ECLI:CZ:US:2016:4.US.2227.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2227/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1. Ing. Lenky Málkové a 2. Davida Lameše, oba zastoupeni JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016 č. j. 15 Co 155/2016-840 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2016 č. j. 32 P 42/2013-786, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelů (matky a zletilého syna) na zvýšení výživného.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o povinnosti otce stěžovatele platit na syna výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a povinnosti doplatit dlužné výživné ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných spolu s běžným výživným. Krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil s tím, že upřesnil výši dlužného výživného na částku 65 961 Kč.
Stěžovatelé nesouhlasí se stanovenou výší výživného. Namítají, že bylo stanoveno na základě nedostatečného dokazování a nepodložených právních závěrů. Zejména nesouhlasí s tím, že úroveň rodiny otce stěžovatele za trvání jeho manželství odpovídala standardu střední třídy, že otec je omezen závažným onemocněním a pouze participoval na životní úrovni své manželky. Namítají, že otec utrácel za nákladné dovolené a hypotéku. Částka 4 000 Kč nekoresponduje s možnostmi otce a potřebami stěžovatele, neboť otec stěžovatele a jeho bývalá manželka disponují mnohamilionovým majetkem. Vyjadřují přesvědčení, že otec se se svou manželkou rozvedl účelově, právě z důvodů hrozby platby vysokého výživného.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů s právními závěry soudů. Stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru ohledně výše výživného, jež by vedl k pro ně příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelů, podle nichž rozhodnutí soudu spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy neshledaly důvod pro zvýšení výživného pro syna na požadovanou částku 30 000 Kč. Uvedly, že syn žije s matkou i po dovršení zletilosti, přičemž sdílí vysokou životní úroveň velmi dobře situované matky. Životní úroveň otce však neodpovídá tomu, aby se podílel stejnou měrou jako matka na udržení nadstandardní vysoké životní úrovně syna. Soudy při posuzování schopnosti otce zohlednily jeho vážný zdravotní stav spojený se sníženou způsobilostí k výkonu zaměstnání a okolnost, že po rozvodu dalšího manželství již nemůže participovat na vyšší životní úrovni manželky.
Tvrzení stěžovatelů, že rozvod byl pouze fiktivní a že manželé nadále vedou společnou domácnost, nebylo prokázáno. Nebylo ani prokázáno, že se otec úmyslně zbavoval majetku, neboť i když došlo k převodům majetku, stalo se tak dávno před posuzovaným obdobím, před podáním návrhu na zvýšení výživného. Odůvodněné potřeby syna, které má na mysli ustanovení §913 odst. 1 občanského zákoníku, nejsou zdaleka tak vysoké, jak je matkou a synem tvrzeno (60 000 Kč měsíčně). Soudy podotkly, že zletilému synovi, který tvrdí, že si chce rozvíjet své schopnosti a prohlubovat znalosti formou cestování po světě a poznáváním různých kultur, nic nebrání v tom, aby své schopnosti, znalosti a dovednosti rozvíjel též formou příležitostných brigád a vlastním úsilím.
Poukázaly i na to, že ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že otec se vždy snažil a snaží o navázání komunikace se synem, ten ji odmítá a veškeré otcovy snahy nazírá pouze prizmatem výživného. Otec neměl od roku 1998 možnost jakýmkoli způsobem zasahovat do výchovy syna a nemohl nijak ovlivnit řešení otázek týkajících se jeho životní úrovně, hodnot a způsobu života. O těchto věcech rozhodovala výhradně matka v souladu se svými možnostmi a svým hodnotovým systémem. Matka nastavila synovi vysokou životní úroveň, ale nelze požadovat po otci, aby mu ji udržoval, když to reálně ani není v jeho silách.
Soudy rovněž zdůvodnily, proč požadavek matky na 37násobné zvýšení výživného tři roky zpětně, považovaly za nepřiměřený. Také zdůraznily, že řízení o výši výživného není platformou, na které by si rodiče měli vzájemně vyřizovat účty. Soud proto za změnu poměrů na straně oprávněného považoval jeho nástup ke studiu na soukromé vysoké škole.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z uvedeného vyplývá, že věcné posouzení předmětu sporu přísluší civilním soudům. Ústavní soud nemůže nahrazovat jejich skutkové a právní posouzení vlastním hodnocením např. majetkových poměrů účastníků řízení, pohnutek otce a jeho další manželky, které vedly k rozvodu manželství, případné účelovosti jeho podnikatelských kroků apod. Jeho úkolem není zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatelů, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, či do závěrů civilních soudů.
Nadto Ústavní soud připomíná, že za jeden z relevantních pojmových znaků ústavní stížnosti se považuje její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů. Kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Ústavní soud kladně hodnotí, že nalézací i odvolací soud při rozhodování vycházely z jeho judikatury (sp. zn. II. ÚS 1619/07, I. ÚS 527/2006, II. ÚS 979/13, II. ÚS 1955/15, I. ÚS 527/2006, IV. ÚS 650/15) a přiměřeně ji aplikovaly na projednávanou věc. Vycházely z premisy, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, zvažovaly reálné možnosti otce, zabývaly se úvahou o limitaci výše výživného určitým právním, sociálním, ekonomickým, či kulturním korektivem. Přihlédly k tomu, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních i nemateriálních hodnot, přičemž nelze odhlížet od práva rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svého dítěte.
K námitce, týkající se svévolného odnětí zákonného soudce v průběhu řízení, Ústavní soud pro úplnost dodává, že z ústavní stížnosti nevyplývá, zda stěžovatelé využili procesní prostředky k ochraně tohoto tvrzeného porušení jejich práva v průběhu řízení.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s ohledem na formu a obsah rozhodnutí nepovažoval za nutné návrh zasílat vedlejšímu účastníkovi.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu