Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.10.2016, sp. zn. III. ÚS 3320/15 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:3.US.3320.15.2

sp. zn. III. ÚS 3320/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavních stížností MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že stěžovatel nebyl po 17. červenci 2015 propuštěn na svobodu, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že stěžovatel nebyl po 25. listopadu 2015 propuštěn na svobodu, a proti postupu Policie České republiky spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli, a ve věci návrhu na zrušení §73a odst. 7 trestního řádu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Namítaná porušení základních práv Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2015, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895, jakož i odstranění zásahu spočívajícího v tom, že stěžovatel nebyl okamžitě po dni 17. července 2015 propuštěn na svobodu. Stěžovatel rovněž žádal Ústavní soud o to, aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele tím, že neprovedla účinné vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli. Napadenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 3 odst. 1, článku 8 odst. 2 a 5, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 1, 3, 4, článku 6 odst. 1, 2 a 3, článku 14 ve spojení s článkem 5 odst. 1, 3 a 4 a článku 18 ve spojení s článkem 5 odst. 1, 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Druhým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 28. prosince 2015 (původně veden pod sp. zn. III. ÚS 3815/15), se stěžovatel domáhal kasace usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, jakož i odstranění zásahu spočívajícího v tom, že stěžovatel nebyl okamžitě po dni 25. listopadu 2016 propuštěn na svobodu. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádal o to, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele tím, že neprovedla účinné vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli. Uvedenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci mělo dojít k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 8 odst. 1, 2 a 5, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2, článku 40 odst. 2 Listiny, článku 5 odst. 1, 3 a 4, článku 6 a článku 14 Úmluvy. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení §73a odst. 7 trestního řádu. Usnesením ze dne 26. ledna 2016 č. j. III. ÚS 3320/15-253 rozhodl Ústavní soud v plénu o spojení shora uvedených věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu. II. Řízení předcházející podání ústavních stížností Z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je českým a íránským státním příslušníkem. Dne 20. března 2014 bylo proti němu a dalším 14 obviněným zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku za použití §23 trestního zákoníku, který měli obvinění spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále pro spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaného ve spolupachatelství podle §361 odst. 1, alinea druhá trestního zákoníku za použití §23 trestního zákoníku. Trestné činnosti se měl obviněný spolu s dalšími spolupachateli dopouštět (stručně řečeno) tím, že nejméně v období od března 2012 do konce června 2013 ke škodě České republiky krátili daňové povinnosti tak, že vytvořili řetězec obchodních společností, které se zabývají obchody s pohonnými hmotami za účelem získání zejména daně z přidané hodnoty za obchodované pohonné hmoty, čímž pro sebe získali neoprávněný majetkový prospěch ve výši cca 2,5 miliardy Kč. Dne 21. března 2014 byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 8/2014-34. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, podal dne 18. března 2015 podle §176 odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně (dále také "krajský soud") obžalobu v předmětné trestní věci. Dne 17. dubna 2015 se před Krajským soudem v Brně (dále též "krajský soud") konalo vazební zasedání, v němž krajský soud rozhodl usnesením č. j. 46 T 5/2015-11895 o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Soud nepřijal písemný slib obviněného ani nabídku dohledu probačního úředníka nad obviněným. Soud obviněnému neuložil předběžná opatření dle §88h trestního řádu a nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 80.000.000,- Kč. Písemné vyhotovení předmětného usnesení bylo obhájcům stěžovatele doručeno dne 10. června 2015. Bezprostředně po vyhlášení uvedeného rozhodnutí proti němu stěžovatel podal stížnost, kterou doplnil po doručení písemného vyhotovení usnesení celkem čtyřmi podáními. Stížnost proti rozhodnutí krajského soudu byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále také "vrchní soud") ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849. Z obsahu druhé ústavní stížnosti (původně sp. zn. III. ÚS 3815/15) Ústavní soud zjistil, že dne 27. července 2015 podal obviněný žádost o propuštění z vazby. Na jejím základě se dne 30. září 2016 a 6. října 2015 konalo vazební zasedání, při kterém Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením č. j. 46 T 5/2015-13189 tak, že podle §71a trestního řádu žádost o propuštění z vazby zamítl. Podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodl krajský soud tak, že přijetí peněžité záruky je přípustné, přičemž výši této záruky určil na 100 000 000 Kč. Proti usnesení krajského soudu podali stížnost obviněný, státní zástupce a ve prospěch obviněného také spolek Šalamoun, který nabídl společenskou záruku za obviněného. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326 byly stížnosti obviněného a spolku Šalamoun zamítnuty. Ke stížnosti státního zástupce vrchní soud zrušil výrok týkající se výše přípustné peněžité záruky. III. III. 1 Argumentace obsažená v ústavní stížnosti ze dne 12. listopadu 2015 V ústavní stížnosti čítající více než šedesát stran stěžovatel uvádí celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V prvé řadě má za to, že bylo porušeno jeho právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby, garantované článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 5 odst. 4 Úmluvy. Namítá, že předmětné vazební řízení na dvou stupních soudní soustavy trvalo více než 5 měsíců (154 dnů), což několikanásobně překračuje doby, které ve své judikatuře považuje Evropský soud pro lidská práva za nepřiměřené. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že v projednávaném případě neexistují žádné objektivní okolnosti, které by mohly omlouvat tak dlouhou dobu rozhodování; stěžovatel sám k délce řízení nijak nepřispěl, nesnaží se obstruovat. Konkrétně poukazuje na to, že písemné vyhotovení prvostupňového rozhodnutí bylo obhájci stěžovatele doručeno až po 54 dnech po jeho vyhlášení. Nadřízenému soudu byl spis postoupen k projednání stížnosti téměř po měsíci od data podání odůvodnění stížnosti a o stížnosti bylo rozhodnuto až o více než další měsíc později. Na písemné vyhotovení rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel čekal dalších 47 dnů. Stížnostní soud se navíc podle stěžovatele otázkou průtahů nezabýval dostatečně. Stěžovatel zdůrazňuje, že již v předchozích vazebních řízeních docházelo k neodůvodněným průtahům způsobujícím nepřiměřenou délku těchto řízení, a k zásahu do jeho práv tak dochází opakovaně. Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na pravidelný přezkum vazby a že jeho setrvání ve vazbě po 17. červenci 2015 bylo nezákonné. Ode dne 17. dubna 2015, kdy rozhodoval soud prvního stupně o jeho ponechání ve vazbě, soud o jeho vazbě znovu rozhodoval až po více než pěti měsících, a to dne 25. srpna 2015 v řízení o jeho stížnosti. Stěžovatel má za to, že ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu je třeba interpretovat tak, aby prodleva mezi dvěma rozhodnutími o vazbě nikdy nebyla delší než tři měsíce. Nelze podle něj akceptovat, aby doba mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu stížnostního tuto dobu překročila, neboť by tak mohlo dojít k situaci, kdy by orgány činné v trestním řízení zcela znemožnily přezkum důvodů trvání vazby. Nadto stěžovatel dodává, že stížnostní soud tuto jeho argumentaci ignoroval a vypořádal se s ní toliko povšechně. Dále bylo podle stěžovatele porušeno rovněž jeho právo být slyšen v přiměřeném časovém intervalu, neboť byl nucen na svoji osobní účast na vazebním zasedání plánovaném na 3. září 2015 rezignovat, aby tak stížnostnímu soudu umožnil co nejrychleji rozhodnout o jeho stížnosti. V řízení měla být rovněž překročena celková doba trvání vazby připadající na přípravné řízení. Stěžovatel totiž namítá, že k podání obžaloby došlo, aniž by k tomu byly splněny podmínky, a to pouze za účelem, aby stěžovatel nebyl propuštěn z vazby. Podle něj mělo dojít nejprve k předběžnému projednání obžaloby podle §186 písm. e), f) trestního řádu, neboť přípravné řízení trpělo závažnými vadami a nebyly dostatečně objasněny skutkové okolnosti věci. Po skončení vyšetřování navíc stěžovateli a jeho obhájcům nebyl poskytnut dostatečný prostor k prostudování předmětného spisu a od počátku trestního stíhání mělo docházet k manipulacím se spisem. Ze všech těchto důvodů prý nebyly dány předpoklady pro podání obžaloby. Také celková doba trvání vazby je podle stěžovatele nepřiměřená, což dokládá odkazem na četnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě zcela absentuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, neboť důvody, jež uvádějí orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích, jsou vágní, odkazy na shromážděné důkazy jsou nekonkrétní a není nikde objasněno, jakým konkrétním způsobem měl stěžovatel danou trestnou činnost provádět. Stěžovatel je podle svého názoru usvědčován pouze výpovědí Petra Pfeifera, který je však jako svědek zcela nedůvěryhodný, a který se sám od počátku na trestné činnosti podílel a z ní profitoval. Stěžovatel vyslovuje rovněž podezření o manipulaci orgánů činných v trestním řízení s důkazy. Nadto prý nejsou naplněny ani důvody vazby útěkové, jak se domnívají obecné soudy. Ty totiž podle stěžovatele ignorují jeho dlouhodobé vazby na Českou republiku, jakož i další doklady o jeho osobnosti. Soudy navíc mají postupovat v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů, definovanou v judikatuře Ústavního soudu. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele porušily své povinnosti také tím, že nepostupovaly se zvláštní péčí, kterou si trestní řízení vyžaduje, neboť v průběhu jednoho roku mezi sdělením obvinění a podáním obžaloby nebyly učiněny žádné významné procesní úkony a důkazní situace se nijak neposunula. Stěžovatel připomíná, že zbavení svobody je prostředkem ultima ratio, a soudy proto pochybily, když nepřistoupily na nahrazení vazby stěžovatele alternativními opatřeními. Poukazuje na judikaturu ESLP, podle níž přijetí opatření nahrazujících vazbu není fakultativní a příslušný orgán je povinen je přijmout vždy, kdy jejich přijetí může být dostatečné k zajištění toho, že se obžalovaný dostaví k soudu. Má za to, že nabízená peněžitá záruka v tomto smyslu dostatečná byla, a soud ji měl proto přijmout. Podle stěžovatele dochází do zásahu do jeho práv také tím, že Česká republika dosud nezavedla elektronický monitoring osob. Podle stěžovatele postupoval soud diskriminačně, pokud u ostatních obviněných připustil propuštění z vazby na základě peněžité záruky; domnívá se, že je takto diskriminován primárně z důvodu svého původu. Stěžovatel nadto uvádí, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, a to zejména z hlediska existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti, důvodnosti obavy útěku obviněného, či jeho majetkových poměrů. Má za to, že v řízení o jeho vzetí do vazby, jakož i v následujících dvou řízeních o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla porušena zásada rovnosti zbraní a princip kontradiktornosti, neboť obhajoba neměla k dispozici spisový materiál v rozsahu, v jakém jej pro svá rozhodnutí použily soudy v době rozhodování o vazbě. Stěžovatel se navíc domnívá, že značná část spisového materiálu byla ze spisu nenávratně vyňata. V nyní projednávaném řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě byl princip kontradiktornosti porušen tím, že mu předseda senátu během jednání neumožnil zcela se vyjádřit k věci a během vazebního zasedání jej opakovaně přerušil. Stěžovatel dále namítá, že v přípravném řízení rozhodoval soud, který nebyl s ohledem na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti místně příslušný, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce. Nesouhlasí s tím, aby volba soudu byla zcela v dispozici státního zástupce, jak se tomu mělo stát v jeho případě, v němž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo návrh na vzetí do vazby Okresnímu soudu ve Znojmě, jenž se stal podle §26 trestního řádu příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení. III.2 Argumentace obsažená v ústavní stížnosti ze dne 28. prosince 2015 Na bezmála osmdesáti stranách odůvodnění druhé ústavní stížnosti, která byla spojena ke společnému řízení, stěžovatel uvádí námitky proti postupu obecných soudů, přičemž z velké části opakuje argumentaci předloženou již v předcházejícím návrhu. Kromě toho vytýká vrchnímu soudu, že postupoval v rozporu s §149 odst. 1 trestního řádu, jestliže zrušil rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti peněžité záruky, aniž by sám rozhodl ve věci, nebo uložil soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud podle stěžovatele rovněž pochybil tím, že nezaslal odůvodnění stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí nalézacího soudu stěžovateli. Obhajoba se s obsahem tohoto podání mohla seznámit až po vydání usnesení vrchního soudu, čímž mělo podle stěžovatele dojít k porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Stěžovatel opakovaně namítá, že v jeho případě dochází k diskriminaci na základě národnosti, státního občanství i sociálního postavení, neboť je vůči němu postupováno daleko přísněji než vůči ostatním osobám, které jsou stíhány pro stejnou trestnou činnost. Poukazuje například na to, že podle textu obžaloby má stěžovatel shodnou pozici v rámci trestné činnosti, shodnou nejasnost v majetkových poměrech, shodnou nejasnost v bydlišti i totožnou trvalost vazebních důvodů jako spoluobžalovaný Daniel Rudzan, který již byl dříve propuštěn z vazby. Vazební soudy navíc při stanovení výše peněžité kauce v případě stěžovatele nevzaly v úvahu hodnotu majetku zajištěného v rámci trestního řízení, ani nepřihlédly k majetkovým poměrům složitelů kauce. Oproti ostatním spoluobžalovaným, u kterých byla požadovaná kauce podstatně nižší, spojily obecné soudy u stěžovatele výši kauce s výší způsobené škody. Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho případě došlo k nepřípustné diskriminaci v důsledku jeho původu. Obecným soudům stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. V prvé řadě namítá, že krajský soud řádně neodůvodnil, proč odmítl stěžovatelem nabízenou peněžitou záruku ve výši 40 mil. Kč. Krajský soud podle něj rovněž opomněl vypořádat se s celou řadou námitek stěžovatele, týkajících se podmínek dalšího trvání vazby, a to námitek stran důvodného podezření ze spáchání trestného činu, porušení subsidiarity zbavení osobní svobody, tvrzené manipulace se spisem či politického rozměru kauzy. Stěžovatel poukazuje též na rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu. Ani vrchní soud se podle stěžovatele nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, neboť nejen že nezhojil pochybení soudu krajského, ale sám svoje rozhodnutí zatížil dalšími pochybeními, která stěžovatel podrobně vyjmenovává v ústavní stížnosti. Stěžovatel zejména poukazuje na nedostatečné zdůvodnění závěru o nutnosti zrušit výrok krajského soudu o přípustnosti peněžité záruky ve výši 100 mil. Kč. Z odůvodnění rozhodnutí podle něj vůbec nevyplývá, jaké okolnosti vzal soud v úvahu a na jakých důvodech založil své zrušovací rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že výše kauce má být stanovena tak, aby motivovala obviněného k účasti na hlavním líčení, jejím účelem však není zajištění nároku poškozeného na náhradu škody, a neměla by být proto odvozována od výše způsobené škody. Stěžovatel považuje §73a odst. 7 trestního řádu za protiústavní, neboť toto ustanovení podle něj umožňuje vyvlastnění peněžních prostředků třetích osob, jakožto složitelů kauce odlišných od obviněného. Na základě tohoto ustanovení jsou podle něj soudy motivovány k tomu, aby uměle navyšovaly výši peněžité záruky, aby byla pokryta škoda způsobená státu trestným činem. Opakovaně stěžovatel namítá, že neměl možnost řádně se seznámit se spisem, ze strany orgánů činných v trestním řízení mělo podle něj docházet k manipulacím se spisem a odstranění části spisového materiálu. Obhajobě dále nebyl umožněn přístup do trestního spisu vedeného o trestním stíhání stěžovatele pro údajné spáchání trestního činu vydírání, které bylo proti jeho osobě vedeno od roku 1999, a kterým argumentovaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. Dále stěžovatel opakuje námitky uvedené již v předchozí ústavní stížnosti týkající se délky rozhodování o dalším trvání vazby, porušení práva na pravidelný přezkum vazby, nepřiměřenosti celkové doby trvání vazby, absence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a absence vazebních důvodů. Doplnění ze dne 1. srpna 2016 V podání ze dne 1. srpna 2016 stěžovatel rozšířil svoji argumentaci stran rozhodování místně nepříslušným soudem v přípravném řízení. Dále stěžovatel nově doplnil námitku, že Krajský soud v Brně v jeho věci rozhodoval v nesprávném složení senátu, čímž mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně nesplňuje požadavky transparentnosti, jednoznačnosti a absence prostoru pro libovůli při přidělování věci jednotlivým senátům a sestavování těchto senátů. IV. Řízení před Ústavním soudem V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti ze dne 12. listopadu 2015. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 26. listopadu 2015 plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které podle něj obsahuje všechny rozhodné skutečnosti. Krajský soud v Brně přípisem ze dne 16. prosince 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že podle jeho názoru nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Popsal procesní genezi trestního stíhání v dané věci, přičemž připustil, že délka od vyhlášení do doručení rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě byla vzhledem k charakteru konkrétního řízení i k zatíženosti soudu delší než obvyklá. O vazbě však bylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, přičemž k otázce existence vazebních důvodů se soudy vyjadřovaly opakovaně. V rámci vazebního řízení soud postupoval striktně podle §73g trestního řádu, přičemž stěžovatel měl dostatek prostoru pro své vyjádření. Pokud byl obviněný předsedou senátu ve svém projevu přerušován, docházelo k tomu tehdy, kdy obviněný hovořil o jiných skutečnostech, než které byly podstatné pro rozhodnutí soudu, případně kdy pouze opakoval obsah rozsáhlých písemných podání, která byla součástí spisu. Dle názoru soudu byla obžalovanému poskytnuta dostatečná doba pro seznámení se spisem; soud pak neměl k dispozici jiné důkazy, než ty, které jsou obsahem spisu. Stejně tak soud odmítl námitku diskriminace kvůli národnosti stěžovatele. Zdůraznil, že státní příslušnost (nikoliv národnost) může být jedním z faktorů odůvodňujících obavu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Soud doplnil, že odůvodnění jeho rozhodnutí sice nedosahuje rozsahu písemností obhajoby, avšak účelem vazebního řízení není a nemůže být detailně reagovat na každou námitku obžalovaného, neboť toto by vedlo k zahlcení soudu. V replice ze dne 22. ledna 2016 stěžovatel uvedl, že krajský soud zneužil práva obviněného na překlad rozhodnutí proti němu, neboť počítá předmětné lhůty až od doručení překladu vazebního rozhodnutí obviněnému, nikoliv od vyhotovení a doručení rozhodnutí v češtině. Stěžovatel přitom o překlad rozhodnutí nežádal, jelikož v určitém rozsahu hovoří česky a přeložit si nechal pouze menšinu dokumentů obsažených v trestním spise. Poukazuje dále na to, že soud nemůže omlouvat délku vazebního řízení pouze svou vytížeností, neboť je povinností státu zajistit, aby ve vazebním řízení soudy jednaly bez zbytečného odkladu a s co největším urychlením. Soud jedná podle stěžovatele liknavě také proto, že od podání obžaloby v březnu 2015 nedokázal do ledna 2016 zahájit hlavní líčení. Tyto průtahy stěžovatel nezavinil, ale nese jejich následky. Stěžovatel má za to, že mu nemůže jít k tíži, že má kromě českého i jiné státní občanství. Soud podle něj nemůže při omezení základního lidského práva argumentovat v neprospěch občana tím, že má i jiné státní občanství, leda by to výslovně umožňoval trestní řád. Nadto stěžovatel dodává, že existence iránského občanství neposiluje útěkový důvod vazby, neboť stěžovatel byl dlouho politicky činný v emigraci proti současnému iránskému režimu, a je tedy z politických důvodů považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ani po uplynutí asi 60 % vazební lhůty nebylo zahájeno hlavní líčení, a jde tedy o evidentní průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení. Plynutím času je přitom oslabován útěkový důvod vazby. V doplnění repliky ze dne 23. ledna 2016 stěžovatel dále rozporuje jednotlivé body uvedené ve vyjádření krajského soudu. Krajský soud podle něj nijak nezdůvodnil neobvyklou délku vazebního řízení v jeho věci. Tím, že nařídil vazební zasedání na poslední den lhůty, soud upřel stěžovateli možnost poskytnout dokumenty a podklady ohledně nabízené kauce. Nabídku peněžité záruky tedy soud nepřijal převážně z důvodů časových. Organizační a administrativní problémy jsou prý soudem použity jako výmluva, ve skutečnosti však nemohou jít k tíži obviněného. Jde-li o naplnění zákonných lhůt pro rozhodnutí o trvání vazby, má stěžovatel za to, že krajský soud postupoval čistě formalisticky a pouze slepě následoval doslovný výklad zákona, aniž by se pokusil o jeho ústavně konformní výklad. V opačném případě by musel dospět k závěru, že vazba stěžovatele je již ode dne 18. července 2015 nezákonná. Ve zbytku uvedeného přípisu stěžovatel obsáhle zopakoval svoje námitky uvedené již v odůvodnění ústavní stížnosti. V. Posouzení ústavní stížnosti V.1 Obecná východiska Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 2002, str. 180). Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku §67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15). V.2 Délka řízení o dalším trvání vazby Článek 5 odst. 4 Úmluvy zaručuje každému, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení nezákonné. Dle článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána mimo jiné bez zbytečných průtahů. Navzdory námitkám stěžovatele má Ústavní soud za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto požadavkům dostály. V předmětné trestní věci byla obžaloba proti stěžovateli podána dne 18. března 2015. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895. Jak se vyjádřil Krajský soud v Brně, konečná (česká) verze rozhodnutí byla stěžovateli odeslána dne 9. června 2015. Překlad uvedeného rozhodnutí pak byl stěžovateli doručen dne 3. července 2015, přičemž od tohoto okamžiku začala běžet zákonná lhůta k podání stížnosti. Stížnost proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel do protokolu o vazebním zasedání dne 17. dubna 2015, přičemž ji písemně odůvodnil v doplněních ze dne 30. června 2015, ze dne 20. července 2015, ze dne 27. července 2015 a ze dne 21. srpna 2015. Předmětný trestní spis se stížností proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen k rozhodnutí dne 29. července 2015. Následně bylo dne 25. srpna 2015 o stížnosti rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. září 2015. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že délka uvedeného řízení byla v projednávané věci podstatně delší, než je obvyklé při srovnání s běžným řízením o ponechání obviněného ve vazbě. Podle názoru Ústavního soudu však v konkrétní věci nelze odhlédnout od podstatných skutečností ovlivňujících délku předmětného řízení. Jak ve své judikatuře připomíná Evropský soud pro lidská práva, právo na urychlenost řízení vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy musí být posuzováno ve světle okolností daného případu. Především je třeba vzít v úvahu celkový průběh řízení a rozsah, v jakém lze průtahy přičíst chování stěžovatele nebo jeho právních zástupců (viz rozsudek ESLP ve věci Vejmola proti České republice ze dne 25. října 2005 č. 57246/00, §45; rozsudek ESLP ve věci Rizzotto proti Itálii 24. dubna 2008 č. 15349/06, §31). Ústavní soud zdůrazňuje, že v nyní projednávaném případě byl stěžovatel vazebně stíhán na základě obvinění z extrémně rozsáhlé a sofistikované trestné činnosti, které se měl dopouštět společně s dalšími čtrnácti obviněnými. Rozsah a komplexnost předmětné trestní věci je seznatelná nejen z délky obžaloby, čítající více jak čtyřicet stran, či z velkého množství v ní navržených důkazů, ale také z rozsahu spisového materiálu. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, spisový materiál v předmětné trestní věci je mimořádně obsáhlý a včetně příloh čítá více než 150 000 stran. Již z této skutečnosti lze usuzovat, že jde o trestní věc, jejíž rozsah a složitost bude mít nutně odraz také v délce rozhodování o vazbě, a to za předpokladu, že vazební soudy mají náležitě posoudit všechny relevantní okolnosti týkající se nutnosti dalšího pokračování omezení svobody obviněného. Ačkoliv uvedené důvody by samy o sobě patrně nemohly ospravedlnit řízení o ponechání ve vazbě trvající déle než pět měsíců, Ústavní soud musel při posuzování přiměřenosti délky řízení přihlédnout rovněž k dalším okolnostem. Podle Ústavního soudu nelze v této souvislosti pominout, že obviněnému bylo nutno zajistit tlumočníka a zejména překlad jednotlivých soudních rozhodnutí. Namítá-li nyní stěžovatel, že o překlad rozhodnutí nežádal a že ze strany soudů šlo o zneužití jeho práva, nelze se s jeho námitkami ztotožnit. Jak totiž vysvětlil krajský soud ve svém vyjádření, pakliže stěžovatel využil svého práva používat před orgány činnými v trestním řízení jiného než českého jazyka, měl soud povinnost rozhodnutí o vazbě písemně přeložit, přičemž počátek lhůty k podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí mohl být odvozován až od doručení písemného překladu; k pominutí písemného překladu rozhodnutí by soud mohl přistoupit pouze za situace, kdy by obviněný prohlásil, že jeho pořízení nepožaduje (§28 odst. 2, 3 trestního řádu). Z dostupných podkladů nevyplývá, že by stěžovatel toto prohlášení učinil, a krajský soud tak podle názoru Ústavního soudu nemohl než postupovat v intencích citovaného zákonného ustanovení, přestože tento postup vedl k prodloužení vazebního řízení. Ústavní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že paralelně s předmětným řízením krajský soud rozhodoval ve vazební věci spoluobviněného Daniela Rudzana (jednání ve dnech 22. června, 14. července a 24. července 2015), což bylo důvodem pro předložení spisu Vrchnímu soudu v Olomouci až dne 29. července 2015. Ústavní soud pak neshledal neopodstatněné průtahy ani na straně vrchního soudu, který ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 17) popsal úkony, které tomuto rozhodnutí předcházely. Konečně Ústavní soud dodává, že při posuzování přiměřenosti délky řízení nemohl opomenout rovněž mimořádný rozsah námitek, které stěžovatel v řízení vznášel a s nimiž se obecné soudy musely vypořádat (žádost o propuštění z vazby ze dne 15. dubna 2015 s více než 40 stranami textu, stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně včetně 4 doplnění celkem na 80 stranách). Vzhledem k uvedeným okolnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že výjimečná délka řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě byla v nyní projednávaném případě opodstatněná a postupem obecných soudů tak nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl rovněž, měl-li posoudit délku řízení ve vazebním řízení napadeném druhou ústavní stížností. V tomto případě podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby dne 27. července 2015, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189; písemné vyhotovení rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 15. října 2015. Následujícího dne si stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326. Ani v tomto případě s ohledem na konkrétní okolnosti věci Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení požadavku urychlenosti vazebního řízení. V.3 Právo na pravidelný přezkum vazby, právo být slyšen Periodický přezkum zákonnosti vazby je v českém právním řádu zaručen ustanovením §72 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Rozhodování o dalším trvání vazby v době po podání obžaloby upravuje ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu. Podle něj musí soud po podání obžaloby o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout nejpozději do 30 dnů; ponechá-li obviněného ve vazbě, je dále povinen postupovat dle odst. 1 citovaného ustanovení, a tedy rozhodovat o dalším ponechání obviněného ve vazbě opět v tříměsíčních intervalech. Jak bylo shora uvedeno, obžaloba byla v dané trestní věci podána dne 18. března 2015. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval krajský soud dne 17. dubna 2015, tedy za zachování třicetidenní lhůty podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu. Nová tříměsíční lhůta ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu začala běžet až právní mocí rozhodnutí o vazbě, tedy dnem 25. srpna 2015, kdy vrchní soud zamítl stížnost proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy nejednaly svévolně, pokud tříměsíční lhůtu k novému rozhodnutí o vazbě v souladu s dikcí právní úpravy odvozovaly až od právní moci rozhodnutí o stížnosti obviněného, což přímo vyplývá z dikce ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledává výše uvedený výklad protiústavním a zdůrazňuje, že usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby je výsledkem řízení, v němž stížnostní soud opětovně přezkoumává zákonnost vazby, a to na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Je proto logické, že tříměsíční lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby počíná běžet až od data vydání rozhodnutí v tomto řízení (srov. např. usnesení ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 1725/12). Smyslem citovaného ustanovení je zabezpečit, aby omezení svobody obviněného bylo podrobeno pravidelnému přezkumu nezávislým a nestranným soudem. Tento požadavek byl podle názoru Ústavního soudu naplněn i navzdory tomu, že řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě a na něj navazující řízení o stížnosti překročilo dobu tří měsíců. Ústavní soud přitom již shora vysvětlil, proč nepovažuje s ohledem na konkrétní okolnosti věci délku předmětného řízení za nepřiměřenou. Namítá-li stěžovatel dále, že mu bylo upřeno právo být slyšen v řízení, v němž se rozhoduje o jeho omezení svobody, Ústavní soud se nemohl ani s touto námitkou ztotožnit. Jak totiž stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, sám se práva na osobní slyšení v řízení o stížnosti vzdal, což potvrdil také vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 17). Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že tak stěžovatel učinil dobrovolně, byť veden snahou urychlit vazební řízení. Pohnutka, která stěžovatele ke vzdání se svého práva na osobní slyšení vedla, nemůže podle názoru Ústavního soudu sama o sobě působit zásah do základního práva stěžovatele. V.4 Celková doba trvání vazby Dle §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu nesmí celková doba trvání vazby přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin. Podle odst. 2 citovaného ustanovení připadá jedna třetina této doby na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 21. března 2014, přičemž obžaloba byla ve věci podána dne 18. března 2015, doba vazby připadající na přípravné řízení tedy byla zachována. Pakliže stěžovatel považuje za porušení svých základních práv, že k ukončení přípravného řízení podáním obžaloby došlo pouze z důvodu, aby nebyla překročena maximální doba vazby v přípravném řízení, aniž by byly naplněny podmínky pro podání obžaloby, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, jehož účelem je na prvním místě posouzení ústavnosti omezení svobody obviněného, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat okolnosti podání obžaloby, jak se toho domáhá stěžovatel. Jeho námitky týkající se tvrzeného nenaplnění podmínek pro podání obžaloby (nedostatečné objasnění skutkového stavu, nemožnost řádného seznámení se spisem) mohou být uplatněny v řízení před trestními soudy a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby jejich rozhodnutí na tomto místě předjímal. V době podání druhé ústavní stížnosti (prosinec 2015) byl stěžovatel ve vazbě déle než 1 rok a 9 měsíců. Jak je Ústavnímu soudu známo, stěžovatel byl z vazby propuštěn počátkem února 2016, celková délka vazby v jeho věci byla téměř dva roky. Ústavní soud tuto dobu nepovažuje za nepřiměřenou. Jak bude objasněno níže, obecné soudy v napadených rozhodnutích nutnost dalšího trvání vazby řádně zdůvodnily, a to i s přihlédnutím k celkovému trvání vazby a k doktríně zesilování vazebních důvodů. Zdůraznily přitom, že na celkovou délku vazebního stíhání stěžovatele měla vliv zejména složitost trestní věci, jakož i rozsáhlost dokazování. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a opět poukazuje na mimořádnost předmětné trestní kauzy co do jejího rozsahu i komplikovanosti. V.5 Existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu Při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádět dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby (viz např. usnesení ze dne 1. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1837/15). Ústavní soud má za to, že vazební soudy v projednávané věci shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá ze spisového materiálu, existencí důvodného podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti stěžovatelem se vazební soudy podrobně zabývaly zejména v počátcích jeho vazebního stíhání (usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 8/2014-34, usnesení téhož soudu ze dne 8. srpna 2014 č. j. Nt 113/2014-76), na něž následující vazební rozhodnutí vesměs odkazovala. Důkazní situace stran účasti stěžovatele na trestné činnosti byla následně podrobně popsána v obžalobě ze dne 18. března 2015. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že podíl stěžovatele na stíhané trestné činnosti má být dokládán nejen množstvím svědeckých výpovědí (zejm. svědeckou výpovědí Petra Pfeifera, Mileny Pfeifer a Jana Náprstka), ale také provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách, jakož i některými listinnými důkazy. Pakliže stěžovatel v této souvislosti namítá nevěrohodnost svědka Pfeifera a zpochybňuje také další důkazy, z nichž vazební soudy při svých rozhodnutích vycházely, bude úkolem trestních soudů tyto námitky zvážit při rozhodování o vině či nevině stěžovatele. Pro zdůvodnění nutnosti omezení svobody však byly skutkové okolnosti podle názoru Ústavního soudu objasněny dostatečně v tom smyslu, aby mohla být dovozena existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. V.6 Existence útěkového vazebního důvodu Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07). Ústavní soud je toho názoru, že v obou nyní projednávaných věcech vazební soudy zcela adekvátně a přesvědčivě objasnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o naplnění vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Jak se podává z jejich rozhodnutí, soudy přihlédly nejen ke skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem, ale zabývaly se také dalšími podstatnými okolnostmi, včetně charakteru stíhané trestné činnosti, postavení stěžovatele v hierarchii celé skupiny pachatelů či extrémní výší způsobené škody. V potaz vzaly skutečnost, že stěžovatel disponuje kromě českého státního občanství také občanstvím íránským, a přihlédly dále k jeho nejasným majetkovým poměrům, problematickému bydlišti a minulému chování, které mělo svědčit o jeho snaze vyhýbat se trestnímu řízení pobytem v cizině. V kontextu těchto skutečností, které jsou zcela dostatečně popsány v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, má Ústavní soud za to, že vazební soudy nepochybily, pokud ve věci stěžovatele dospěly k závěru o trvání důvodů útěkové vazby. K námitkám stěžovatele musí Ústavní soud doplnit, že nelze považovat za porušení ústavně zakotveného zákazu diskriminace, pokud soud při posuzování, zda byl naplněn vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, přihlédne rovněž k cizímu státnímu občanství obviněného, a to za situace, kdy lze z této skutečnosti v kontextu dalších skutkových zjištění dovozovat zvýšenou pravděpodobnost, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat mimo dosah českých orgánů. Ačkoliv v projednávaném případě stěžovatel poukazuje na to, že íránské státní občanství mu nijak nezlehčuje potenciální možnost útěku, neboť je prý považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu, tato argumentace podle Ústavního soudu nijak nezpochybňuje naplnění útěkového vazebního důvodu. V projednávaném případě vazební soudy své rozhodnutí založily na množství skutečností, které je ve svém souhrnu vedly k přesvědčení o nutnosti dalšího trvání vazby. Mimo jiné přihlédly i ke skutečnosti, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby byl schopen přesunout své aktivity do zahraničí, kde v minulosti opakovaně pobýval. Jak přiléhavě konstatoval Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 6. října 2015 sp. zn. 46 T 5/2015, k cizímu státní občanství stěžovatele bylo přihlédnuto s ohledem na individuální popis schopností a možností dané osoby, které nejsou dány výlučně jeho původem. Cizí státní občanství stěžovatele tedy obecné soudy posuzovaly nikoliv jako osamocenou skutečnost, nýbrž v kontextu dalších okolností, jako je jazyková vybavenost, znalost cizího kulturního prostředí či potenciální soukromé a pracovní kontakty obviněného v zahraničí. S takovým posouzením se Ústavní soud ztotožňuje. V.7 Použití opatření nahrazujících vazbu Současně s rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl krajský soud napadeným usnesením ze dne 17. dubna 2015 také o nepřijetí písemného slibu obviněného, nepřijetí nabídky dohledu probačního úředníka nad obviněným, neuložení předběžných opatření dle §88h trestního řádu a nepřijetí nabídky peněžité záruky ve výši 80 milionů Kč. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, ale s ohledem na osobu obviněného nelze v současném stadiu řízení akceptovat jiné zajišťovací instituty nahrazující vazbu. Ve vztahu k nabídce slibu a jiných verbálních a písemných záruk soud uvedl, že za situace, kdy obviněný v průběhu trestního řízení účelově manipuluje s fakty a prezentuje nepravdivá tvrzení, nemůže ani jeho případný slib považovat za věrohodný, a to ani v návaznosti na slib nebo záruku jiné osoby. Navrhovanou majetkovou kauci pak zamítl s odůvodněním, že dosud není možné objasnit majetkové poměry obviněného. S ohledem na úlohu, kterou měl mít obviněný ve stíhané trestné činnosti, na celkovou výši škody a na zastřené majetkové poměry obviněného soud neshledal nabízenou záruku jako přípustnou. Jako dostatečnou záruku pak neoznačil ani dohled probačního úředníka. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud i stížnostní soud zamítnutí navrhovaných alternativních opatření zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnily. V otázce možnosti uplatnění opatření nahrazujících vazbu považuje Ústavní soud rozhodnutí soudů obou stupňů za vyčerpávající, a neshledal proto prostor pro svůj kasační zásah. Ve druhém z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, tedy v usnesení ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, bylo společně s rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodnuto dále o nepřijetí záruky Jany Flaškové za další chování obviněného, o nepřijetí záruky spolku Šalamoun - Spolek na podporu nezávislé justice v ČR za další chování obviněného, o nepřijetí písemného slibu obviněného, o nepřijetí nabídky dohledu probačního úředníka a o neuložení předběžných opatření dle §88h trestního řádu. Krajským soudem však bylo rozhodnuto o tom, že je přípustná peněžitá záruka ve výši 100 milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci následně ke stížnosti státního zástupce výrok týkající se přípustnosti peněžité záruky zrušil a současně potvrdil zamítnutí ostatních alternativních opatření prvostupňovým soudem. Také tato rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněná a v maximální možné míře reagující na návrhy a námitky stěžovatele. V kontextu opatření spočívajících v nabídce slibu a jiných verbálních či písemných záruk, jakož i ve věci dohledu probačního úředníka obecné soudy setrvaly na závěrech předchozího vazebního řízení. V případě majetkové kauce vrchní soud dospěl k závěru, že přijetí nabídky peněžité záruky je sice přípustné, avšak dospěl k závěru, že krajský soud nevyhodnotil správně výši peněžité záruky v poměru k závažnosti trestného činu a v poměru k osobě obviněného. Rovněž toto své rozhodnutí vrchní soud zevrubně odůvodnil a Ústavní soud v jeho postupu neshledal žádný prvek svévole, ani nerovného zacházení, jak se snaží tvrdit stěžovatel. Za ústavně konformní postup přitom Ústavní soud považuje, pokud obecné soudy při stanovení přípustné výše peněžité záruky přihlédly rovněž k výši způsobené škody, která mohla v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními posloužit jako indikátor skutečných majetkových poměrů obviněného za situace, kdy tyto poměry nebylo možno jinak blíže objasnit. Za porušení základních práv stěžovatele pak Ústavní soud nepovažuje ani tu skutečnost, že uvedeným rozhodnutím vrchní soud zrušil výrok týkající se přípustnosti přijetí peněžité záruky, aniž by sám ve věci rozhodl, nebo soudu prvního stupně uložil nové projednání věci. Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se uvedeným postupem vrchní soud dostal do rozporu s požadavky ustanovení §149 odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci peněžité záruky skutečně bylo třeba rozhodnout, nedosahuje toto pochybení samo o sobě ústavněprávní roviny. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele by podle názoru Ústavního soudu došlo až v případě, kdy by následně byla otázka přípustnosti peněžité záruky opomenuta a soud prvního stupně by se jí znova vůbec nezabýval. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť jak je Ústavnímu soudu známo, o přípustnosti peněžité záruky bylo soudem prvního stupně znovu rozhodnuto v lednu 2016. Pakliže stěžovatel brojí proti skutečnosti, že mu vrchní soud opomněl doručit odůvodnění stížnosti podané státním zástupcem proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Ústavní soud tvrzené pochybení za způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele za situace, kdy bylo již v předchozích řízeních opakovaně rozhodováno o výši přípustné peněžité záruky, přičemž stěžovatel musel být v tomto ohledu nutně seznámen s klíčovými argumenty soudů i státního zástupce. K tomu je třeba uvést, že již v předchozím vazebním řízení byla posuzována přípustnost peněžité záruky v obdobné výši (tedy ve výši 80 milionů Kč). Ústavní soud neshledal, že by k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo v důsledku nedostupnosti elektronického monitoringu osob, jak namítá stěžovatel. Tento alternativní prostředek trestní justice dosud český právní řád nezná a podle Ústavního soudu nelze bez dalšího dovozovat základní právo stěžovatele na jeho zavedení. Zásah do základních práv stěžovatele nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že obecné soudy nenahradily jeho vazbu opatřením, které jim dosud trestní řád nedává k dispozici. V.8 Kontradiktornost vazebního řízení Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce údajného porušení kontradiktornosti vazebního řízení a porušení práva obviněného být osobně slyšen před rozhodnutím o vazbě. Realizací uvedeného práva je výslech obviněného ve vazebním zasedání ve smyslu §73g odst. 2 trestního řádu, v němž musí být obviněný slyšen ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě. Z protokolu o vazebním zasedání ze dne 17. dubna 2015, ale i ze zvukového záznamu, který stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, vyplynulo, že stěžovatel měl v průběhu vazebního zasedání možnost vyjádřit se k okolnostem podstatným pro rozhodnutí soudu, přičemž byl předsedou senátu korigován pouze v tom smyslu, aby vypovídal k věci a aby byla co nejúčinněji objasněna její podstata. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na konkrétní situaci, kdy mu nebylo umožněno vyjádřit se k otázce jeho dřívějších trestních stíhání, nepovažuje Ústavní soud tento konkrétní postup za neústavní, neboť má za to, že stěžovateli bylo k této otázce umožněno se již dříve ve vazebním zasedání vyjádřit. Vrchnímu soudu rovněž nelze vytknout, pokud stěžovateli v průběhu vazebního zasedání v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení neumožnil číst podání vypracované jeho advokátkou, které bylo součástí spisu a s nímž již byl soud seznámen. Tvrdí-li stěžovatel, že v průběhu dřívějších řízení došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k manipulaci se spisem, jde o tvrzení, které Ústavní soud není oprávněn přezkoumat v rámci nyní vedeného řízení o ústavní stížnosti. Pro posouzení kontradiktornosti vazebního řízení je totiž podstatné, zda stěžovatel měl přístup ke spisovému materiálu, na jehož základě soud vydal rozhodnutí o vazbě. Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod zpochybnit sdělení krajského soudu, který potvrdil, že stěžovatel měl před vazebním zasedáním možnost seznámit se s celým spisovým materiálem, který měl soud k dispozici pro své rozhodnutí o vazbě. Zachování kontradiktornosti ve vazebních řízeních, která uvedenému rozhodnutí předcházela a která stěžovatel napadá v odůvodnění (nikoliv v petitu) ústavní stížnosti, Ústavní soud nepřezkoumával, neboť ta nejsou předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem. V.9 Právo na zákonného soudce Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce spočívající v tvrzeném porušení práva na zákonného soudce tím, že ve věci rozhodoval nesprávně složený senát. Jak stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti sám konstatuje, tuto námitku nevznesl ve vazebním řízení, ale až v hlavním líčení, konaném dne 8. března 2016. Soudy rozhodující v předmětných vazebních řízeních se tedy touto námitkou nemohly zabývat, a proto ji Ústavní soud musí považovat za nepřípustnou. Shodný závěr formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, kde s odkazem na svoji dřívější judikaturu zdůraznil, že zásada subsidiarity řízení před Ústavním soudem nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek včasného předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod rovněž přísluší (článek 4 Ústavy České republiky). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Citované závěry lze podle názoru Ústavního soudu plně vztáhnout také na nyní projednávanou věc. Porušení práva na zákonného soudce pak nemohl Ústavní soud konstatovat ani ve vztahu k námitce stran rozhodování místně nepříslušného soudu v přípravném řízení. Ačkoliv stěžovatel podal rozsáhlou argumentaci, kterou se snažil doložit, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci postupovalo vadně, pokud podalo návrh na vzetí do vazby Okresnímu soudu ve Znojmě, Ústavní soud tuto argumentaci nemohl vyslyšet. Pakliže totiž stěžovatel brojí proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení postupovaly v přípravném řízení, jeho námitky nikterak nekorespondují s petitem nyní projednávaných ústavních stížností, a směřují tak mimo rámec posuzované věci. V.10 Další námitky stěžovatele Stěžovatel v obou ústavních stížnostech uplatnil také řadu dalších námitek směřujících proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které však podle názoru Ústavního soudu spadají mimo rámec nyní vedeného řízení, a kterými se proto Ústavní soud nezabýval. V nynějším řízení z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl vyhovět námitce stran absence zvláštní péče ze strany orgánů činných v trestním řízení, ani námitkám, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit postup provázející podání obžaloby v jeho trestní věci či kterými namítal nedostatek času pro prostudování spisu před podáním obžaloby. Přisvědčit pak nemohl ani námitce, podle které se stěžovatel nemohl seznámit s částí spisového materiálu týkající se jeho trestního stíhání z roku 1999, neboť stěžovatel sám potvrdil, že s touto částí spisu se seznámil nejpozději dne 2. února 2015, a tedy ještě před zahájením obou nyní posuzovaných řízení. VI. Závěr Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutím vazebních soudů, jakož i v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že stěžovatel nebyl po 17. červenci 2015, resp. po 25. listopadu 2015, propuštěn na svobodu, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti postupu Policie České republiky spočívajícímu v neprovedení účinného vyšetřování ve věci údajného zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli, Ústavní soud shledal návrh jako nepřípustný. V textu ústavní stížnosti stěžovatel tuto část petitu nikterak nezdůvodnil, ani neuvedl, že by v tomto smyslu využil jakékoliv procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel tak nenaplnil podmínky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož neosvědčil, že by vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této části proto musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Co do návrhu na zrušení ustanovení §73a odst. 7 trestního řádu platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, což je důvodem jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu