ECLI:CZ:US:2017:1.US.1395.17.1
sp. zn. I. ÚS 1395/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. Z., t. č. Věznice Rýnovice, Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Ondřejem Dostálem, advokátem, sídlem Sokolská 169/3, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2017 č. j. 31 To 69/2017-24, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajský soud"), jímž byla ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále též "okresní soud") ze dne 25. 1. 2017 č. j. 4 PP 61/2016-15 zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti usnesení okresního soudu podal stížnost do protokolu, kterou následně písemně odůvodnil. Argumenty uvedenými v podání, jenž bylo soudu doručeno dne 6. 2. 2017, se však krajský soud nezabýval, a přestože podání je součástí příslušného spisu okresního soudu, měl krajský soud za to, že stížnost nebyla blíže odůvodněna. To, že krajský soud ignoroval písemné odůvodnění stížnosti a nevypořádal se s námitkami v něm uplatněnými, stěžovatel vnímal jako projev libovůle soudu či výraz jeho faktického omylu, porušující nejen jeho právo na spravedlivý proces, ale i právo na obhajobu.
Ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 4 PP 61/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 1 T 234/2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 12 To 31/2015, neboť při hodnocení podmínek umožňujících rozhodnout o podmíněném propuštění [§88 odst. 1 písm. a) tr. řádu] dospěl k závěru, že od odsouzeného nelze reálně očekávat, že povede řádný život a že se již další trestné činnosti nedopustí. Okresní soud především poukázal na významně recidivující charakter stěžovatelovy trestné činnosti (celkem 13 záznamů), její četnost a závažnost, která má vzrůstající tendenci s výraznými prvky agresivity. Okresní soud též konstatoval, že výchovné druhy trestů neměly na stěžovatele žádný vliv a kýžený výchovný charakter nebyl dosažen ani později ukládanými nepodmíněnými tresty odnětí svobody. V neprospěch stěžovatele též vyznělo, že věrohodným způsobem nedoložil příslib zaměstnání. Podle okresního soudu je třeba na stěžovatele ještě působit výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, aby riziko případného opakování trestné činnosti bylo ještě více redukováno; za krok správným směrem soud označil navázání spolupráce s Probační a mediační službou.
Proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění podal stěžovatel stížnost do protokolu (č. l. 11 verte). Dne 6. 2. 2017 okresní soud předložil stížnost stěžovatele krajskému soudu (předkládací zpráva č. l. 18). Téhož dne byla okresnímu soudu doručena písemná "stížnost" stěžovatele ze dne 2. 2. 2017 (č. l. 20-21). V ní stěžovatel oponoval závěru okresního soudu, že nedoložil příslib zaměstnání, resp. že není zaručeno jeho zapojení do pracovního života, poukazem na to, že je od roku 1993 "majitelem živnostenského listu" (bod I), nesouhlasil s negativní prognózou dalšího života založenou na hodnocení jeho chování v minulosti poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 (bod II), podotkl, že úvaha soudu o nutnosti setrvání stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody z důvodu redukce rizika další trestné činnosti zcela opomíjí efekt tzv. Damoklova meče v případě podmíněného propuštění (bod III) a vyjádřil se k možnosti navázání spolupráce s Probační a mediační službou v rámci podmínek, za kterých by byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (bod IV).
Krajský soud stížnost stěžovatele zamítl. Potvrdil správnost závěru okresního soudu o nutnosti pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody a v tomto směru odkázal i na konkrétní nález Ústavního soudu, podle kterého je třeba brát v úvahu i charakterové vlastnosti osoby žádající o podmíněné propuštění, které by mohly naznačovat zvýšené riziko opakování trestné činnosti. Krajský soud zopakoval, že vzhledem k předchozímu způsobu života stěžovatele a četnosti a závažnosti trestných činů, kterých se opakovaně dopouštěl, existuje vysoká míra rizika opakování trestné činnosti. Podle názoru krajského soudu nebylo dosud dosaženo očekávaného cíle, aby se stěžovatel zbavil všech škodlivých návyků a v budoucnu trestnou činnost neopakoval, a proto nelze v současné době učinit závěr o možnosti podmíněného propuštění. V odůvodnění usnesení krajského soudu je uvedeno, že stěžovatel svoji stížnost podanou v průběhu veřejného zasedání blíže nezdůvodnil.
K výzvě Ústavního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, zastoupený předsedkyní senátu 31 To, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 7. 2017 uvedl, že dodatečně zaslané odůvodnění stížnosti zřejmě přehlédl. Na listině není uvedeno podací razítko, nelze však vyloučit, že podání mohlo být doručeno krajskému soudu společně s předložením spisu dne 8. 2. 2017. Předsedkyně senátu krajského soudu se však domnívá, že v napadeném rozhodnutí na uplatněné námitky v podstatě reagovala.
Jelikož vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové informace, ke kterým by se stěžovatel mohl vyjádřit, považoval Ústavní soud za nadbytečné posílat mu je k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, nověji pak usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1645/12 ze dne 29. 5. 2012 a řada dalších, dostupných, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích dal opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy, dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 ze dne 21. 5. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11 ze dne 10. 4. 2012). Ústavní soud též vyložil, že důvodem jeho zásahu by v případech rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, pokud by nebylo vůbec odůvodněno nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Takovými vadami napadené usnesení netrpělo. Krajský soud přezkoumal ke stížnosti stěžovatele rozhodnutí okresního soudu a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními založenými na provedeném dokazování, jakož i právním hodnocením. Závěr o nesplnění jedné z podmínek nutných pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody je závěrem, kterému nelze ničeho vytknout. Stěžovatelem opakovaně páchaná trestná činnost a navracení se k předchozímu způsobu života byla pro soudy obou stupňů skutečností, která jim bránila důvodně usoudit, že nyní tomu bude jinak.
Námitce stěžovatele, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nereagoval na jeho argumenty uplatněné v písemném odůvodnění své stížnosti, je třeba přisvědčit, ostatně i krajský soud připustil, že předmětné podání stěžovatele zřejmě přehlédl. Jedná se jistě o pochybení závažné. Ústavní soud však zvažoval, zda toto procesní pochybení krajského soudu představuje důvod ke kasaci jeho usnesení, neboť o protiústavnost se jedná tehdy, pokud procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře opakovaně zabýval administrativním pochybením obecného soudu či jeho omylem při datování a založení rozhodné listiny do příslušného spisu, a posoudil je jako odepření práva přístupu fyzické osoby k soudu. [nález sp. zn. I. ÚS 966/13 ze dne 30. 4. 2013 (N 74/69 SbNU 277), nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599), nález sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79), nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137) a další]. Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud zasahoval v situacích, kdy obecný soud nesprávně (v důsledku administrativního pochybení) odmítl podaný opravný prostředek z důvodu zmeškání lhůty či neodstranění vad a ve věci samé nejednal a nerozhodl. Tak tomu však v posuzované věci nebylo.
Krajský soud se stížností stěžovatele věcně zabýval, na jejím základě přezkoumal postup a rozhodnutí okresního soudu a s jeho rozhodovacími důvody se ztotožnil. Při posouzení, zda opomenutí stížních námitek nepředstavovalo stěžovatelem tvrzenou libovůli či faktický omyl soudu, vycházel Ústavní soud z obsahu podání stěžovatele založeného ve spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Jak shora uvedeno, stěžovatel rozdělil svoji argumentaci do čtyř bodů. Ve dvou z nich se dotkl rationis decidendi usnesení okresního soudu, tj. negativního hodnocení očekávání, že stěžovatel povede v budoucnu řádný život a že zatím nelze očekávat jeho úspěšnou resocializaci po podmíněném propuštění v rámci zkušební doby. V bodu II upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1735/10 (ze dne 12. 5. 2011, N 90/61 SbNU 40), podle kterého se má prognóza řádného života na svobodě vztahovat k budoucnosti a nelze ji dovozovat z minulého chování odsouzeného, v bodu III oponoval názoru okresního soudu o nutnosti jeho setrvání ve výkonu trestu odnětí svobody v zájmu redukce rizika možné recidivy. Ústavní soud má za to, že krajský soud v rámci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí okresního soudu obě námitky v podstatě vypořádal. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 dotkl smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, spočívající v motivaci odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení s tím, že i poté, co je odsouzený podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existují nástroje k pokračování jeho resocializace (stanovení zkušební doby, vyslovení dohledu, uložení přiměřených omezení a povinností podle trestního zákoníku), a vyslovil přesvědčení, že "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy. V projednávané věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nepovažoval resocializaci stěžovatele na svobodě zatím za vhodné řešení. Důvody, které krajský soud vedly k tomuto závěru, Ústavní soud respektoval, neboť v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že obecný soud při hodnocení chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže zcela odhlédnout od jeho chování v minulosti. Jak jinak než v souvislosti všech okolností minulých i současných, souvisejících s odsouzeným, by soud mohl posoudit, zda jeho polepšení ve výkonu trestu předznamenává takový stupeň nápravy, že lze důvodně očekávat, že i v budoucnu povede řádný život (srov. též např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12 a další). Byť tedy krajský soud výslovně nezmínil nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, je zřejmé, že se možnou resocializací stěžovatele a prognózou jeho řádného života na svobodě zabýval, opíraje se o relevantní judikaturu Ústavního soudu.
Námitky stěžovatele pod body I a IV zůstaly opomenuty. Ústavní soud však toto opomenutí nepovažoval za porušení práv obhajoby či porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť návrhy stěžovatele, že zapojení do pracovního života lze doložit živnostenským listem (bod I) a že spolupráci s Probační a mediační službou může navázat i po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (bod IV), nebyly s to zvrátit rozhodnutí okresního soudu a zpochybnit či vyvrátit jeho skutková zjištění či právní závěry z nich vyvozené. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné námitky podle svého obsahu nepředstavovaly efektivní prostředek nápravy. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že samotná existence živnostenského listu nezaručuje bez dalšího, že se stěžovatel reálně zapojí do pracovního života. Rovněž návrh stěžovatele, že spolupráce s Probační a mediační službou by mohla být navázána ve zkušební době po podmíněném propuštění na svobodu, nepředstavuje relevantní námitku, neboť podmínky pro rozhodnutí o podmíněném propuštění splněny nebyly. Kasace napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci by tak byla pouhým formálním opatřením, neboť ve věci samé by za daných okolností soud nerozhodl jinak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
David Uhlíř v. r.
předseda senátu