ECLI:CZ:US:2016:4.US.2293.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2293/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Pavla Nárožného, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 13. července 2016 obdržel Ústavní soud návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Pavel Nárožný (dále též "stěžovatel" nebo "obžalovaný") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručených článkem 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení nedotknutelnosti obydlí ve smyslu článku 12 odst. 1 a 2 Listiny a článku 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny a článků 6 odst. 3 písm. b) až d) Úmluvy, jakož i k porušení zákonnosti celého trestního řízení podle článku 2 odst. 2 Listiny, článku 2 odst. 3 Ústavy a článků 17 a 18 Úmluvy. V neposlední řadě namítá stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále také "nalézací soud") ze dne 10. září 2014 č. j. 29 T 1/2011-4819 byl stěžovatel podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný.
Uvedeného trestného činu se měl obžalovaný podle obžaloby dopustit stručně řečeno tím, že v Přerově, v přesně nezjištěnou dobu, od večerních hodin 7. listopadu do večerních hodin 8. listopadu 2009, vnikl do rodinného domu, kde v jeho přízemí, spolu se svou matkou, v úmyslu je usmrtit, razantně fyzicky napadl, za použití blíže nezjištěného nástroje, svého otce a jeho tehdejší manželku a způsobil jim tak masivní krvácivá smrtelná zranění, že těmto na místě podlehli, a následně společně se svou matkou jejich těla naložili do osobního motorového vozidla patřícího otci obžalovaného, odvezli je a ukryli na dosud neznámém místě, a poté částečně na místě činu uklidili krevní stopy, což se jim však v plném rozsahu nepodařilo.
Proti (v pořadí již třetímu) zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu, podali státní zástupkyně, obžalovaný a poškození odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dále podle §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu a podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítl odvolání poškozených.
III.
Stěžovatel předně namítá porušení svého ústavně garantovaného práva na zákonného soudce, které spatřuje v té skutečnosti, že odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel snáší výhrady proti údajné interpretaci ustanovení §262 trestního řádu nalézacím soudem, dovozuje, že v konečném důsledku dojde z důvodu vyloučení všech soudců nalézacího soudu pro podjatost (resp. soudců senátů, jež jsou při nalézacím soudu specializovány na kategorii tzv. zvlášť závažných zločinů) ke změně místní příslušnosti soudu, přičemž takto rozšiřující výklad předmětného ustanovení považuje za protiústavní, dodávaje, že jakkoliv k vyloučení všech soudců nalézacího soudu pro podjatost dosud nedošlo, "je zřejmé, že se tak stane". Z obsahu ústavní stížnosti je dále zřejmé, že stěžovatel v obecné rovině brojí i proti odůvodnění postupu odvolacího soudu podle §262 trestního řádu a považuje je za nedostatečné.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na (jím tvrzené) vady a protizákonný postup obecných soudů, namítaje mimo jiné, že odvolací soud opakovaně nařizuje nalézacímu soudu, jakým způsobem má hodnotit jednotlivé důkazy. Odvolací soud prý porušuje princip presumpce neviny tím, že dovozuje dřívější agresivní jednání stěžovatele vůči jeho otci, ačkoliv věc skončila "zastavením trestního šetření". Dále stěžovatel vytýká obecným soudům délku řízení v projednávané věci a konečně uvádí, že soudy se nezabývaly jeho žádostí o změnu obhájce, resp., že stěžovateli "nikdy nebylo vyhověno opatřením bez možnosti stížnosti".
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a o projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, vyjádřené rovněž v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla jde o taková rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek však lze připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, jenž je dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz/). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2010 sp. zn. III. ÚS 2832/10). Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny v důsledku takovéhoto rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1913/07).
Z tohoto důvodu je - v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 trestního řádu - ústavní stížnost přípustná.
Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti je však nezbytné zabývat se otázkou její přípustnosti opětovně, přičemž je zřejmé, že v projednávané věci stěžovatel doposud - neboť ústavní stížnost ve zbytku směřuje proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i z jejího zákonného vyjádření proto plyne, že ústavní stížnost v takovém případě přípustná obecně není. Výjimku z tohoto pravidla připouští §75 odst. 2 písm. a) [případně písm. b)] zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává, maje za to, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Je však třeba uvést, že Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát konstatoval, že v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud opakovaně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou v případě, v němž existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 125/09, ze dne 2. června 2010, ze dne 2. listopadu 2010 II. ÚS 2948/10, ze dne 4. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, a ze dne 16. února 2011 III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opakovaně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Ačkoliv §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, na poměry projednávané věci jej nelze aplikovat. Každou výjimku z výše uvedené zásady je totiž nutno interpretovat restriktivním, nikoliv extenzivním způsobem. Pojem "vyčerpání" ve smyslu citovaného ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15).
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně je zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce z jiných hledisek. Nezbytnou podmínkou toho, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení (self restraint) a tedy i minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není pravomocně rozhodnuto (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01), nebo jestliže v důsledku odvolání bylo rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení a projednání se závazným právním názorem. To se stalo právě v souzené věci, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy zároveň probíhá řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci, který má ve věci opětovně rozhodnout (v jiném složení senátu), vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že napadené rozhodnutí tedy není konečné, neboť stále probíhá řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci a nelze proto z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti připustit, aby o téže věci běželo souběžně řízení před Ústavním soudem.
Měl-li stěžovatel v úmyslu domáhat se připuštění ústavní stížnosti v návaznosti na §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, namítaje značné průtahy v dosavadním řízení, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. povinnost vyčerpání všech procesních prostředků), jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
K tomu je však třeba uvést, že ke značným průtahům musí docházet v řízení o opravném prostředku v instančním postupu, nikoliv v řízení o prostředku k ochraně práva vůbec, jak má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 65/98). V projednávané věci však stěžovatel nespatřuje průtahy v nečinnosti jednotlivých soudů, ale v celkové délce trestního řízení (6,5 roku). Podmínky dané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to již v zákonném znaku "řízení o podaném opravném prostředku", nejsou proto dány.
Ve světle výše uvedených závěrů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu v projednávané věci nelze použít. Z tohoto důvodu ústavní stížnost v této části není přípustná.
V.
Stran zbývající části ústavní stížnosti je třeba připomenout, že Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních.
Stěžovatel namítá, že mu byl postupem dle §262 trestního řádu nepřípustně odňat jeho zákonný soudce, čímž v jeho případě mělo dojít k porušení článku 38 odst. 1 Listiny. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil.
Podle ustanovení §262 věty prvé trestního řádu "rozhodne-li soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 trestního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12).
Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je sice nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený. Aplikace ustanovení §262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález Ústavního soud ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Tak by tomu bylo zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, či ze dne 15. května 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08). Ústavní soud má za to, že k takovým pochybením v projednávaném případě nedošlo.
Jak plyne z napadeného usnesení odvolacího soudu, v předmětné věci bylo opakovaně rozhodováno jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. července 2012 č. j. 29 T 1/2011-3598 byl obžalovaný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. 2 KZV 55/2009, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který byl obžalovanému kladen za vinu, tento spáchal [§226 písm. c) trestního řádu]. Usnesením ze dne 7. března 2013 č. j. 1 To 5/2013-3896, Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek nalézacího soudu z 13. července 2012 s odkazem na §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a v souladu s §259 odst. 1 trestního řádu věc ve zrušené části vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 29. července 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 odmítl jako nepřípustnou. Rozsudkem ze dne 24. května 2013 č. j. 29 T 1/2011-4127 Okresní soud v Ostravě - pobočka v Olomouci znovu obžalovaného zprostil obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že skutek, který mu byl kladen za vinu, spáchal obžalovaný, přičemž toto rozhodnutí bylo s odkazem na §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 1 trestního řádu zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2014 č. j. 1 To 55/2013-4442 a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 17. září 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14 taktéž odmítl jako nepřípustnou. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. září 2014 č. j. 29 T 1/2011-4819 byl stěžovatel opětovně podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby. V pořadí již třetí (zprošťující) rozhodnutí nalézacího soudu zrušil odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením.
V napadeném usnesení odvolací soud uvedl, že nutnost zrušení rozhodnutí nalézacího soudu byla způsobena také (zčásti opakovaným) vadným postupem nalézacího soudu, pokud tento s ohledem na obtížnost důkazní situace (resp. neschopnost vymezit ta skutková zjištění, jež by mohla tvořit základ pro učinění závěru o dostatečném podkladu pro rozhodnutí o vině konkrétní osoby), neshledává dostatečnou oporu pro závěr, kdo je pachatelem projednávaného skutku. "Lze přitom také oprávněně předpokládat, že v případě nového projednání věci ve stejném složení senátu by došlo k postupu obdobnému, když hodnocení důkazní situace ve věci je záležitostí výjimečně citlivou na posouzení dílčích skutečností. S takovým postupem se mohl jen obtížně vypořádat, když k řadě těchto ‚dílčích skutečností' se nalézací soud již v minulosti (...) vyjádřil, a to způsobem, jenž byl odvolacím soudem označen za nepatřičný (...)".
Odvolací soud také poukázal na postoj nalézacího soudu k procesní použitelnosti důkazů vyplynuvších z protokolu o ohledání místa činu a o ohledání motorového vozidla a dalších důkazů, k čemuž uvedl, že "až ‚destrukční' přístup nalézacího soudu k důkazní situaci" odůvodňuje oprávněnost obavy, že další rozhodování nalézacího soudu bude zatíženo jeho dříve zaujatými postoji. Z tohoto důvodu odvolací soud konstatoval, že nalézací soud svým předchozím přístupem ve věci zavdal více než oprávněnou domněnku o jeho zatíženosti závěry, jež dosud učinil, přičemž postup podle §262 trestního řádu by v této situaci mohl být pro spravedlivé rozhodnutí ve věci přínosem. Proto odvolací soud vedle zrušení napadeného rozhodnutí nalézacího soudu nařídil, aby věc byla nově projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vady, které by mohly být důvodem pro jeho kasaci. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud náležitě vysvětlil, proč považoval za nutné rozhodnout podle §262 trestního řádu, přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu nalézacího soudu (srov. str. 7-9 napadeného rozhodnutí), a dále zdůraznil, že postup podle §262 trestního řádu zvolil až poté, co dospěl k závěru, že nalézací soud ani v případě nového projednání a rozhodnutí věci ve stejném složení senátu nebude s to rozhodnout nestranně, bez zatížení svými předchozími postoji ve věci a tedy ani hodnotit důkazy tak, jak předvídá §2 odst. 6 trestního řádu.
Takový závěr odvolacího soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolný či nedostatečně odůvodněný (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95, a ze dne 5. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98, ze dne 22. května 2009 sp. zn. III. ÚS 642/08, ze dne 17. prosince 2009 sp. zn. III. ÚS 2028/08, ze dne 21. května 2009 sp. zn. III. ÚS 207/09, ze dne 23. června 2016 sp. zn. III. ÚS 3663/15 či ze dne 16. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1258/16).
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovozuje-li stěžovatel, že následným postupem obecných soudů může případně dojít k přikázání věci jinému soudu téhož druhu a téhož stupně v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, jde toliko o jeho domněnku stran dalšího průběhu řízení před nalézacím soudem.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost ve zbývajícím rozsahu shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti pak jako návrh zjevně neopodstatněný.
O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu pak Ústavní soud již výslovně nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.
Protože předmětnou ústavní stížnost odmítl, neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby vyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu