ECLI:CZ:US:2017:1.US.4075.16.1
sp. zn. I. ÚS 4075/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 6 Tdo 668/2016-89, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015 sp. zn. 9 To 79/2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2015 sp. zn. 7 T 22/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 22/2011, z něhož zjistil následující.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 7 T 22/2011, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil skutky popsanými v bodě I. a II. výroku o vině citovaného rozsudku.
4. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce v obchodních společnostech po dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Týmž rozsudkem byl zproštěn podle §226 písm. c) tř. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a §226 písm. b) tr. zákoníku obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
5. Proti uvedenému rozsudku podal jak státní zástupce, tak stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 9 To 79/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými v bodě I. a II. výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce v obchodních společnostech po dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
6. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 24. 8. 2016, č. j. 6 Tdo 668/2016-89, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům předně vytýká nedostatky v rozsahu zjištění skutkového stavu věci a důkazním řízení. Tvrdí, že nebyl prokázán původ materiálu dovezeného z Francie do ČR, kdy ke zkoumání bylo doručeno nanejvýš 200 gramů. Soud se nezabýval otázkou, o jaký materiál se vlastně jednalo a co se s ním následně stalo. Závěr o jeho likvidaci není podle názoru stěžovatele dostatečně prokázán, když soud k tomu navrhovaný důkaz odmítl provést. Stejně tak nebylo postaveno najisto, že je dodaný materiál bezcenný. U druhého skutku údajně soudy dostatečně nevyjasnily existenci smluvního vztahu, obsah ujednání mezi stranami ani rozpory ohledně množství křemíku.
8. Přisvědčuje zjištění odvolacího soudu, že byl v inkriminované době v Dubaji, z čehož dovozuje, že se transakce nemohl zúčastnit. Stěžovatel naopak nesouhlasí s objasněním Nejvyššího soudu týkajícím se rozsahu učiněných skutkových zjištění, které již dle něj není nutné doplňovat.
9. Připomíná, že soudní spor o zaplacení kupní ceny z důvodu vadného plnění mezi obchodní společností FitCraft Production (žalobce) a Global UST (žalovaný, kterému stěžovatelova obchodní společnost Crytex dodávala zboží), pravomocně skončil prohrou obchodní společnosti FitCraft Production. Podle názoru Nejvyššího soudu však takový závěr z civilního soudního sporu nevyplývá.
10. Stěžovatel namítá, že obecné soudy odmítly provést celou řadu jím navržených důkazů.
11. Tvrdí, že zboží (blíže nespecifikované), které řádně nabyl, prodal dále ve stavu, v jakém bylo. Údajně nebylo prokázáno, "že by společnosti MATEX ve Francii vznikla škoda". Solární křemík údajně není bezcenný, nesouhlasí proto se závěry znaleckého posudku, který stanovil způsobenou škodu. U obecného soudu stěžovatel namítal i podjatost znalce, který posudek vypracoval.
12. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení se neoprávněně rozhodly kriminalizovat běžné obchodní případy. V této souvislosti poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, která podle jeho názoru na jeho případ dopadá.
13. Krajský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uvedl i před obecnými soudy. Podle jeho názoru se s nimi obecné soudy dostatečně vypořádaly v odůvodnění.
14. Vrchní soud v Praze vyjádřil nesouhlas s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Považuje je za neoprávněné. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se s obsáhlou argumentací stěžovatele zabýval a vypořádal. Všechny základní skutečnosti významné pro vyslovení skutkového závěru byly řádně zjištěny, což se týká jak původu zkoumaného materiálu, tak i toho, jaký materiál byl původně objednán, a prokázání, že byl následně zlikvidován. O otázce zjištění kupní smlouvy v případě druhého skutku pak soud znovu odkazuje na odůvodnění rozsudku (str. 8 a 9), kde je této problematice věnován podrobný rozbor důkazů. Ohledně tvrzeného stěžovatelova pobytu v Dubaji soud v rozsudku zaujal stanovisko, že v tomto bodě nebyla obhajoba stěžovatele vyvrácena, avšak že ani jeho pobyt v zahraničí mu nebránil v tom, aby dal pokyn k přepravě zboží ze skladu v Brně do skladu v Rudné u Prahy k zaskladnění zboží, a to s ohledem za zajištěný e-mail stěžovatele (založený na č. l. 1765 spisu). Za nedůvodnou považuje i námitku týkající se opomenutých důkazů. Uvádí, že ve věci bylo provedeno velmi obsáhlé dokazování zcela dostatečné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž soud nemá důvodné pochybnosti. Veškerým důkazním návrhům stěžovatele za této situace soud není povinen vyhovět. I výší způsobené škody se soud zabýval, jak o tom svědčí pasáž rozsudku týkající se rozboru závěrů plynoucích ze znaleckého posudku Doc. Ing. Machače (str. 9 a 10 rozsudku). Odvolací soud nesouhlasí se závěrem, že by jeho postupem došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
15. Nejvyšší soud uvedl, že veškerá argumentace uplatněná v ústavní stížnosti je opakováním výhrad, které stěžovatel vznáší po celou dobu jeho trestního stíhání. Na námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním dovolací soud adekvátně reagoval. I v dalším proto odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
16. Vyjádření účastníků Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí.
17. Stěžovatel v replice uvedl, že pokud opakuje své předchozí námitky, činí tak proto, že se obecné soudy s nimi v předchozím řízení nedostatečně vypořádaly. Znovu velmi podrobně rozvádí, které skutečnosti byly u jednotlivých stíhaných skutků nedostatečně zjištěny. Poukazuje i na opomenuté důkazy a připomíná judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Nesouhlasí se způsobem výpočtu způsobené škody a rozporuje i hodnotu jím dodaného křemíku, kterou soud zjišťoval s odkazem na znalecký posudek údajně nekvalifikovaného a podjatého znalce.
18. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu relevantního spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
20. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud druhého stupně k četným námitkám stěžovatele, které zčásti shledal důvodnými, doplnil dokazování a podrobně se vypořádal i s další argumentací. Rozsudkem pak upravil nepřesnosti v právním posouzení. Ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se však s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. Svá rozhodnutí soudy náležitě zdůvodnily.
22. Vyhodnocením důkazního řízení dospěly soudy k závěru, že ke stěžovatelem namítané záměně sporné zásilky křemíku zcela jistě nemohlo dojít, a to ani v místě dodání, ani v místě jejího uskladnění. Jako účelovou označily argumentaci stěžovatele týkající se nedostatečného prokázání likvidace sporné zásilky na území Francie (tu dosvědčoval i místně příslušný francouzský soudní vykonavatel) i neexistence kupní smlouvy v případě druhého skutku. S námitkami týkajícími se výše škody a polemikou ohledně znaleckých posudků, které se zabývaly otázkou kvality skutečně dodaného polykrystalického křemíku, se vypořádal odvolací soud (str. 9 - 12 rozsudku). Nejvyšší soud se pak vyjádřil k poznámce týkající se výsledku civilního sporu, jehož stranou nebyl stěžovatel ani žádná z jeho obchodních společností. Ke znovu opakovaným námitkám stěžovatele lze odkázat na obsáhlý rozbor důkazní situace obsažený v odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu.
23. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15). V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soud nalézací po provedení velmi rozsáhlého dokazování dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Odvolací soud pak některým důkazním návrhům obhajoby vyhověl a dokazování o ně doplnil, aby pak důkazní situaci prohlásil za ucelenou. Tím své povinnosti obecné soudy dostály, neboť navrhované důkazy by neměly na posouzení náležitě objasněného skutkového stavu žádný vliv.
24. Ústavní soud neshledal žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti; navíc shledaly i okolnosti zvlášť přitěžující, odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
25. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2529/13, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupeň společenské škodlivosti předvídaný trestněprávními předpisy.
26. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení výraznější procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
27. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu