ECLI:CZ:US:2017:2.US.426.17.1
sp. zn. II. ÚS 426/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Demutové, zastoupené Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, kterou se domáhá zrušení příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 7. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1259/2016, příkazu k prohlídce pozemku a jiných prostor vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 9. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1260/2016, a opatření vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 12. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1830/2016, a vyslovení zákazu Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a příkazu obnovit stav před porušením těchto základních práv, za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k domovní prohlídce a k prohlídce pozemku a jiných prostor. Dále též požaduje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému státnímu zastupitelství v Praze a Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jim obnovit stav před porušením těchto základních práv.
2. Důvodnost nařízení inkriminovaných domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor okresní soud shledal ve skutečnosti, že dosud shromážděné poznatky jednoznačně potvrzují podezření, že v příkazu označené osoby jsou na základě zjištěných údajů z odposlechu telekomunikačního provozu mezi sebou v kontaktu a komunikují ohledně zlegalizování převodu obchodního podílu společnosti IMPLOZIA, s. r. o., přičemž spolupracují mj. s notářskou kanceláří stěžovatelky a jejího syna, která vyhotovila notářský zápis o převodu obchodního podílu, na základě něhož byl dne 18. 3. 2016 uskutečněn údajně podvodný převod obchodní společnosti. Tento zápis byl následně zrušen Městským soudem v Praze, neboť bylo prokázáno, že nebyl vyhotoven v souladu s ustanovení §108 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů. Zásah do soukromí dotčených osob byl tedy dle soudu odůvodněn, neboť právě v uvedených nemovitostech mohly tyto osoby uchovávat věci, které souvisejí s prověřovanou trestnou činností.
3. Následně po vydání napadených příkazů, ještě před provedením prohlídek, vydal okresní soud opatření, jímž dal podle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu souhlas ke sdělení informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu ustanovení §56 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "notářský řád"), neboť bylo dáno důvodné podezření, že při prohlídkách mohou být zajištěny listiny, které se týkají činnosti notáře a které podléhají povinnosti mlčenlivosti. Zároveň však bylo nezbytné tyto listiny zajistit, neboť souvisejí s prověřovanou trestnou činnosti s tím, že nejde o zneužití vyžadování údajů.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na nedotknutelnost osoby a soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny, právo na svobodu podnikání garantované čl. 26 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny (dále se stěžovatelka dovolává též čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje předně ve skutečnosti, že napadené příkazy byly vydány způsobem, který nerespektuje judikaturu Ústavního soudu ve věcech domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, neboť nejsou ústavně konformním způsobem odůvodněny a absentuje v nich zejména vysvětlení, "zda jde v konkrétním případě o účinný důkaz, který lze využít při rozhodování o vině a trestu obviněného". Za zcela nekonkrétní (a fakticky tak umožňující zajištění všech věcí, jež se nacházejí v předmětných prostorách či bytě), pokládá stěžovatelka také výrok, že bylo "důvodné podezření, že v uvedených objektech se nachází věci důležité pro trestní řízení" a podobně jako formulace "věci důležité pro trestní řízení" činí příkazy nepřezkoumatelnými. Navíc dle stěžovatelky není patrné, jak dlouho je vedeno prověřování a kolik času měly orgány činné v trestním řízení od chvíle, kdy se dozvěděly o pouze v opatření uvedených skutcích, do podání návrhů, poněvadž úkony, které by orgány činné v trestním řízení nedůvodně odkládaly na pozdější dobu, by stěží mohly zůstávat neodkladnými. Dále stěžovatelka namítá, že oproti advokátovi, resp. jeho klientům, jejichž soukromí zákonodárce chrání ustanovením §85a trestního řádu účastí zástupce České advokátní komory při prohlídkách, účastníci řízení a klienti notáře jsou v tomto směru značně znevýhodněni tím, že účast zástupce notářské komory není ex lege přímo vyžadována, kdy soud v napadeném opatření navíc zcela extenzivně aplikoval ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu. Dle stěžovatelky přitom lze teleologickým výkladem dospět k závěru, že pozice notáře, zejména např. je-li zástupcem klienta poskytujícím právní pomoc, je analogická s pozicí advokáta. V této souvislosti také uvádí, že v případě prohlídek v notářských úřadech by měly být příkazy k těmto prohlídkám řádně odůvodněny i ve vztahu k zákonné povinnosti mlčenlivosti notáře, přičemž napadené příkazy takové odůvodnění neobsahují a dotčené opatření bylo vydáno časově až po příkazech a nemůže tuto jejich vadu zhojit. Proto stěžovatelka shledává, že ačkoli to není v trestním řádu explicitně zakotveno, měl by být k prohlídkám v notářských úřadech rovněž přibrán zástupce příslušné notářské komory, a to alespoň způsobem, jaký byl aplikován v případě advokátů před zavedením §85a do trestního řádu, tedy ústavně konformní aplikací ustanovení §85 odst. 2 trestního řádu spočívající právě v přibrání zástupce notářské komory jako nezúčastněné osoby. Navíc stěžovatelka odmítá použitou formulaci, že "v budoucnu hrozí ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů", neboť tato nerespektuje zásadu presumpce neviny, ale v širším kontextu se negativně dotýká otázky důstojnosti a důvěryhodnosti notářského stavu jako celku. Závěrem stěžovatelka namítá, že nepřezkoumatelné a konkrétně neodůvodněné jsou příkazy i v části vysvětlující místní příslušnost soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (pravomocně neukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému, procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http//:nalus.usoud.cz).
8. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků je tedy "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].
9. S přihlédnutím ke shora citovaným obecných zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k domovní prohlídce i k prohlídce jiných prostor byl ve stěžovatelčině věci vydán v souladu se zákonem a byl též řádně odůvodněn. Ačkoliv lze odůvodnění rozhodnutí okresního soudu považovat za poměrně obecné, v základu naplňuje požadavky na rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky a s ohledem na výše uvedené (především vstříc principu minimalizace zásahů do přípravné fáze trestního řízení ze strany Ústavního soudu) obstojí při přezkumu ústavnosti provedení zásahu do domovní (a potažmo i osobní) svobody. Obsahuje totiž základní vylíčení okolností svědčících důvodnosti zajištění předmětných důkazů, jejich důležitosti a nezbytnosti pro účely trestního řízení, včetně toho, že se nacházejí v místě, v němž má být domovní prohlídka provedena. Ostatně již dříve v této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že právě orgány činné v trestním řízení (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval.
10. Jak totiž vyplývá z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu, který však v nyní projednávaném případě neshledal, neboť z odůvodnění příkazu nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut domovní prohlídky dokonce zneužit (a podobně ani návrh krajského státního zastupitelství na nařízení předmětných prohlídek, jež má Ústavní soud k dispozici v rámci spisu sp. zn. II. ÚS 464/17, nelze označit za nedostatečně odůvodněný a ústavně nekonformní). Za této situace tedy postupovaly orgány činné v trestním řízení dle zásady zakotvené v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu, dle něhož je jejich úkolem zjištění trestné činnosti a jejich pachatelů. Celkově lze tedy napadený příkaz k domovní prohlídce považovat za odůvodněný zásah do domovní svobody stěžovatelky, neboť byl vydán v souladu s požadavky kladenými na omezení domovní svobody trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu.
11. Podobně musí Ústavní soud odmítnout argumentaci stěžovatelky, že v rámci napadených příkazů nebyla dostatečně odůvodněna a specifikována účelnost eventuálně získaných důkazů. Zde Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), podle níž v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám nelze s ohledem na podstatu věci (a na danou fázi trestního řízení) vyžadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i práva ústavního je proto dostačující, jsou-li uvedené věci v příkazu označeny alespoň rámcově uvedením určitých kategorií a následně jsou konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení §85 odst. 3 trestního řádu. I v tomto ohledu přitom napadené příkazy obstojí, neboť popis hledaných věcí obsažený v příkazech (zejména výpočetní technika, mobilní telefony, razítka použitá na dokumentech souvisejících s prověřovanou činností či další listinné důkazy) je pro účely přezkumu jejich ústavní konformity dostatečný.
12. Pokud stěžovatelka rozporuje fakt, zda se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, že má být domovní prohlídka provedena jako neodkladný úkon, musí Ústavní soud konstatovat, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze (resp. maximálně) na základě podkladů ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li samozřejmě o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného (či neopakovatelného) úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost (či neopakovatelnost) postupu by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. Ústavní soud tak za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti (či neopakovatelnosti) dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost (či neopakovatelnost) je ze spisového materiálu a z okolností případu dostatečně seznatelná (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3655/14 ze dne 19. 5. 2015). Takováto situace nastala právě v nyní posuzovaném případě, neboť napadené příkazy sice (v zásadě chybně) obsahují pouze stručné a obecné odůvodnění, proč je lze realizovat pouze jako neodkladné úkony, přesto ale je pro Ústavní soud klíčové, že alespoň základní důvody jsou z obsahu příkazů zřejmé (především hrozící ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů).
13. Jestliže stěžovatelka dále brojí proti způsobu provedení dotčené domovní prohlídky a její přiměřenosti (i s ohledem na zásah do činnosti notáře a ochrany soukromí jejích klientů), musí Ústavní soud v této souvislosti připomenout, že z koncepce materiálního právního státu vyplývá povinnost orgánů veřejné moci při výkonu svých pravomocí a kompetencí co nejvíce respektovat subjektivní právo jednotlivce mj. na soukromí a domovní svobodu, což se projeví i v případech, kdy je zásah do domovní svobody umožněn pravomocným rozhodnutím soudu. Orgány provádějící domovní prohlídku tak musí nadále šetřit podstatu a smysl práva na domovní svobodu a narušit ji mohou jen v míře nezbytně nutné (viz také ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána a při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení). Uvedené se musí obzvláště projevit při realizaci domovní prohlídky v prostorách, jež využívá notář ke své činnosti, neboť Ústavní soud plně souhlasí se stěžovatelkou, že právě zde může být narušeno soukromí též dalších osob, které navíc nemají žádnou spojitost s probíhající trestním řízením, což by ve svém důsledku mohlo vést k zásahu do výkonu notářské praxe jako celku.
14. Přesto však Ústavní soud konstatuje, že pro ochranu těchto práv (jakož i dodržení zásady mlčenlivosti notáře plynoucí z notářského řádu) postačí ochrana poskytnutá v ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu. Jakkoli Ústavní soud uznává svébytné a nezastupitelné postavení notářského stavu, považuje za klíčové jej nadále odlišit od činnosti advokátů, u nichž jsou dány specifické podmínky pro realizaci domovní prohlídky v prostorách, v nichž vykonávají advokacii (viz ustanovení §85b trestního řádu či v podrobnostech sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. Tpjn 306/2014). Důvodem je ostatně již skutečnost, že pouze advokát může být obhájcem v trestním řízení (viz ustanovení §35 odst. 1 trestního řádu), a proto je mu poskytnuta specifická ochrana s ohledem na základní zásady spravedlnosti trestního řízení a zachování práva na účinnou obhajobu. Notář takovéto specifické postavení v trestním řízení nemá, a proto postačí, pokud je důvěrnost jeho komunikace s klienty zaručena způsobem předvídaným v ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu. Ústavní soud přitom připomíná, že z odůvodnění souhlasu podle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu musí být zřejmé, že byly respektovány zásady ochrany soukromí, že soud pečlivě zvažoval relevantní okolnosti a že tento souhlas je adekvátní a dostatečnou zárukou toho, že zásah do soukromí je přiměřený a nezbytný. Nepostačí přitom rekapitulace žádosti policejního orgánu, citace relevantních zákonných ustanovení či obecné konstatování využitelnosti předmětných informací pro probíhající trestní řízení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 799/15 ze dne 9. 7. 2015 vydaný mj. ve věci stěžovatelky). Uvedené zásady však byly v nyní posuzované věci respektovány a napadené opatření (jakož i související příkazy) při přezkumu ústavnosti obstojí.
15. V nyní projednávaném případě se především podává, že se soud dostatečně zabýval poměřováním dotčených zájmů a jeho úvahy nepostrádají racionálnost; takto je v odůvodnění napadeného opatření podán srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, a jsou uvedeny též věci důležité pro trestní řízení, které by měly být zajištěny při daných prohlídkách, včetně nezbytnosti obstarání předmětných materiálů, jež stěžovatelka získala v rámci své činnosti notářky, přičemž Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění i obsah předmětného opatření bylo možno považovat za zjevný exces. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani potud, že by soud pochybil, pokud dané opatření nevydal zároveň s předmětnými příkazy, neboť pro posouzení celé věci je klíčové, že bylo vydáno ještě před provedením předmětných prohlídek, neboť právě až realizací předmětných příkazů mohlo být narušeno soukromí stěžovatelky či jejích klientů.
16. Závěrem musí Ústavní soud odmítnout argumentaci stěžovatelky, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Zde Ústavní soud připomíná, že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v ustanovení §26 trestního řádu představuje lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom zdejší soud dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad ustanovení §26 trestního řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty. Ústavně konformním výkladem ustanovení §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v ustanovení §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.)]. Těmto podmínkám však nyní projednávaný případ dostál, neboť se podává, že příslušné návrhy podalo Krajské státní zastupitelství v Praze u Okresního soudu Praha - východ, který je řádně projednal a rozhodl o nich nyní napadenými rozhodnutími, přičemž i v nich samotných se věnoval otázce své místní příslušnosti. Zde okresní soud konstatoval, že některé z prověřovaných skutků měly být spáchány též v jeho obvodu, pročež byla jednoznačně dána místní příslušnost tohoto soudu. Ústavní soud se s těmito jeho závěry ztotožňuje, stejně jako s tím, že neodporují závěrům obsaženým v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14.
17. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazů k dotčené domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor, stejně jako při vydání opatření dle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu, žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu