
Stěžovatelka vznáší výhrady i proti nákladovému výroku odvolacího soudu, neboť je přesvědčena, že pokud byl konstatován nesprávný úřední postup, měla jí být náhrada nákladů řízení přiznána. Na podporu svého názoru cituje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je (s výjimkou části, v níž směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu) ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích.
Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4683/12 ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3399/13 ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 840/15 ze dne 3. 12. 2015 a další).
Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
V řešeném případě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se zřetelem ke konkrétním okolnostem nedošlo k natolik závažnému zásahu do práv stěžovatelky, aby v rámci kompenzace nemajetkové újmy nestačilo vyslovit porušení práva. Ústavní soud shledává, že odvolací soud postupoval v mezích zákona a svůj právní názor, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnil. Jeho závěry nelze označit za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními ani za odporující stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a navazující judikatuře.
Soudy si totiž byly na jedné straně vědomy toho, že se nemajetková újma primárně nahrazuje v penězích a že odškodnění konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené době je možné pouze v případech, kdy je průtahy způsobená újma zanedbatelná. Na straně druhé však shledaly, že význam předmětu konkurzního řízení pro stěžovatelku zanedbatelný je. Zvažovaly tedy podstatné hledisko při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení, kterým je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozené (typicky významná jsou např. trestní řízení, je-li omezena osobní svoboda účastníka, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu). Pokud však soudy v daném případě dospěly ke shodnému závěru, že s ohledem na průběh konkurzního řízení nemohla stěžovatelka důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, což se projevilo v částce, jaká se jí v konkurzu na uspokojení její pohledávky dostala (podle pravomocného rozvrhového usnesení jí měla být vyplacena částka 2 866,70 Kč), přičemž uvedené je potřeba vztáhnout i na exekuční řízení, když čtyři měsíce po jeho zahájení byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz, a za přiměřené zadostiučinění považovaly již samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, z ústavního pohledu nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru cokoliv vytknout. Uvedený závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 ze dne 31. 5. 2012 a neodporuje ani judikátům, na něž odkazuje stěžovatelka.
Pokud stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, v tomto rozsahu je ústavní stížnost podána opožděně, neboť tímto výrokem nebylo ve
smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000 Kč (viz str. 4 a 5 napadeného usnesení dovolacího soudu). Dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu tedy nebylo ze zákona přípustné a stěžovatelka proti němu měla brojit ústavní stížností hned poté, co jí byl doručen rozsudek odvolacího soudu. Protože tak ale neučinila a proti nákladovému výroku podala ústavní stížnost až po obdržení rozhodnutí Nejvyššího soudu o zcela jednoznačně nepřípustně podaném dovolání, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nahlížet jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což bylo právě rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí o dovolání, které bylo v této části nepřípustné přímo ze zákona.
Lze uzavřít, že odvolací soud i soud dovolací dospěly k závěrům, které jsou z pohledu ústavněprávního akceptovatelné, a neporušují tedy práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části, směřující proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu