ECLI:CZ:US:2017:2.US.1315.17.1
sp. zn. II. ÚS 1315/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Michalem Křižkou, advokátem, se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 69 Co 400/2016-743, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 2 odst. 3 a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava)".
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze měl ohledně náhrady nákladů řízení postupovat podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon č. 292/2013 Sb."), neboť odvolání bylo podáno po nabytí účinnosti citovaného zákona. Podle §23 tohoto zákona platí, že bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení, náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Stěžovatel se domnívá, že pokud měl Městský soud v Praze za to, že takové okolnosti v projednávané věci existovaly, měl tento svůj závěr řádně odůvodnit. Stěžovatel má za to, že v jeho věci měl být aplikován §150 o. s. ř., podle kterého jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Stěžovatel dodává, že jedním z obvyklých důvodů pro aplikaci tohoto ustanoveni je odmítnutí snahy o mimosoudní řešení sporné otázky ze strany účastníka, kterému jinak jeho právo svědčí, a který v následném soudním řízení uspěl [v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. Stěžovatel uvádí, že chtěl vyřešit celou věc mimosoudní dohodou, jeho návrh na uzavření dohody o snížení výživného byl však ze strany žalovaného odmítnut. Stěžovatel je proto přesvědčen, že Městský soud v Praze pochybil, když důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. neshledal, a finanční potíže stěžovatele a s nimi související neschopnost hradit výživné v plné výši, ani odmítnutí snahy stěžovatele o mimosoudní řešení věci ze strany žalovaného při svém rozhodování o nákladech řízení nijak nezohlednil. Ze způsobu, jakým Městský soud v Praze odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, je spíše patrné, že soud potrestal stěžovatele, když k jeho tíži přičetl skutečnost, že v průběhu soudního řízení navrhoval velké množství důkazů, kvůli čemuž bylo jednání neustále odročováno. Také tato úvaha Městského soudu v Praze je v rozporu s ústavním právem stěžovatele na spravedlivý proces.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 14. 12. 2012 domáhal po svém zletilém synovi P. N. (dále jen "žalovaný") snížení výživného, které bylo naposledy stanoveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, č. j. 9 C 325/2011- 51, částkou 6 000 Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 9 C 149/2013-588, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě zčásti vyhověl tak, že za období od 14. 12. 2012 do 31. 5. 2013 vyživovací povinnost stěžovatele snížil z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 1 500 Kč měsíčně (výrok I.). Výrokem II. žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal jednak snížení vyživovací povinnosti k žalovanému za období od 1. 6. 2013 do 30. 6. 2015, a jednak zrušení vyživovací povinnosti od 1. 7. 2015, zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 69 Co 400/2016-743, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změněn tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného v období od 14. 12. 2012 do 31. 5. 2013 se zamítá (výrok I.) a v zamítavém výroku o věci samé se potvrzuje (výrok II.). Dále odvolací soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 204 441,60 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo.
6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V projednávané věci odvolací soud shledal odvolání žalovaného důvodným, když konstatoval, že důvody, které vedly soud prvního stupně ke snížení výživného za období od 14. 12. 2012 do 31. 5. 2013, neobstojí. Odvolací soud zejména nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se stěžovatel nevzdal výhodnějšího zaměstnání u bývalého zaměstnavatele bezdůvodně a bez svého zavinění. Odvolací soud naopak shodně s názorem soudů v obdobném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 444/2012 o snížení vyživovací povinnosti k mladšímu synovi stěžovatele, měl za to, že se stěžovatel ukončením zaměstnání u společnosti FRONIUS Česká republika, s. r. o., vzdal bez důležitého důvodu vysokého příjmu, když upřednostnil svou podnikatelskou činnost. V daném případě tedy bylo dle odvolacího soudu třeba v tomto uvedeném období vycházet z výdělkových schopností a možností stěžovatele představovaných především výší příjmu, jehož naposledy dosahoval, tj. částkou 36 000 Kč, nikoli z jeho aktuální výše příjmů, která spočívala po tuto dobu jen ve stěžovatelem tvrzené podpoře v nezaměstnanosti. Navíc nelze nepřihlédnout v této souvislosti ani ke skutečnosti, že se oproti předchozí úpravě výživného nepochybně zvýšily odůvodněné potřeby žalovaného, spočívající v tom, že žalovaný začal studovat vysokou školu. Uvedené důvody vztáhl odvolací soud i na další období od 1. 6. 2013 do 30. 6. 2015, tj. na dobu, kdy stěžovatel sice nastoupil do nového zaměstnání u společnosti Migatronic CZ, s. r. o., ale dosahoval zde nižších příjmů než u předchozího zaměstnavatele. I v tomto období při posuzování výdělkových schopností stěžovatele nelze odhlédnout od výše učiněného závěru o možnostech a schopnostech stěžovatele dosahovat příjmu vyššího, než jakého dosahoval u tohoto zaměstnavatele. Při zkoumání majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele bylo též přihlédnuto k tomu, že není nemajetný, neboť má se svou bývalou manželkou v dosud nevypořádaném společném jmění nemovitosti v k. ú. Ledečko a byt v Praze.
9. Ústavní soud v dané věci dospěl k závěru, že shora v bodě 7 předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, odvolací soud respektoval, a své rozhodnutí podrobně a přiléhavě odůvodnil. Ostatně stěžovatel, byť ústavní stížností napadl všechny výroky odvolacího soudu, v tomto směru žádné námitky nevznesl, když jeho argumentace směřuje výhradně proti postupu odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
10. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
11. V projednávané věci postupoval odvolací soud podle čl. II. bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který stanoví, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Ačkoli tedy bylo odvolání podáno po nabytí účinnosti zákona č. 292/2013 Sb., jak upozorňuje stěžovatel, byl nadále platným procesním předpisem občanský soudní řád.
12. Ve věci stěžovatele soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §150 o. s. ř., a převážně procesně úspěšnému žalovanému náklady nepřiznal. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaný až v průběhu tohoto řízení doložil, že studuje, nechová se ke stěžovateli standardně, a neprojevil porozumění, když se stěžovatel dostal do složité situace po ztrátě zaměstnání.
13. Odvolací soud naopak výslovně uvedl, že podmínky pro postup podle §150 o. s. ř. neshledal. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu neuvěřil tvrzení stěžovatele, že žalobu podal vedle důvodu spočívajícího v existenci jeho finančních potíží též proto, že mu žalovaný odmítal předložit potvrzení o studiu. Žalovaný navíc již při jednání soudu dne 23. 10. 2013 uvedl, že studuje vysokou školu, a že je ve 2. ročníku Vysoké školy ekonomické. Stěžovatel až při jednání dne 4. 12. 2013 uvedl do protokolu, že by "rád plnil svou vyživovací povinnost, ale přes opakované výzvy neobdržel od žalovaného potvrzení o tom, že řádně studuje". Přesto připustil, že před jednáním potvrzení o studiu obdržel, nicméně se podle něj nejednalo o potvrzení, že by žalovaný studoval řádně. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že nejpozději dnem 4. 12. 2013 se stěžovatel dozvěděl o tom, že žalovaný studuje, přesto nadále na podaném návrhu na snížení výživného trval, a to i poté, co byly opakovaně vyžadovány z jeho podnětu zprávy o studiu žalovaného, které tvrzení žalovaného prokazovaly, a jednání, zejména z tohoto důvodu, nadále probíhala další téměř tři roky. Podle odvolacího soudu nelze přičítat k tíži žalovaného jednak to, že stěžovatel označoval ve věci velké množství důkazů, kvůli čemuž bylo jednání neustále odročováno a dokazování doplňováno, přičemž je zřejmé, že snaha stěžovatele prokázat podstatnou změnu poměrů jak na jeho straně, tak i na straně žalovaného, nebyla úspěšná, a jednak skutečnost, že žalovaný (stejně jako stěžovatel) si zvolil pro své zastupování ve sporu advokáta. Náklady, které na advokáta přitom vynaložil, lze označit za náklady vynaložené účelně. Odvolací soud navíc připomíná, že v době, kdy probíhalo výše zmiňované jednání ve věci (4. 12. 2013), byl již vynesen v obdobné věci odvolacím soudem rozsudek, ve věci mladšího syna stěžovatele, v němž byl návrh stěžovatele na snížení výživného k tomuto nezletilému synovi zamítnut mimo jiné z důvodu, že ke snížení výdělku na straně stěžovatele došlo jeho zaviněním. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že postup podle §150 o. s. ř. není v daném případě na místě.
14. Jak již bylo shora řečeno, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, přičemž s ještě větší zdrženlivostí se Ústavní soud staví k posuzování otázky aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř., a to zejména pro širokou míru volného uvážení, jež je obecným soudům zde svěřena. V projednávané věci Ústavní soud neshledal ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovatel toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního a podzákonného práva a proti odůvodnění odvolacího soudu klade konstrukci vlastní, kterou jedinou považuje za správnou.
15. Ústavní soud má naopak za to, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených podmínek, zjevně nenutí. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svůj právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317), dle nějž rozhodnutí o nákladech řízení nesmí pouze mechanicky vycházet z meritorního výsledku soudního řízení, ale mělo by komplexně odrážet veškeré relevantní aspekty posuzované právní věci [viz také nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433), nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33)]. Úvahy, které odvolací soud předestřel k obhajobě úsudku, že užití ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci není namístě, jsou racionální, mají logickou základnu, a jsou obhajitelné, což je pro ústavněprávní přezkum postačující. Ostatně ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307) Ústavní soud konstatoval, že "ustanovení §150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod." Taková situace zjevně v projednávané věci nenastala, na tom nic nemůže změnit skutečnost, že žalovaný před zahájením řízení nepřistoupil na požadavek stěžovatele na snížení výživného z částky 6 000 Kč na 1 500 Kč.
16. Postupoval-li odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., tedy přihlížel k procesnímu úspěchu žalovaného jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, nevybočil nijak z mezí ústavnosti, neboť v dané věci se jednalo o řízení o snížení výživného pro zletilého, tedy o řízení před civilním (nikoli opatrovnickým) soudem zahájené na návrh účastníků. Na danou věc tedy ustanovení §146 písm. a) o. s. ř. nedopadá, neboť to se týká řízení, která mohou být zahájena i bez návrhu, přičemž jejichž podstatou není spor, a nelze ohledně nich proto hovořit o úspěchu či neúspěchu, a podle toho o náhradě rozhodnout. Jak již Ústavní soud v této souvislosti vícekrát (i v řízení o výživném) konstatoval, při podávání žalob u obecných soudů je nezbytné postupovat uvážlivě a pokud žalobce neuspěl, nelze po žalované straně požadovat, aby nesla náklady řízení, které nevyvolala (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1089/10 ze dne 14. 7. 2010).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu