ECLI:CZ:US:2016:2.US.2778.16.1
sp. zn. II. ÚS 2778/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem, se sídlem Bavorská 856/14, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 20 Co 172/2016 - 443, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 10 odst. 2, v článku 11 odst. 1, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 95 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že spatřuje v rozhodování soudů obou stupňů značnou míru libovůle, která se projevuje nerespektováním ustálené judikatury Ústavního soudu a principů, na nichž by mělo být postaveno rozhodování obecných soudů o úpravě poměrů nezletilých dětí F. a V. (dále jen "nezletilí"). Stěžovatel se domnívá, že soudy pochybily, když rozhodly o výlučné péči matky nezletilých (dále také jen "matka"), aniž by pro to existovaly zásadní důvody. Soudy přitom postavily svá rozhodnutí toliko na zcela neaktuálním znaleckém posudku v rozporu s doporučením OSPOD Praha 20, který střídavou péči o nezletilé navrhl. Stěžovatel uvádí, že je schopen řádně a bezvadně pečovat o nezletilé, má pro ně vhodně uzpůsobený a zařízený byt, bydlí v bezprostřední blízkosti matky nezletilých, a je schopen nezletilým zajistit klidné a spokojené výchovné prostředí. Střídavou péčí by nebyly ani narušeny sociální vazby nezletilých z hlediska kamarádství s vrstevníky, nezletilí by také v režimu střídavé péče navštěvovali stejné vzdělávací zařízení. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče a vyjadřuje své přesvědčení, že podmínky pro střídavou péči, tak jak je opakovaně judikoval Ústavní soud, byly zcela naplněny. Stěžovatel tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 9 odkázal účelově a nepřípadně na nález Ústavního soudu IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015, a Městský soud v Praze tento názor nekriticky převzal. Stěžovatel rovněž namítá, že výše stanovaného výživného je likvidační, nereflektuje příjem stěžovatele, a nepřihlíží k jeho další vyživovací povinnosti na nezletilé dítě z prvního manželství. Na straně druhé nebylo zohledněno, že matka nezletilých kromě příjmu ze zaměstnání disponuje pasivním příjmem z pronájmu bytu v Železné Rudě, podporou státu ve formě daňové výhody na nezletilé děti ve výši více než 30 000 Kč ročně a taktéž finanční hotovostí z prodeje bytu v Kadani. Nic z tohoto nebylo při stanovení výše výživného vzato v potaz, a stanovení výživného proto vykazuje znaky libovůle v rozhodovací činnosti obecných soudů.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Nc 362/2013-360, Obvodní soud pro Prahu 9 svěřil oba nezletilé po dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, stěžovateli stanovil povinnost platit na výživu nezletilého F. částku 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé V. částku 5 000 Kč měsíčně, a vyčíslil nedoplatek na výživném pro každé z dětí za dobu od 1. 5. 2013 do 31. 1. 2016. Současně upravil styk stěžovatele s nezletilými tak, že je oprávněn stýkat se s nezletilým F. každý lichý týden v roce od středy vyzvednutím nezletilého ze školního zařízení do neděle 18:00 hodin předáním nezletilého v místě bydliště matky, a s nezletilou V. každý lichý týden v roce od čtvrtka vyzvednutím nezletilého ze školního zařízení do neděle 18:00 hodin předáním nezletilé v místě bydliště matky, a každý sudý týden od středy vyzvednutím nezletilé z předškolního zařízení do čtvrtka předáním nezletilé do předškolního zařízení, s oběma nezletilými o letních prázdninách 2 týdny v červenci a 1 týden v srpnu, o vánočních prázdninách v lichém roce od 27. 12. od 10:00 hodin do 28. 12. do 18:00 hodin a v sudém roce od 28. 12. od 10:00 hodin do 1. 1. následujícího roku 18 hodin, o jarních prázdninách v lichém roce od pátku, bezprostředně předcházejícímu prázdninovému týdnu od 17 hodin do neděle, kterou prázdninový týden končí, do 18:00 hodin, o velikonočních prázdninách v sudém roce od čtvrtka předcházejícímu těmto prázdninám od 10:00 hodin do Velikonočního pondělí 18:00 hodin. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově nezletilých potvrzuje (výrok I.), ve výroku o běžném výživném se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 5. 2013 platit na výživu nezletilého F. částku 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé V. částku 4 000 Kč měsíčně (výrok II). Ve výroku o styku otce s dětmi se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým F. každý lichý týden v roce od čtvrtka vyzvednutím nezletilého ze školního zařízení do následující neděle 18:00 hodin s předáním nezletilého v místě bydliště matky, a s nezletilou V. každý lichý týden v roce od pátku vyzvednutím nezletilého ze školního zařízení do následující neděle 18:00 hodin s předáním nezletilé v místě bydliště matky, a pro období styku o prázdninách a svátcích neplatí úprava běžného styku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok IV).
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
7. V projednávané věci soud prvního stupně s odkazem na závěry rozsáhle provedeného dokazování (mimo jiné zprávami opatrovníka a znaleckým posudkem) dospěl k závěru, že je v zájmu obou nezletilých dětí, aby byly svěřeny do péče matky. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nezletilý F. má k matce vytvořen silný citový vztah, s matkou, která o něj osobně pečuje, bydlí od doby ukončení společné domácnosti rodičů, s otcem se pravidelně vídá. Taktéž nezletilá V., která je předškolního věku, je zvyklá na celodenní péči matky, k níž má též vytvořenou pevnou citovou vazbu. Ze zadaného znaleckého posudku vyplynulo, že z hlediska praktického výchovného působení je vliv otce na nezletilé v pořádku, otec však není schopen citového a emocionálního vztahu k dětem, nadto není schopen vnímat autentické citové potřeby nezletilých. Z výchovného hlediska je situace u otce nepříznivá. Pokud by byla nařízena střídavá výchova, nezletilí by vlivem uvedených osobnostních aspektů otce byli nuceni potlačovat své potřeby, a nebyli by schopni vyjadřovat své city, čímž by byl narušen jejich zdravý emocionální a psychologický vývoj. Soud prvního stupně také zjišťoval názor nezletilého F., který dle svého vyjádření spíše upřednostňuje pobyt přes týden u matky, a víkendový pobyt o otce jednou za čtrnáct dní. Taktéž kolizní opatrovník v řízení před soudem prvního stupně navrhl svěřit nezletilé do výchovy matky. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dovodil, že výchovné prostředí matky zajišťuje lepší předpoklady pro zdravý vývoj nezletilých. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně o svěření obou nezletilých děti do výchovy matky je správné a odpovídá závěrům v řízení vypracovaného znaleckého posudku ohledně vzájemného vztahu nezletilých a jejich rodičů, osobnostních a výchovných předpokladů rodičů a zejména přání nezletilého F., které opakovaně vyjádřil. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že aplikace střídavé výchovy přichází v úvahu jen tehdy, je-li to v zájmu dítěte, odrážejícím se zpravidla také v jeho vlastním postoji, který je schopno vyjádřit. Nelze s ním proto nakládat jako s nástrojem k dosažení "rovnoprávnosti" rodičů bez ohledu na potřeby a názor dítěte, které je subjektem opatrovnického řízení, o jehož nejlepší zájem se tu jedná. Změnu názoru kolizního opatrovníka v průběhu odvolacího řízení, na kterou stěžovatel poukazuje, vyhodnotil odvolací soud s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně jako nedostatečně podloženou, a nerespektující znalecká zjištění i názor nezletilého.
8. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byli svěřeni do péče matky a se stěžovatelem se stýkali v napadených rozhodnutích ve stanoveném rozsahu. Není přínosné na tomto místě konstatovat ve věci provedené důkazy a opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním.
9. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ohledně svěření nezletilých do střídavé péče. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397), usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (U 5/76 SbNU 957), či nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115). Odkaz soudu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 přitom Ústavní soud nepovažuje za nepřípadný, neboť v něm obecně formulované postuláty dopadají i na nyní projednávanou věc. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vychází z předpokladu, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je zcela naplněno pouze tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý, je nutno konstatovat, že starší rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou (např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014), respektive závěry z nich vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Jinými slovy, střídavou péči lze nařídit jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Je proto zcela ústavně souladné, že soud prvního stupně respektoval závěry znaleckého posudku, postoj opatrovníka a přání nezletilého F.
10. Pokud jde o výši výživného, stěžovatel namítal, že nebyla řádně reflektována výše jeho příjmu, jeho další vyživovací povinnost, či majetkové poměry matky. Také tyto námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. Odvolací soud, který snížil výživné stanovené soudem prvního stupně, vyšel z příjmů stěžovatele, jak vyplynuly z daňových přiznání za roky 2012 až 2015 v částce 32 000 až 35 000 Kč měsíčně, a s přihlédnutím k v odůvodnění rozsudku výslovně zmíněné další vyživovací povinnosti stěžovatele dovodil výživné 4000 Kč měsíčně pro nezletilou V. (cca 13% příjmu) a 5000 Kč měsíčně pro nezletilého F. (cca 16% příjmu).
11. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
12. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Odvolací soud ostatně v daném případě přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, když na základě doplněného dokazování přistoupil ke snížení výživného uloženého stěžovateli soudem prvního stupně. Pokud stěžovatel namítá, že nebylo přihlédnuto ke všem aspektům týkajícím se majetkových poměrů matky, konstatuje Ústavní soud, že v případě stanovení výživného není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž postačí posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Stěžejní pro určení rozsahu výživného jsou přitom ve smyslu §913 odst. 1 občanského zákoníku majetkové poměry povinného.
13. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením znalce i jejich přáním. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů. Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele v případě změny poměrů domáhat se jiné úpravy styku s nezletilými dětmi, či podat návrh na snížení výživného, pokud by mu v budoucnu jeho situace neumožňovala plnit soudem stanovenou vyživovací povinnost.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučen: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu