ECLI:CZ:US:2016:3.US.3793.16.1
sp. zn. III. ÚS 3793/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Fröhlicha, zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2016 sp. zn. 1 To 315/2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. července 2016 sp. zn. 0 Nt 18035/2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality, Ostrava (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. KRPT-19359/TČ-2015-070072 podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájila trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit společně s dalšími dvěma spoluobviněnými nejméně devíti popsanými dílčími útoky, a to ve stručnosti řečeno tím, že jako členové organizované skupiny opatřovali umělecká díla, která vydávali za originální obrazy předních českých autorů, opatřovali k nim znalecké posudky a odborná vyjádření s cílem přesvědčit kupující o nesporné pravosti a originalitě nabízených děl, a takto je nabízeli k prodeji s úmyslem obohatit se, přičemž stěžovatel měl uvedenou činnost v rámci skupiny řídit a koordinovat prostřednictvím spoluobviněných.
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 5. 2016 č. j. 0 Nt 16072/2016-21 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu stížnost usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. 1 To 204, 205, 206/2016-57 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud ústavní stížnost, kterou proti oběma usnesením podali stěžovatel a spoluobviněná, usnesením ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2341/16 coby zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
4. Okresní soud rubrikovaným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu; podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele; podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 1 tr. řádu se nepřijímá nabízená peněžitá záruka.
5. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, když i nadále trvá důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu; podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele; podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2341/16. Vytýká, že rozhodnutí se nevypořádalo s vyjádřením prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. ze dne 26. 6. 2016 k usnesení o zahájení trestního stíhání, což označuje za projev "značné roztržitosti při práci senátu". Obdobně namítá, že se Ústavní soud nezabýval ani výhradami proti nezákonnosti v postupu policejních orgánů při provádění domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a ani porušením práva na spravedlivý proces spočívajícím v argumentaci utajenou částí spisu, resp. námitkou porušení presumpce neviny, když bylo v usnesení o vzetí do vazby argumentováno trestními spisy, ve kterých měl figurovat jako podezřelý.
7. Dále stěžovatel namítá, že z výroku usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 5. 2016 není patrné, že by obvinění věděli o údajném pochybném původu označených děl, přičemž ani přes rok trvajícím prověřováním (za použití operativních prostředků spočívajících v odposleších telekomunikačního provozu a ve sledování osob) nebylo zjištěno, že by si cíleně opatřovali padělky děl, které by poté vydávali za pravé. Obvinění rozhodně padělateli nejsou, ani se z usnesení nepodává, že by s nějakým padělatelem byli v kontaktu.
8. Podle stěžovatele předmětná umělecká díla pocházejí z legálních zdrojů, dílem byla zakoupena v aukcích, zčásti od renomovaných sběratelů.
9. Krajský soud se v usnesení ze dne 21. 6. 2016 nezabýval dostatečně subjektivní stránkou trestného činu, která je v usnesení o zahájení trestního stíhání specifikována jako úmysl přímý, a omezil se na nepostačující konstatování, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je vyjádřena v popisu skutku ve slovesných tvarech. Dále své rozhodnutí krajský soud opíral rovněž o důkazy, které mají být ve spise avšak v režimu "vyhrazené", což je jasným porušením Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") proklamovaného principu "rovnosti zbraní".
10. Stěžovatel též zpochybňuje závěry obsažené v odborném vyjádření PhDr. Petra Pavliňáka, a to na základě argumentace týkající se obrazu Abstraktní kompozice, zakoupeného v dražební síni ROSSINI SA v Paříži. Poukazuje na doklad o provedené bezhotovostní platbě, kterou uhradil kupní cenu, a vyjádření Pascale Marchandeta, generálního ředitele uvedené společnosti, a Michela Maketa, předsedy francouzského syndikátu profesionálních znalců v oblasti uměleckých děl, dokládající, že obraz stěžovatel zakoupil a jde o pravé umělecké dílo.
11. Usnesení ze dne 21. 6. 2016 důvod předstižné vazby spatřuje ve dvou trestních řízeních, v jednom po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání usnesením Obvodního státního zástupce pro Prahu 6, který shledal napadené usnesení nezákonným.
12. Dále stěžovatel obrací pozornost k vyjádření prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. ze dne 26. 6. 2016 k usnesení o zahájení trestního stíhání, podle kterého "předmětné usnesení není způsobilým podkladem pro zahájení trestního stíhání a samozřejmě ani pro další vedení trestního řízení." Předmětnému vyjádření usnesení policejního orgánu vytýká zejména absenci řádného vymezení okolností svědčících o vědomosti obviněných, že prodávaná díla nejsou originály, ale padělky nebo pouhými napodobeninami. Opatřování si znaleckých posudků a odborných vyjádření dokladujících pravost uměleckých děl, která následně prodávali, svědčí o závěru spíše opačném. Stěžovatel dovozuje, že ve vymezení skutků, kterých se měl dopustit, chybí jakékoliv okolnosti nasvědčující závěru o úmyslném (či alespoň zaviněném) jednání. Popsaná praxe narušuje právo na spravedlivý proces, neboť znemožňuje, aby na taková zcela nepodložená a neodůvodněná tvrzení obhajoba jakkoli reagovala, navíc není ničím zdůvodněna.
13. Stěžovatel též předestírá "zprostředkovanou informaci", za jejíž správnost "neručí", že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu bylo údajně vydáno dne 26. 8. 2016, avšak k jeho vložení do elektronické evidence soudu došlo až dne 2. 9. 2016, tedy po návratu zákonného soudce z dovolené. Není tudíž nepochybné, kdy soud rozhodl, resp. zda tak učinil zákonný soudce.
14. Negativní rozhodnutí krajského soudu odůvodňují konstatování, že stěžovatel se měl dopouštět trestné činnosti v období od roku 2013 do roku 2014 (podle názoru krajského soudu ukončil trestnou činnost více než rok a půl před jeho rozhodnutím), existuje možnost zjištění dalších důkazů (tento názor však podle stěžovatele spíše připomíná důvod koluzní vazby) a stěžovatel byl odsouzen dne 7. 4. 2004, což se však - jak dovozuje stěžovatel - týkalo trestného činu zcela jiného charakteru a bylo zahlazeno. V rozporu s presumpcí neviny je argumentace předchozím prověřováním stěžovatele.
15. Podle stěžovatele se krajský soud pokusil vypořádat s námitkou absence popisu naplnění subjektivní stránky trestného činu citací rozhodnutí Ústavního soudu, která však nedopadají na jeho trestní věc. Nepatřičný je též odkaz krajského soudu na policejní záznam ze dne 3. 8. 2016, jelikož jde o listinu vyhotovenou v rozporu s právem na obhajobu.
16. V "přímé časové souvislosti" s rozhodováním krajského soudu rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě o námitkách stěžovatele ohledně nezákonného průběhu domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, kdy v rozporu s ustanovením §83 odst. 1 tr. řádu nebyl doručen příkaz ani k provedení domovní prohlídky ani k provedení prohlídky jiných prostor. Pokud se týká prohlídky jiných prostor, zde bylo porušení zákona obzvlášť zásadní, neboť stěžovatel se nacházel "v režimu zadrženého", takže doručení příkazu nemohlo způsobit žádné těžkosti, přesto státní zástupkyně dovozovala, že k předání písemnosti ani k výslechu dojít nemohlo. Navíc, dle příkazu k oběma prohlídkám bylo předpokládáno nalezení předmětů svědčících pro padělatelskou činnost, což však provedené prohlídky zcela vyvrátily.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
20. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
21. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
22. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v otevřené demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
23. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího článku 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
24. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
25. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání nelze v souladu se zákonem vydat usnesení o vzetí do vazby [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363)]. Není též pochyb, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení osobní svobody.
26. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu.
27. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy musí ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z řečeného vyplývají omezení kladená též na argumentaci podanou soudy rozhodujícími ve vazebních věcech.
28. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
29. Stěžovatelova oponentura se týká zejména otázky vyjádření subjektivní stránky stíhaného trestného činu ve shora konkretizovaném usnesení policejního orgánu.
30. Ústavní soud se v usnesení ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2341/16 vyslovil tak, že zavinění je dovozováno z aktivního jednání stěžovatelů, zahrnujícího způsob a okolnosti prodeje obrazů, včetně obstarávání dokladů geneze a původu obrazů, konkrétně znaleckých posudků, expertíz a jiných dokladů o pravosti díla, které však neobsahují základní náležitosti, ale toliko obecné informace, či jde o podvrhy nepotvrzující originalitu díla. Stěžovatelé přitom disponovali informacemi, že jde o napodobeniny či padělky, které mnohdy nesou jednotný rukopis, ale tato neoriginální díla vybavená uvedenými doklady následně uváděli pod různými nepravdivými legendami do prodeje či se opakovaně pokoušeli obstarat další doklady původu takovýchto děl. Jejich jednání tak bylo vedeno cílem přesvědčit zejména laickou veřejnost o nesporné pravosti a originalitě nabízených děl. Úmyslné jednání stěžovatelů, včetně jejich rolí, je pak obecně popsáno v návětí a konkrétně v jednotlivých skutcích v usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. závěry usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 1 ZT 63/2016, kterým byla stížnost stěžovatelů proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná).
31. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní projednávané věci. Obsahová stavba odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu odkazuje - byť tak činí poměrně lakonicky - na povahu činů, způsoby jejich provedení i další okolnosti objektivní povahy, z nichž lze dovozovat v dané fázi trestního řízení ústavněprávně udržitelný závěr o úmyslu. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Ústavní stížností napadená usnesení tudíž nevycházela z pouhých obecných předpokladů.
32. Nyní projednávanou ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu odkazuje též na další důkazní prameny, jmenovitě na výpověď svědkyně Taťány Hanelové, za přítomnosti obhájce stěžovatele JUDr. Tomáše Kaisera. Jmenovaná uvedla ve své výpovědi, že byla manželkou Alexandra Haněla, který si přivydělával vlastní malířskou tvorbou, poté i restaurováním olejomaleb i dřevěných plastik. Spolupráce s otcem stěžovatele Jaroslavem Fröhlichem st. začala počátkem 90. let, kdy u jednání byl i stěžovatel. Poté bývalý manžel zmizel, nicméně asi po roce a půl se objevil, přičemž byl k nepoznání. Změnu vizáže odůvodnil tím, že souvisí s útěkem od rodiny Fröhlichů a skrývání se před nimi, protože jej nutili k nelegální manipulaci s díly. Nutili ho k signování obrazů a malování falzifikátů známých autorů. V případě odmítnutí ho zamykali v prostorách své vily, a tak jej nutili pracovat a nechtěli jej pustit ani za synem. Z vily se dostal ven pouze za doprovodů obou, kdy jim pomáhal při nákupu nebo prodeji děl, protože v té době měl Jaroslav Fröhlich st. u galeristů či antikvářů špatnou pověst, přičemž jak Jaroslav Fröhlich st., tak stěžovatel, seděli v autě opodál. Manželovi se nakonec podařilo utéct, protože v jistém antikvariátu věděl o zadním východu do boční ulice. Podruhé manžel zmizel v roce 2000. Nicméně svědkyně zjistila, že byl v kontaktu se stěžovatelem, se kterým a jeho ženou odletěl na Baleárské ostrovy, ale vrátil se toliko stěžovatel a jeho manželka. Dále dodala, že její manžel byl vydírán Fröhlichovými, že může být ublíženo jeho synovi a také jej fyzicky napadali. Dále byla vyslechnuta svědkyně Jiřina Divácká, za přítomnosti obhájce obviněného JUDr. Tomáše Kaisera, která uvedla, že za ní chodila paní Vaňková a nosila jí obrazy i s posudky. V současné době u svědkyně jsou dva akvarely a dva obrazy od Kamila Lhotáka, které je ochotna vydat pro potřeby Policie České republiky.
33. Krajský soud dále vysvětlil, že trestná činnost je dokumentována výpověďmi řady konkretizovaných svědků, listinnými důkazy a odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, výpisy z e-mailových schránek, protokoly o sledování osob a věcí, které jsou však stále v režimu "vyhrazené", a proto je nelze nyní blíže specifikovat.
34. Nešlo nicméně o výlučné ani rozhodující důkazy; s ústavněprávní udržitelností této - v podstatě jen doplňující a podpůrné - argumentace nekoliduje ani skutečnost, že ve vazebním řízení před soudem obviněný musí mít možnost se v určité nezbytné míře a určitým způsobem seznámit s důkazním materiálem, na jehož základě je navrhováno omezení jeho osobní svobody vazbou [srov. též nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (98/2004 Sb., N 10/32 SbNU 61) a nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].
35. Na tomto základě lze konstatovat, že soudy prozatím dostupná zjištění týkající se subjektivní stránky uvažované trestné činnosti hodnotily ve všech jejich souvislostech a nepřikládaly význam jen některé z nich.
36. Soudy nevycházely izolovaně ani ze stěžovatelem oponovaného záznamu policejního orgánu ze dne 3. 8. 2016, z něhož vyplynulo, že Vojtěch Petratur znal stěžovatele, který jej nutil nosit obrazy na posouzení ke specifikovaným znalcům umění, a pokud nesplnil úkoly dle jeho představ, tak jej fyzicky trestal, což vyvrcholilo v roce 2003, kdy jím byl napaden, utrpěl zlomeniny a byl hospitalizován. Z tohoto záznamu soudy dále dovodily, že Vojtěch Petratur v roce 2006 podepsal dvě prohlášení, že stěžovatele znal a účastnil se s ním zakoupení uměleckých děl.
37. Sluší se nicméně konstatovat, že je nutné respektovat právo stěžovatele vyjádřit se k vazbě za totožných podmínek jako státní zastupitelství [srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 2013 ve věci Vecek v. Česká republika, stížnost č. 3252/09, §61, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 (N 186/51 SbNU 285)]. Předložený důkazní prostředek však není možné považovat za novou skutečnost, která byla pro rozhodování krajského soudu natolik významná, aby právě se právě na ní zakládalo stěžovateli nepříznivé rozhodnutí o vazbě.
38. Stěžovatelova oponentura závěrů státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě postrádá praktický význam, jelikož na výsledcích domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, respektive otázce doručení soudního příkazu usnesení napadená ústavní stížností založena nebyla.
39. Za východisko svého přezkumu považuje Ústavní soud, že soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
40. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).
41. V dané věci soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mj.) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
42. Jestliže soudy z podezření, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti nikoli ojediněle, ale opakovaně, dlouhodobě, minimálně od poloviny roku 2014, alespoň devíti pokračujícími skutky, přičemž stěžovatelem deklarované příjmy a majetkové poměry (otec jej vydědil) neodpovídají výdajům na nákupy obrazů a nákladný způsob života, dovodily, že je dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl stěžovatel v inkriminovaném jednání pokračovat, jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudů [opřenou o §67 písm. c) tr. řádu], která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle §67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle §67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadených rozhodnutí soudů a posouzení, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
43. V nyní projednávané věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
44. Stěžovatel vyslovené podezření o antedatování usnesení krajského soudu opírající se o "zprostředkovanou informaci", za jejíž správnost "neručí", situoval do roviny pouhé nepodložené spekulace, což je z hlediska ústavněprávního přezkumu bezcenné.
45. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
46. Dlužno zaznamenat, že pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).
47. Tato zjištění představují z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
48. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
49. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
50. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu