ECLI:CZ:US:2017:1.US.160.16.1
sp. zn. I. ÚS 160/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 28/2014-1540 ze dne 12. 12. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 23/2015-1588 ze dne 24. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1145/2015 ze dne 21. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále též "okresní soud") č. j. 5 T 28/2014-1540 ze dne 12. 12. 2014 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se, stručně řečeno, dopustil tím, že z pozice obchodního ředitele společnosti X, případně jako zástupce spoluvlastníka, tj. osoba s faktickým vlivem na chod společnosti, nechal v letech 2007 až 2010 zahrnout do účetní evidence dané společnosti mezi přijatá zdanitelná plnění fiktivní faktury, kdy fakturované práce a dodávky nebyly vůbec provedeny nebo dodány, to vše se záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob. Jednáním, podrobně popsaným v bodě I. až III. rozsudku, způsobil stěžovatel na úkor státního rozpočtu škodu celkem ve výši 4 589 246,68 Kč. Za tuto trestnou činnost soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Pro úplnost je možno dodat, že okresní soud rozhodoval ve věci již podruhé. Jeho předchozí odsuzující rozsudek ze dne 22. 4. 2014 zrušil k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud"), a to usnesením sp. zn. 55 To 179/2014 ze dne 24. 9. 2014.
Okresní soud věc znovu projednal a dne 12. 12. 2014 vydal ústavní stížností napadený rozsudek. Odvolání podané stěžovatelem krajský soud následně usnesením č. j. 55 To 23/2015-1588 ze dne 24. 3. 2015 jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1145/2015 ze dne 21. 10. 2015 podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Stěžovatel se tak obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, a že v rozporu s §125 trestního řádu není z odůvodnění jejich rozhodnutí patrné, jak se vypořádaly s jím uplatněnou obhajobou. Stěžovatel trval na tom, že předmětné faktury nebyly fiktivní, nýbrž se vztahovaly k vývoji a programování softwaru "Správná volba". O existenci tohoto softwaru pak svědčilo čestné prohlášení Ing. Hanzlíka a výpovědi svědků Ing. Kobzy a Zpěváka, kteří se na vzniku programu podíleli. Obecné soudy nicméně tyto důkazy nevyhodnotily, resp. výpovědi svědků výrazně bagatelizovaly. Stěžovatel dále odvolacímu soudu předložil hard disk, na němž je celý program "Správná volba" uložen. Přestože se jednalo z hlediska prokázání jeho viny o stěžejní důkaz, odvolací soud jej odmítl provést, a namísto toho pokračoval ve spekulacích o tom, zda takový program může existovat či nikoli. Stěžovatel podotkl, že akceptuje právo soudů rozhodovat o způsobu provádění dokazování i jeho hodnocení, v tomto případě se však postojem odvolacího soudu cítil být zkrácen na svých ústavně zaručených právech, jmenovitě pak zejména právu na spravedlivý proces, neboť mu byla upřena možnost prokázat legálnost postupu, pro nějž byl posléze odsouzen k výraznému trestu odnětí svobody. V této spojitosti stěžovatel připomenul, že i krajský státní zástupce u veřejného zasedání o odvolání navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu za účelem analýzy obsahu hard disku a tedy objasnění pravdivosti jeho obhajoby. Stěžovatel zpochybňoval rovněž výši škody, jež měl způsobit jednáním zaznamenaným v bodě I. rozsudku nalézacího soudu. Poukazoval na to, že dotyčný dodavatel z předmětných faktur DPH odvedl, což značí, že státnímu rozpočtu nemohla na DPH vzniknout jakákoli škoda. Uvedenou námitkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v posuzované věci ovšem neshledal. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou, oproti mínění stěžovatele, též v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1) a argumentace v nich uvedená je přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že krajský soud nevyhověl jeho návrhu na znalecké zkoumání hard disku, na němž má být uložen program "Správná volba", musí Ústavní soud odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997 (N 60/8 SbNU 107), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51)].
V projednávaném případě trestní soudy věnovaly důkazním návrhům stěžovatele značnou pozornost, což je patrné již z toho, že krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci sp. zn. 55 To 179/2014 ze dne 24. 9. 2014 zrušil původní rozsudek okresního soudu a uložil mu, aby doplnil dokazování o výslechy svědků a listiny předložené stěžovatelem. Okresní soud pokynům odvolacího soudu vyhověl, načež prohlásil, že doplněným dokazováním nebylo prokázáno nic, co by mohlo zvrátit původní rozhodnutí soudu, a naopak se projevila účelová proměnlivost obhajoby stěžovatele (strana 49 až 54 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2014). Na toto zdůvodnění navázal posléze krajský soud, když odmítl provést důkaz v podobě hard disku s programem "Správná volba", jež stěžovatel předložil až ve svém v pořadí druhém odvolání. Příslušnou pasáž napadeného rozhodnutí (strana 8 a 9), v níž krajský soud vysvětluje, proč neshledal provedení tohoto důkazu jakkoli přínosným a způsobilým zvrátit skutková zjištění, považuje přitom Ústavní soud za věcně vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc. Odvolacímu soudu tudíž nebylo z ústavně právního hlediska co vytknout.
Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly jeho námitkou vážící se ke způsobené škodě, jelikož obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku (viz strana 43 rozsudku nalézacího soudu, strana 9 usnesení odvolacího soudu a strana 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že nezjistil v činnosti ani v dotčených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Nutno podotknout, že předložená ústavní stížnost představuje spíše jen pokračující polemiku se závěry trestních soudů, v níž stěžovatel setrvává na argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení. V tom, že výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze ovšem bez dalšího spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto stížnostní návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu