ECLI:CZ:US:2016:4.US.1352.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1352/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. R., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské náměstí 251/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 č. j. 11 Tdo 1499/2015-29, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 č. j. 11 To 183/2014-1596 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2014 č. j. 4 T 229/2011-1503, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Z ústavní stížnosti lze dovodit, že směřuje i proti označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, i když v petitu zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel prostřednictvím nového právního zástupce nepožaduje.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu, neboť nenaplnil její objektivní ani subjektivní stránku. Stěžovatel podrobně popisuje jednání Jarmily Drmlové, manažerky jedné z provozoven obchodní společnosti AWIN REAL, s. r. o., jejímž vedením byl stěžovatel pověřen, které podle něj zásadním a negativním způsobem ovlivnilo hospodaření celé obchodní společnosti a způsobilo nedokončení zakázek, v souvislosti s nimiž byl následně stěžovatel odsouzen. Stěžovatel dále namítá, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, které zároveň konkretizuje. Poukazuje na to, že jako svědkyně byla v průběhu trestního řízení vyslechnuta i daňová poradkyně, a to přesto, že byla vázána povinností mlčenlivosti, které nebyla zproštěna. Stěžovatel se konečně domnívá, že trestní soudy hodnotily důkazy provedené v jeho prospěch nedostatečně, důkazy usvědčující přeceňovaly a nevyvrátily hodnověrným způsobem rozpory a nesouladnosti mezi jednotlivými důkazy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení. Ústavní soud v takových případech již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkol spočívá toliko v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení důkazů nemůže soud postupovat libovolně, jeho závěry o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeny na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněny objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že trestním soudům se podařilo spolehlivě vyvrátit všechny relevantní námitky stěžovatele. Jestliže stěžovatel tvrdí, že jím sjednané závazky nemohly být splněny kvůli údajně nezákonnému jednání svědkyně Jarmily Drmlové, musí Ústavní soud odkázat na č. l. 4-5 napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kde je srozumitelně a logicky toto tvrzení vyvráceno. Provedeným dokazováním totiž bylo spolehlivě prokázáno, že finanční situace společnosti AWIN REAL, s. r. o., jejímž jménem stěžovatel uzavíral smlouvy, byla velmi špatná již v době, kdy stěžovatel tyto smlouvy uzavíral. Společnost nebyla schopna hradit svým smluvním partnerům velké, ale ani drobnější závazky. Z toho vyplývá, že stěžovatel musel být při uzavírání daných smluv minimálně srozuměn s tím, že společnost nebude schopna závazky splnit; chování dalších osob na tuto skutečnost již nemohlo mít vliv. Krajský soud v Praze správně poukázal také na to, že některé z předmětných smluv stěžovatel se zákazníky uzavíral ještě před příchodem svědkyně Drmlové do společnosti a některé až po jejím odchodu, tudíž tato svědkyně nemohla mít nic společného s přebíráním záloh od těchto zákazníků.
Jestliže stěžovatel namítá, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení některých důkazů, musí Ústavní soud připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor na to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
V posuzovaném případě trestní soudy odmítly důkazní návrhy stěžovatele právě jako nadbytečné. Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, a že proto není třeba provádět další dokazování, zvláště když se důkazy navrhované stěžovatelem v podstatě výhradně týkaly činnosti svědkyně Drmolové, která však - jak již bylo uvedeno - nebyla pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele podstatná.
Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele, že jako svědkyně byla v průběhu trestního řízení vyslechnuta také daňová poradkyně, a to přesto, že byla vázána povinností mlčenlivosti, které nebyla zproštěna. Z listinných podkladů, konkrétně z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 12. 2012 č. j. 4 T 229/2011-1409 (jde o první rozsudek tohoto soudu vydaný v projednávané věci), vyplývá, že obsah výpovědi dané svědkyně neměl žádný zásadní vliv na výsledek dokazování a celého trestního řízení. I kdyby tedy skutečně došlo k porušení zákazu výpovědi ve smyslu §99 odst. 2 trestního řádu, jednalo by se o takovou vadu řízení, která by nemohla způsobit zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další).
Ústavní soud neshledal žádné vady ani ve způsobu, jakým trestní soudy přistupovaly k hodnocení provedených důkazů, považuje je za vyvážené a dostatečně vysvětlené v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jestliže stěžovatel hovoří o nevysvětlených rozporech a nesouladech mezi jednotlivými důkazy, nijak to blíže nekonkretizuje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu