ECLI:CZ:US:2017:4.US.124.17.1
sp. zn. IV. ÚS 124/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti F. C. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Nerudova 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 5 Tdo 805/2016-32, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. 6 To 103/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2015 č. j. 51 T 7/2015-926, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu šesti let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl odsouzen pro stejný zločin a uloženy mu stejné tresty, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nehodnotily důkazy zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo a že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti. Poukazuje dále na některá procesní pochybení, k nimž mělo dojít v průběhu přípravného řízení. Konkrétně podle něj v rámci povolení předstíraného převodu nebylo předpokládáno složení částky 2 500 000,- Kč do advokátní úschovy, ke kterému došlo, takže tento důkaz nebyl v řízení proti němu použitelný. Podle stěžovatele dále svědek Jan Novotný (jedná se o pseudonym), vystupující s utajenou podobou a totožností podle §102a trestního řádu, při kontaktu s ním fakticky vystupoval jako agent ve smyslu §158e odst. 4 trestního řádu, avšak nasazení agenta nebylo povoleno žádným rozhodnutím soudce vrchního soudu, takže důkazy shromážděné tímto způsobem jsou rovněž procesně nepoužitelné. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by plánoval obstarat falešné bankovky v hodnotě 500 000,- Euro, neboť to bylo dovozeno z výpovědi svědků s kriminální minulostí a nebyla zjištěna žádná padělatelská dílna schopná dodat takové množství falešných bankovek. Poslední námitka stěžovatele směřuje k tomu, že jeho jednání bylo vyprovokováno policejními složkami, jmenovitě osobou vystupující pod identitou Jan Novotný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou argumentaci uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Trestní soudy se jeho námitkami pozorně zabývaly a velmi podrobně se s nimi vypořádaly. Pokud jde o údajné pochybení ohledně částky 2 500 000,- Kč, která byla do advokátní úschovy složena utajeným svědkem Janem Novotným za účelem zakoupení padělaných bankovek, odkazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (č. l. 4). Ten konstatoval, že složení uvedené částky do advokátní úschovy bezpochyby tvořilo součást předstíraného převodu, který byl řádně povolen rozhodnutím státního zástupce. Námitku stěžovatele, že v tomto rozhodnutí není o takové úschově zmínka, Vrchní soud v Praze správně odmítl s logickým poukazem na to, že v době vydání povolení k předstíranému převodu nemohou být státnímu zástupci známy veškeré podrobnosti takového úkonu a že tímto povolením jsou kryty veškeré dílčí úkony týkající se daného předstíraného převodu.
Již Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal s námitkou stěžovatele, že svědek Jan Novotný vystupoval v rámci trestního řízení fakticky jako agent, jehož nasazení však nebylo vrchním soudem povoleno (č. l. 12-13). Připravená legenda svědka Jana Novotného, se kterou vystupoval v komunikaci se stěžovatelem, nebyla spojena se zápisem údajů o této jiné osobní existenci do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů, tento svědek ani neprováděl žádné hospodářské činnosti, k nimž je třeba zvláštního oprávnění, povolení či registrace. Nebylo proto nezbytné, aby tento svědek vystupoval v postavení agenta, jehož nasazení by muselo být povoleno vrchním soudem. Vrchní soud v Praze k tomu v odůvodnění svého rozsudku (č. l. 4) dále dodal, že při činnosti agenta dochází ke znatelně vyšší ingerenci do osobních práv a svobod, než k jaké došlo v případě činnosti svědka Jana Novotného, jež se omezila pouze na dojednání převodu falešných bankovek. Tyto úvahy trestních soudů zcela korespondují s tím, jak institut agenta pojímá ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 812/06).
Trestní soudy neopominuly ani námitku stěžovatele týkající se údajného vyprovokování jeho činu ze strany policejních složek, konkrétně svědka Jana Novotného. Ústavní soud odkazuje zejména na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde je na č. l. 14-15 s odkazem na svědecké výpovědi a pořízené audiozáznamy vysvětleno, že zmíněný svědek při jednání s obžalovaným vystupoval pasivně, a zejména že stěžovatel již před kontaktem s ním oslovoval jiné osoby s nabídkou na možnost získání padělaných bankovek. Tuto argumentaci dále doplnil a konkretizoval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud (č. l. 7).
Trestní soudy tedy ústavněprávně souladným způsobem obhájily svůj závěr, že jednání svědka Jana Novotného nemělo charakter iniciace či rozvíjení trestné činnosti. Jeho jednání sice pochopitelně představovalo jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, avšak nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, III. ÚS 29/04, IV. ÚS 565/05, IV. ÚS 407/07, III. ÚS 1285/07, IV. ÚS 3801/13, III. ÚS 828/16 a další). Ústavní soud proto sdílí názor trestních soudů, že posuzovaný případ nelze považovat za tzv. policejní provokaci.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele ohledně údajně neprůkazných skutkových zjištění souvisejících s jeho záměrem obstarat falešné bankovky v hodnotě 500 000,- Euro. Také tento skutkový závěr trestní soudy dostatečně odůvodnily s odkazem na jednotlivé důkazy (srov. zejména č. l. 15-16 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a č. l. 5-7 rozsudku Vrchního soudu v Praze), přičemž Vrchní soud v Praze správně mj. uvedl, že kriminální minulost svědků nemůže devalvovat jejich výpovědi v tom smyslu, že by šlo o nepoužitelný důkaz.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že trestní soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a pozorně se vypořádaly s námitkami stěžovatele, přičemž jejich úvahy jsou racionální a propracované, a Ústavní soud proto nepovažuje za potřebné k nim dále něco dodávat. V postupu trestních soudů nedošlo k žádnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ani do jiného jeho ústavně zaručeného práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu