ECLI:CZ:US:2016:2.US.3024.16.1
sp. zn. II. ÚS 3024/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Kateřinou Malmstedt, Ph.D., advokátkou, se sídlem Ostružinová 1794, Černošice, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 299/2016-38 ze dne 21. června 2016 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 PP 31/2016-21 ze dne 24. května 2016, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 PP 31/2016 se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Nymburce byla podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 107/2012 ze dne 17. 8. 2012. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel splnil formální podmínky pro podání žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, neboť vykonal polovinu uloženého trestu a od předchozí zamítavé žádosti uplynulo 6 měsíců, nicméně obdobně jako soud prvního stupně konstatoval, že chování stěžovatele ve výkonu trestu není dostatečným výrazem polepšení, a nadto svým postojem zcela zjevně prokazuje, že mu nadále chybí sebereflexe, problémy hledá pouze ve svém okolí, aniž by byl schopen připustit, že se dopustil trestné činnosti, přestože byl za jednání, které v sobě zahrnuje verbální násilné prvky, v minulosti již odsouzen.
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že oba soudy rozhodly formalisticky a nadměrně represivně. Je přesvědčen, že již vykonanou částí trestu bylo dosaženo jeho účelu a pokračování není důvodné, neboť se polepšil, má zajištěné dostatečné finanční prostředky i bydlení. Dle jeho názoru tím byly splněny všechny podmínky pro podmíněné propuštění. Soudy nevzaly v potaz všechny argumenty, které stěžovatel ve své žádosti uvedl a svá rozhodnutí o tom, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, odůvodnily nedostatečně.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 tr. zák. či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život.
6. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863). Ústavní soud není z hlediska svého poslání (viz čl. 83 Ústavy České republiky) orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného a jakékoliv přehodnocování v napadeném řízení provedených důkazů mu proto zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
7. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v projednávaném případě soud prvního stupně rozhodoval již o druhé žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a to téměř přesně 6 měsíců poté, co byla jeho předchozí žádost zamítnuta v podstatě z důvodu, že svým přístupem k výkonu trestu neprokázal polepšení. Rozhodnutí o první žádosti stěžovatele byla přezkoumána Ústavním soudem, přičemž nebylo shledáno porušení ústavních práv stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3516/15 ze dne 25. 2. 2016).
8. I v nyní řešené věci soudy podrobně vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění podmínky, že se od stěžovatele může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Soudy nepochybily, jestliže v rámci zhodnocení stěžovatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu i možností jeho nápravy přihlédly pouze k průměrnému hodnocení z výkonu trestu a k výraznému sklonu k páchání úmyslné trestné činnosti, který vyvodily z jeho trestní minulosti. Pokud stěžovatel přesto poukazuje na své polepšení, zázemí pro pobyt na svobodě a dostatek finančních prostředků, které má k dispozici, i dle názoru Ústavního soudu tyto předpoklady samy o sobě nemohou vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého, zvláště za situace, kdy vykazuje nedostatek sebereflexe a vinu svádí na své okolí - tento svůj postoj projevil jak při veřejném zasedání před soudem prvního stupně, tak i ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění.
9. Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování ve výkonu trestu automaticky propuštěn, ale je potřeba sledovat i prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život. Jak však vyplynulo z provedených důkazů, stěžovatel takové polepšení doposud neprokázal.
10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění povede řádný život. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za nedostatečně odůvodněná či formální, jak tvrdí stěžovatel.
11. Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se v ústavní stížnosti dovolává.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu