ECLI:CZ:US:2016:2.US.306.16.2
sp. zn. II. ÚS 306/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti VT-SUN, s. r. o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 94/2015-12126 ze dne 30. listopadu 2015 a usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové č. j. OKFK-350/TČ-2014-252300 ze dne 22. září 2015, a o ústavní stížnosti téže společnosti, zastoupené Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 33/2016 ze dne 21. dubna 2016 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, sp. zn. 3 VZV 8/2015 ze dne 15. března 2016, za účasti Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 94/2015-12126 ze dne 30. listopadu 2015 a usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové č. j. OKFK-350/TČ-2014-252300 ze dne 22. září 2015 s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 33/2016 ze dne 21. dubna 2016 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, sp. zn. 3 VZV 8/2015 ze dne 15. března 2016 s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 306/16, III. ÚS 2016/16 ze dne 19. 7. 2016 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 306/16.
4. Z obsahu ústavních stížností a listin k nim připojených se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ve věci trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodnuto podle §79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s přihlédnutím k §79a odst. 1 tr. řádu o zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých včetně jejich příslušenství na bankovním účtu, označeném ve výroku usnesení, a to až do celkové výše 43 652 034 Kč.
5. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
6. Stěžovatelka podala dne 2. 3. 2016 žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno napadeným usnesením podle §79a odst. 4 tr. řádu její žádost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
7. Následnou stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž zamítl jako nedůvodnou.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu zmiňuje skutkové okolnosti případu a podstatné části odůvodnění napadených usnesení, přičemž policejnímu orgánu i stížnostnímu soudu v podstatě vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnily a že byly překročeny meze proporcionality mezi zájmem na vyšetření stíhané trestné činnosti a právem na nerušené užívání vlastnictví a na podnikání. Nadto má za to, že nároky poškozeného jsou zajištěny bankovní zárukou poskytnutou Poštovní bankou. Dále poukazuje na podmínky aplikace §79f odst. 1 tr. řádu, přičemž dle jejího názoru se měly policejní orgán i soud nejprve zabývat tím, co mělo být výnosem z trestné činnosti a proč ho nelze zajistit, a následně tím, zda počínáním pachatelů vznikla konkrétní škoda. Má za to, že v jejím případě se nemůže jednat o výnos z trestné činnosti a ani nevznikla žádná škoda, resp. nelze dopředu odhadnout, jaká výše škody by mohla vzniknout, takže nepřichází v úvahu zajištění podle §79a tr. řádu, a tedy ani zajištění náhradní hodnoty podle §79f odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka podniká na základě platného a účinného rozhodnutí o udělení licence, mezi její realizovaným příjmem na základě zákona a trestnou činností obviněných není žádná souvislost a proto není dán ani účel, který sleduje využití institutu zajištění náhradní hodnoty, tedy reparaci konkrétní majetkové újmy. Poukazuje dále na to, že zajištění náhradní hodnoty musí být přiměřené procesní a důkazní situaci, což z příslušného spisu nevyplývá. Usnesení policejního orgánu proto považuje za nezákonné a neústavní. Ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci namítá, že v zásadě převzalo argumentaci usnesení policejního orgánu, aniž by se vypořádalo se všemi námitkami a považuje je za nedostatečně odůvodněné. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá nutnost zkoumat proporcionalitu ohroženého veřejného zájmu a individuálního práva přiznaného napadeným rozhodnutím, přičemž dle jejího přesvědčení přiměřenost zásahu není zásadně dána, pokud nabyvatel licence v dobré víře provozuje činnost na základě této licence v souladu s jejími podmínkami a s právními předpisy, když nezákonnost rozhodnutí o licenci není sama o sobě důvodem pro zásah do individuálních práv nabytých v dobré víře na základě nezákonného rozhodnutí o licenci. Policejní orgán ani trestní soud nemohou předjímat, že obsah licence je jiný, než jak o něm bylo rozhodnuto správním orgánem, který však v této věci žádné řízení nezahájil. Závěrem stěžovatelka poukazuje na politické prostředí, nekorektní jednání státu a libovůli státních orgánů v souvislosti s podporou investic do elektráren využívající obnovitelné zdroje energie k dosažení cílů stanovených Evropskou unií, kdy původní relativně vysoké výkupní ceny se státu později začaly jevit jako ekonomicky ne zcela vhodnými, a proto je nečekaně razantně změnil k horšímu.
9. V ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o omezení zajištění finančních prostředků na jejím účtu, stěžovatelka nad rámec argumentace užité v první ústavní stížnosti zejména namítá, že napadené usnesení stížnostního soudu je neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Polemizuje s jeho doporučením, aby podala žádost dle ustanovení §79a odst. 2 tr. řádu, i se závěrem, že pohledávky státu lze uspokojit i bez souhlasu orgánů činných v trestním řízení. Má za to, že v důsledku vadného výkladu ustanovení §79a a §79f tr. řádu došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek, neboť jí vznikají zbytečné náklady, které by nevznikly, pokud by k zajištění peněžních prostředků nedošlo. Odkazuje přitom na judikáty Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Ve vztahu k usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nesouhlasí s jeho výkladem, že by se na pohledávky státu nevztahovalo ustanovení §79a odst. 4 tr. řádu, neboť má za to, že ze samotné dikce ustanovení §79a tr. řádu vyplývá možnost, aby zajištěné peněžní prostředky byly i po zajištění se souhlasem, resp. pod dohledem státního zástupce používány pro vymezené potřeby vlastníka peněžních prostředků. Pokud tedy potřeba dispozic se zajištěnými peněžními prostředky vyvstane dodatečně, tj. po vydání rozhodnutí o jejich zajištění, postupuje státní zástupce, shledá-li pro to zákonné podmínky, dle §79a odst. 3 tr. řádu a rozhodne o zrušení či omezení zajištění.
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody.
12. Pokud se jedná o problematiku zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle ustanovení §79a a násl. tr. řádu, Ústavní soud připomíná své závěry, které již vyslovil ve své rozhodovací praxi, a které shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429).
13. Peněžní prostředky na účtu u banky, zajišťované podle §79a tr. řádu, představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24 - §62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. sp. zn. II. ÚS 708/02, sp. zn. III. ÚS 125/04, sp. zn. IV. ÚS 385/05 in http://nalus.usoud.cz).
14. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byl použit, nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, přičemž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 600, bod 6.).
15. Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohla být zjednána náprava již na této úrovni. Orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu (srov. sp. zn. I. ÚS 331/04, sp. zn. I. ÚS 105/07 in http://nalus.usoud.cz).
16. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 §26 - 28). Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. sp. zn. IV. ÚS 333/04, sp. zn. IV. ÚS 703/06 in http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. sp. zn. I. ÚS 723/02 in http://nalus.usoud.cz).
17. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004 či I. ÚS 369/03 ze 4. 11. 2003, a další).
18. Ústavní soud přezkoumal dle výše naznačených ústavněprávních kritérií ústavními stížnostmi napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky jako náhradní hodnoty ve smyslu ustanovení §79f odst. 1 tr. řádu a za použití §79a odst. 1 tr. řádu, a následně o žádosti stěžovatelky o omezení tohoto zajištění podle §79a odst. 4 tr. řádu, přičemž dospěl k závěru, že uvedená usnesení splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. K uvedenému závěru dospěl při vědomí toho, že posouzení podmínek vydání napadených rozhodnutí je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), i když pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně".
19. Policejní orgán totiž ve svém rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky podrobně a srozumitelně zdůvodnil, s oporou v provedených prověřovacích úkonech i dosud shromážděných důkazech, jaké konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že je tu dáno důvodné podezření, že ve věci stíhaného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit čtyři obviněné osoby ve spolupachatelství jednáním, podrobně popsaným v usnesení, následkem něhož stěžovatelka neoprávněně fakturuje cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Protože se nepodařilo dohledat výnos, ale podařilo se zadokumentovat bankovní účet, na který jsou poukazovány peněžní prostředky z provozu fotovoltaické elektrárny, jehož majitelem je stěžovatelka, policejní orgán se souhlasem státního zástupce přistoupil k zajištění peněžních prostředků na předmětném účtu podle §79f tr. řádu s přihlédnutím k §79a odst. 1 tr. řádu jako náhradní hodnoty za výnos z uvedené trestné činnosti. Policejní orgán také dostatečně zdůvodnil, proč by bylo neefektivní provést zajištění samotné fotovoltaické elektrárny, která je zastavena ve prospěch Poštové banky v Bratislavě.
20. Dle názoru Ústavního soudu přitom nelze ve vztahu k napadenému zajišťovacímu rozhodnutí vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecných pravidel, jak činí stěžovatelka. Ta jsou totiž pro samu povahu tohoto opatření - s ohledem na konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu - značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi lišit. V případě stěžovatelky Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí policejního orgánu bylo vydáno na základě relevantních zákonných ustanovení k tomu příslušným orgánem a všechny podstatné okolnosti, za nichž bylo vydáno, nasvědčují tomu, že není ani projevem svévole.
21. Se stěžovatelkou lze souhlasit jedině v tom, že usnesení stížnostního soudu, který podle §147 odst.1 tr. řádu přezkoumal správnost usnesení policejního orgánu a řízení mu předcházející, je odůvodněno stručně, především s odkazem na argumentaci policejního orgánu, s níž se stížnostní soud zcela ztotožnil. Toto usnesení však nelze posuzovat izolovaně, ale právě ve spojení s rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků, které je ústavně konformní. Nadto je v něm reagováno i na námitky stěžovatelky, takže ani je nelze považovat za projev svévole či jinak se příčící principům spravedlivého procesu.
22. Ústavní soud naopak nemůže přisvědčit stěžovatelce v tvrzení, že se rozhodující orgány nezabývaly výší způsobené škody i tím, co mělo být výnosem z trestné činnosti. Z usnesení policejního orgánu se podává, že v průběhu trestního řízení bylo vedeno finanční šetření, jehož cílem bylo dohledání výnosu z popsané trestné činnosti, přičemž z vyjmenovaných důkazů bylo zjištěno, že jen za období od 1. 1. 2011 do 30. 9. 2014 byla neoprávněným fakturováním ceny za vyrobenou elektřinu způsobena škoda poškozeným společnostem ve výši 72 295 842,01 Kč. Konkrétní výnos z trestné činnosti, do jehož výše bylo o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky rozhodnuto, je pak oproti způsobené škodě nižší o povinné odvody.
23. Při posouzení proporcionality, tedy zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným, zejména zda není zřejmý nepoměr mezi závažností prověřované trestné činnosti a rozsahem zajištění ve vztahu k možnostem stěžovatelky dále vykonávat podnikatelskou činnost (podle tvrzení stěžovatelky totiž zajištění majetku, jak bylo provedeno orgány činnými v trestním řízení, ohrožuje samu podstatu jejího podnikání a může vést až k její likvidaci), Ústavní soud vycházel ze své dosavadní judikatury.
24. V nálezové judikatuře se Ústavní soud přiměřeností zásahu do vlastnického práva zajištěním peněžních prostředků dle §79a trestního řádu zabýval zejména v souvislosti s jeho délkou. Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. §72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. Např. dle závěrů nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 je nepřiměřenou délkou zajištění peněžních prostředků na účtech šest let neskončeného přípravného řízení.
25. V případě stěžovatelky bylo usnesení o zajištění peněžních prostředků vydáno dne 22. 9. 2015. V době podání ústavní stížnosti (27. 1. 2016) trvalo zajištění zhruba čtyři měsíce. S ohledem na charakter prověřované trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství více osob, její rozsah, závažnost i způsobenou škodu jsou důvody, které policejní orgán vedly k danému rozhodnutí, dostatečné k ospravedlnění zajištění, přičemž ani v současné době nelze konstatovat, že by vyšetřování a s ním spojené zajištění peněžních prostředků trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
26. Pokud stěžovatelka upozorňuje na to, že není osobou podezřelou, není proti ní zahájeno ani žádné správní řízení a podniká na základě platné licence, Ústavní soud zdůrazňuje, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká. Majetkové zajišťovací instituty se totiž ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto rozhodný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. V praxi totiž mohou nastat situace, kdy přímo stíhaná osoba či třetí osoba provede zastírací majetkové dispozice tak, aby případné zajištění dopadlo na co nejmenší majetek, který byl určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl užit nebo je výnosem z trestné činnosti, čímž by došlo ke zmaření jednoho z legitimních cílů jeho užití, kterým je snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. též ustanovení §101 odst. 2 tr. zákoníku, upravující podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty).
27. Jak již bylo uvedeno výše, v dané fázi vyšetřování nelze ani vyloučit, že by trestní stíhání mohlo skončit jinak než vydáním odsuzujícího rozhodnutí. Pro ten případ má však stěžovatelka k dispozici zákonné prostředky k reparaci případné škody.
28. Za nepřezkoumatelná či řádně neodůvodněná nelze považovat ani rozhodnutí, jimiž byla podle §79a odst. 4 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků na účtu. Stěžovatelka tuto žádost odůvodnila existencí nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1 157 450,80 Kč a nedoplatku na splátkách úvěru, který jí byl poskytnut Poštovou bankou v Bratislavě, a to ve výši jistiny 2 300 000 Kč a úroků ve výši 350 000 Kč.
29. Okolnost, zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo (§79a odst. 3 tr. řádu) a majitelům je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (§79a odst. 4 tr. řádu), přičemž proti rozhodnutí o této žádosti je dále přípustná stížnost (§79a odst. 5 tr. řádu). Legitimita omezení vlastnického práva je tak průběžně přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 2823/13 ze dne 25. 11. 2014).
30. Z odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se dostatečně podává, které skutečnosti vzal státní zástupce za prokázané, a nechybí ani úvahy, jimiž se při hodnocení dosud shromážděných důkazů řídil, a argumenty, na jejichž podkladě své rozhodnutí, opřené o stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, vydal. Státní zástupce dostál i požadavkům kladeným na odůvodnění jeho úvah o tom, proč nelze vyhovět žádosti stěžovatelky o omezení zajištění o částky, které představují pohledávku státu a platbu splátek úvěru u Poštové banky, včetně patřičných odkazů na příslušná zákonná ustanovení. I stížnostní soud v napadeném rozhodnutí shledal, že státní zástupce zcela splnil požadavky kladené na odůvodnění usnesení, vědom si zásahu do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatelky, a dostatečně se vypořádal i se specifiky stíhané trestní věci. Stížnostní soud zopakoval skutečnosti podstatné pro posouzení daného případu a nad rámec odůvodnění státního zástupce se znovu vyjádřil s poukazem na sdělení Poštové banky k žádosti stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků, a to s poukazem na ustanovení §79a odst. 2 tr. ř., pokud jde o pohledávku státu, a stran žádosti o omezení zajištění z důvodu platby splátek úvěru u Poštové banky poukazem na sdělení této banky z 12. 10. 2015. Pokud na základě obsahu odůvodnění usnesení státního zástupce a svých zjištění neshledal stejně jako státní zástupce žádost stěžovatelky důvodnou ani v jednom z jejích argumentů, nelze v jeho řádně odůvodněných závěrech spatřovat projev libovůle, který by měl za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
31. Stěžovatelka sice činí sama výklad příslušných ustanovení trestního řádu, který považuje za správný, polemizuje s doporučením stížnostního soudu podat žádost podle §79f odst. 2 tr. řádu, a od Ústavního soudu předpokládá, že výklad zákonných ustanovení učiněný soudem podrobí přezkumu, ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, resp. orgánů činných v trestním řízení a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a zabýval se konkrétními meritorními tvrzeními stěžovatelky, resp. sám hodnotil důvodnost zajištění předmětných peněžních prostředků, a nahrazoval tak činnost orgánů činných v trestním řízení. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě nezjistil.
32. Jak již bylo uvedeno v úvodu, v případě použitého zajišťovacího institutu jde pouze o časově omezené opatření, které nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv obviněných i třetích osob. Především orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Stěžovatelka má i nadále zachovanou možnost požádat ve smyslu §79 odst. 4 tr. řádu i §79f odst. 2 tr. řádu o omezení či zrušení zajištění peněžních prostředků za účtu.
33. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky a o její žádosti o omezení tohoto zajištění, posuzovaná jako celek, porušila tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu