ECLI:CZ:US:2017:4.US.1418.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1418/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Stodolní 1293/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 582/2016-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2. a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. září 2016 č. j. 90 P 314/2012-143, kterým byly nezletilé děti stěžovatele svěřeny do střídavé výchovy, tak, že se svěřují do péče matky a otec je povinen přispívat na výživné.
Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Zejména namítá, že bylo jednoznačně prokázáno, že oba rodiče naplňují ve zhruba stejné míře objektivní kritéria svědčící pro schopnost pečovat o děti. Obě děti si přejí být svěřeny do střídavé péče a její model se jevil jako nejvhodnější i opatrovníkovi dětí. Ze znaleckého posudku vyplývá, že pro nezletilé děti je velmi potřebná kombinace přístupu obou rodičů k výchově dětí. Nevhodná komunikace mezi rodiči může být důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rodičů pouze ve výjimečných případech a o takový případ se, podle názoru stěžovatele, nejedná.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, založené na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy a jež postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud důvody vedoucí ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně řádně vysvětlil, přičemž prioritní hledisko, na kterém založil své rozhodnutí, představoval zájem nezletilých dětí. Zejména poukázal na to, že právní závěry okresního soudu nekorespondovaly zjištěnému skutkovému stavu. Znaleckým posudkem bylo totiž prokázáno, že obě děti jsou negativními vztahy a vzájemnými rozpory dlouhodobě emočně přetíženy, spory je poškozují a nutí popírat vlastní prožívání a narušují jejich pozitivní identitu. Soud dospěl k závěru, že děti nejsou schopny - s ohledem na svou nevyspělost - se k věci smysluplně vyjádřit, neboť jsou ovlivněny soubojem rodičů a potřebou jednat spravedlivě. Děti nebyly ochotny se o rodině vůbec bavit, snažily se tématu za každou cenu vyhnout, starší dcera téma rodiny zcela vytěsňuje. Vztah rodičů je natolik narušen, že nejsou schopni si předávat potřebné informace a komunikovat o základních věcech. Matka opakovaně podává na otce trestní oznámení a obrací se o pomoc na rodinné poradny kvůli stalkingu a psychickému týrání. Otec cítí k matce nenávist podporovanou majetkovými spory, dopouští se obstrukcí, pokud jde o plánování aktivit a přiznává vůči matce i přestupky, které však bagatelizuje. Krajský soud rovněž objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, podle něhož je vhodnější výchovnou osobou matka. Přihlédl mj. k jejím povahovým rysům a zodpovědnému, laskavému přístupu k dětem, k tomu že i v době střídavé péče fakticky zajišťovala péči v širším smyslu, dále vzal v úvahu bytové poměry otce a jeho nestabilní majetkovou situaci. Matka je tak lépe způsobilá dětem poskytnout klidný domov a pocit bezpečí, než otec, jehož schopnost zajistit dětem bezpečné a stabilní zázemí je s ohledem na osobnostní limity omezená. Matka přitom otci nijak nebrání ve styku s dětmi a prokázala, že její schopnost dohodnout se na výchově dětí je větší. Krajský soud zohlednil i judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy.
Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval, a proto Ústavní soud není povolán jeho meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat. Především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí krajského soudu odpovídá jeho judikatuře týkající se střídavé výchovy. Uvádí, že posuzuje každý projednávaný případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům, a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15, IV. ÚS 611/16 a další).
Ústavní soud považuje za vhodné apelovat na oba rodiče, aby dětem vytvořili nekonfliktní, nestresující prostředí a aby je netraumatizovali osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilých dětí nijak neprospívá dlouhodobý spor nejbližších osob, do něhož jsou vtahovány.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu