ECLI:CZ:US:2016:4.US.171.16.1
sp. zn. IV. ÚS 171/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s. r. o., se sídlem Hornická 639, 273 02 Tuchlovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 Afs 54/2015-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 15 Af 383/2012-62, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2012 č. j. 10154/12-1200-505957, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 23. 4. 2012, č. j. 112048/12/178913507710, jímž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) - (dále jen "solární odvod").
Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem, ve kterém poukázal na skutečnost, že ve vlastní judikatuře se již několikrát zabýval prakticky stejnou problematikou, přičemž v rozsudku ze dne 22. 5. 2015, č. j. 4 Afs 56/2015-54, posuzoval kasační stížnost totožného obsahu, týkající se stejných účastníků a směřující proti obdobné argumentaci krajského soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal důvod, proč by se měl od vlastních, dříve vyslovených, názorů jakkoli odchýlit, odkázal plně na odůvodnění dřívějších rozsudků a pouze stručně shrnul základní myšlenkové konstrukce, které jej k zamítnutí kasační stížnosti vedly. Nejvyšší správní soud tak vycházel především z právních závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, podle kterých v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce solárního odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle §259 daňového řádu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákonné úpravy solárního odvodu, založil v důsledku svých nejednoznačných právních názorů nerovnost v postavení jednotlivých výrobců solární elektřiny. Nárok na vrácení solárního odvodu totiž přiznal pouze těm z nich, u nichž by v jeho důsledku nastal tzv. "rdousící efekt". Odpověď na otázku, co se rozumí tímto pojmem, zároveň ponechal volné rozhodovací úvaze obecných soudů, které ji s ohledem na jeho nejednoznačnost budou vykládat rozdílně. Jejich judikatura bude roztříštěná, a tedy nepředvídatelná a materiálně nespravedlivá.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále zpochybňuje výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu, dle kterého je jediným přípustným instrumentem k odstranění rdousícího efektu solárního odvodu tzv. institut prominutí daně podle ust. §259 nebo §260 daňového řádu. Tento závěr je podle stěžovatelky nesprávný a nepřesvědčivý, protože dostatečně a mimo jakoukoli pochybnost nezodpovídá otázku, proč nelze postupovat podle ust. §237 daňového řádu, tj. způsobem, který stěžovatelka zvolila.
Stěžovatelka také namítá, že Nejvyšší správní soud měl zároveň pochybit tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku v tom smyslu, zda solární odvod není v rozporu s právem Evropské unie. Zavedení solárního odvodu je podle stěžovatelky v přímém rozporu se zásadami, které jsou obsaženy ve směrnici č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES. Právo Evropské unie představuje základ a předobraz všech právních úprav států Evropské unie, které se týkají podpory energie z obnovitelných zdrojů, přičemž právní úprava České republiky jde proti základním cílům a smyslu legislativy Evropské unie.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že solární odvod znamenal zásah do jejího práva vlastnit majetek, jakož i do jejího legitimního očekávání.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013).
Základ ústavní stížnosti tvoří opakovaná polemika stěžovatelky se samotnou podstatou "solárního odvodu" vycházející z ustanovení §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a se závěry obecných soudů o nemožnosti prokazovaní likvidačních účinků solárního odvodu skrze stížnost na postup plátce daně dle ustanovení §237 daňového řádu, jak v předchozím daňovém řízení stěžovatelka činila.
Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2483/14, sp. zn. II. ÚS 3639/14 a sp. zn. III. ÚS 2074/15. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2483/14, usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3639/15, a usnesením ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2074/15, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, pro posouzení ústavní stížnosti je klíčové, že Ústavní soud neshledává protiústavním závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně nelze posuzovat tvrzené likvidační dopady aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/14, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na webové stránce http://nalus.usoud.cz) a v tomto směru se ztotožňuje s jeho argumentací obsaženou v již zmíněném usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57. Od plátce daně, který není orgánem veřejné moci, obecně nelze očekávat, aby prováděl úvahu stran existence případného likvidačního dopadu solárního odvodu vůči jednotlivým výrobcům elektrické energie a na vlastní odpovědnost tak odvedl státu odvod v menší než zákonem předepsané výši. Prostor pro takovouto úvahu zákon naopak vytváří při rozhodování o prominutí daně podle §259 daňového řádu, protože právě toto rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci by mohlo vést k tomu, že bude již uhrazený odvod v rozsahu, ve kterém byl prominut, dodatečně vrácen. Skutečnost, že v řízení o stížnosti proti postupu správce daně nelze rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí solárního odvodu, znamená, že ostatní námitky stěžovatelky nejsou v projednávané věci relevantní.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelky, podle něhož správní soudy pochybily nepředložením jí formulované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť takovýto postup by měl své opodstatnění pouze za předpokladu, pokud by správní soudy byly povinny rozhodnout o dopadu odvodu do jejích veřejných subjektivních práv. Tak tomu ale z výše uvedených důvodů, navzdory opačnému názoru stěžovatelky, nebylo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2483/14).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani té námitce stěžovatelky, podle které se Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, neboť toliko obecně odkázal na usnesení svého rozšířeného senátu. Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručnější, je z něj podle Ústavního soudu dostatečně zřejmé, proč a v jakém rozsahu se na posuzovaný případ stěžovatelky závěry jeho předchozích rozhodnutí vztahují. Ostatně otázka porušení práva na spravedlivý proces, kterého se v této souvislosti stěžovatelka dovolává, nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě - kvalitě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu