ECLI:CZ:US:2016:4.US.532.16.1
sp. zn. IV. ÚS 532/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Řízka, t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 14 To 399/2015-60 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 11. 2015 č. j. 33 Nt 117/2015-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu Praha-západ, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě písemného slibu stěžovatele, stanovení dohledu probačního úředníka a peněžité záruky. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Praha-západ.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze se jako soud stížnostní nevypořádal se všemi námitkami, které uplatnil ve své stížnosti proti usnesení Okresního soudu Praha-západ, a že zcela ignoroval odůvodnění této stížnosti. Další pochybení Krajského soudu v Praze podle stěžovatele spočívalo v tom, že rozhodoval bez toho, že by k projednání věci nařídil vazební zasedání. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že trestní soudy interpretovaly provedené důkazy tendenčně a v jeho neprospěch, ve snaze odůvodnit jeho další ponechání ve vazbě. Poukazuje na to, že trestní soudy důvodnost dalšího trvání vazby odůvodnily jen poukazem na skutečnost, že je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy, se kterým je spojena trestní sazba od deseti do osmnácti let. Uvádí i konkrétní důvody, které podle jeho názoru eliminují existenci vazebního důvodu, a to i vzhledem k délce dosavadního trvání vazby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen také posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Pokud stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Praze, že se v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal s důvody, o které svou stížnost opíral, je třeba mu dát za pravdu v tom smyslu, že Krajský soud v Praze skutečně a evidentně považoval jeho stížnost za neodůvodněnou, a nereagoval proto na jednotlivé argumenty stěžovatele. Tuto situaci však zapříčinila skutečnost, že obhájce stěžovatele zaslal odůvodnění stížnosti (podané bezprostředně po vyhlášení napadeného usnesení Okresního soudu Praha-západ) až dne 8. 12. 2015, tedy jeden den před tím, než Krajský soud v Praze v neveřejném zasedání vydal napadené rozhodnutí.
K problematice odůvodnění blanketního opravného prostředku se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97, v němž uvedl, že je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, v níž by soud mohl přihlédnout ke všemu, co bylo v následném, a tedy opožděném odůvodnění opravného prostředku předneseno. Jedná se tak např. o oznámení soudu, že blanketní stížnost bude dodatečně odůvodněna, a zároveň sdělení lhůty, ve které bude dané odůvodnění doručeno. Výše uvedený názor byl potvrzen a konkretizován i dalšími rozhodnutími Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07 a III. ÚS 1248/15).
Také v posuzovaném případě dochází Ústavní soud k závěru, že si právní zástupce stěžovatele nevytvořil náležité podmínky pro to, aby soudu dodal písemné odůvodnění stížnosti. Právní zástupce stížnost odůvodnil téměř až po měsíci od podání blanketní stížnosti. Záleželo na něm, aby v případě tak velké časové prodlevy komunikoval s orgány činnými v trestním řízení, nejlépe přímo s krajským soudem, a učinil veškerá opatření vedoucí k úspěšnému doručení odůvodnění stížnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4042/14).
Ústavní soud navíc považuje za vhodné dodat, že i když by chybu, v jejímž důsledku krajský soud rozhodoval bez toho, že by se seznámil s argumentací stěžovatele, bylo možno přičítat trestním soudům, šlo by sice o procesně vadný postup, který ale nemusí vždy představovat porušení ústavně zaručených práv a svobod, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V dané věci se totiž jeví jako zcela zásadní, že se neznalost odůvodnění stížnosti nepromítla do kvality rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který se v odůvodnění napadeného usnesení fakticky vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, k nimž mířily námitky stěžovatele (viz dále - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15).
Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem, že Krajský soud v Praze pochybil, když jeho stížnost neprojednal ve vazebním zasedání. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Z jeho judikatury, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá právo obviněného být v určitých časových intervalech slyšen k důvodům trvání vazby bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3944/14, I. ÚS 3326/13, I. ÚS 1104/10 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, §45).
Z ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu vyplývá, že soud rozhoduje o vazbě ve vazebním zasedání mj. tehdy, pokud o to obviněný výslovně požádá, nebo soud považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Jestliže obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádal, není třeba vazební zasedání konat v případech předpokládaných v ustanovení §73d odst. 3 písm. a) až d) trestního řádu. V posuzované věci je z napadeného usnesení Okresního soudu Praha-západ patrné, že toto rozhodnutí bylo učiněno dne 11. 11. 2015 v rámci vazebního zasedání, v jehož průběhu byl obviněný vyslechnut. Krajský soud v Praze rozhodoval o stížnosti stěžovatele dne 9. 12. 2015, tedy po čtyřech týdnech od tohoto vazebního zasedání. Byly proto naplněny důvody předpokládané ustanovením §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, podle kterých není třeba konat vazební zasedání, i kdyby o jeho konání obviněný požádal (což ostatně z ústavní stížnosti nijak nevyplývá).
Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani ve způsobu, jakým trestní soudy posuzovaly a odůvodnily důvody dalšího trvání vazby. Výhradním důvodem, z něhož trestní soudy dovodily existenci podmínek pro trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, byl skutečně hrozící přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09).
Trestní soudy sice hrozící vysoký trest odvozovaly primárně ze sazby trestu odnětí svobody (deset až osmnáct let), kterou zákon uvádí u trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, avšak zároveň Krajský soud v Praze zohlednil i to, že vzhledem k okolnostem případu (šlo o důmyslně naplánovaný a předem připravený útok, kdy stěžovatel je stíhán jako organizátor vraždy) je prakticky vyloučeno uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Tento soud rovněž poukázal na to, že daný důvod vazby není zeslaben ani uplynutím času. Okresní soud Praha-západ pak ve svém rozhodnutí dostatečně a logicky odůvodnil, proč v daném případě nepřipadá v úvahu nahrazení vazby jiným opatřením.
Z napadených rozhodnutí trestních soudů lze proto vypozorovat, že zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající především v charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 nebo již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu