ECLI:CZ:US:2017:4.US.1621.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1621/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 419/2009-1867 ze dne 4. 4. 2013, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 323/2013-1999 ze dne 22. 1. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1484/2014-2159 ze dne 28. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která (s jednou výjimkou) i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. 4 T 419/2009-1867 ze dne 4. 4. 2013 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tohoto trestného činu se měl, zkráceně řečeno, dopustit tak, že s úmyslem vylákat uspokojení mzdových nároků dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel v období od 30. 12. 2004 do 30. 3. 2006 v osmi případech dohodu o pracovní činnosti a v jednom případě pracovní smlouvu se společnostmi zmiňovanými v rozsudku nalézacího soudu, v nichž měl být údajně zaměstnán po dobu tří měsíců, přičemž následně požádal příslušné úřady práce o uspokojení mzdových nároků, ačkoliv věděl, že ve společnostech fakticky žádnou činnost nevykonával a nárok na sjednanou mzdu mu tudíž nevznikl, když navíc souběžně měl uzavřenu jednu či více dohod o pracovní činnosti s jinými společnostmi. Popsaným jednáním způsobil stěžovatel úřadům práce celkovou škodu ve výši 774 000 Kč. Za tuto trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona soud stěžovateli dále uložil, aby podle svých sil a možností uhradil jednotlivým poškozeným úřadům práce jim způsobenou škodu. Podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona, za použití ustanovení §54 odst. 1 trestního zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle ustanovení §54 odst. 3 trestního zákona v trvání 12 měsíců.
Pro úplnost je na místě dodat, že obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé. Jeho předchozí rozsudek ze dne 25. 7. 2011, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn v plném rozsahu, zrušil k odvolání státního zástupce obvodního státního zastupitelství Městský soud v Praze (dále též "městský soud"), a to usnesením č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011.
Obvodní soud věc znovu projednal, načež dne 4. 4. 2013 vydal ústavní stížností napadený rozsudek. Odvolání, jež proti němu podal stěžovatel, městský soud následně usnesením č. j. 9 To 323/2013-1999 ze dne 22. 1. 2014 jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1484/2014-2159 ze dne 28. 1. 2015 podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející trpělo celou řadou hmotných a procesních nedostatků, které jednotlivě i ve svém souhrnu vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soudům prvního a druhého stupně stěžovatel jmenovitě vytkl, že neposuzovaly důkazy v souladu s jejich obsahem, čímž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Jimi zjištěný skutkový stav se v důsledku toho nachází v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rozhodná skutková zjištění navíc podle stěžovatele neposkytla dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek trestným činem. Stěžovatel zásadně přitom nesouhlasil s kvalifikací svého jednání jako trestného činu podvodu, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že by na jeho straně došlo k obohacení se ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti, a už vůbec nebylo doloženo, že by tak činil vědomě. Státní zástupce v průběhu řízení nenavrhl žádné důkazy, které by vyvrátily jeho tvrzení, že příslušný pracovně právní vztah platně vznikl, práce mu byla přidělována a on ji v náležité kvalitě a požadovaném objemu vykonával. Slyšení svědci obžaloby i listiny, které stěžovatel předložil, naopak svědčili o tom, že pro dotčené společnosti dohodnuté práce - právní služby - realizoval, za což mu také vznikl nárok na výplatu mzdy. Podle stěžovatele mu nelze klást za vinu, že výstupy z jeho práce neexistují, když tyto měl z úřední povinnosti zajistit, nebo se o to alespoň pokusit, státní zástupce. Stěžovatel sám za tím účelem navrhoval zajištění účetnictví, výpočetní techniky a podával návrhy na výslechy dlužníků dotčených společností, které v rámci své pracovní činnosti oslovoval a jejichž závazky vymáhal. Jeho návrhy na doplnění dokazování orgány činné v trestním řízení ovšem zamítly. Podvodný charakter jednání není možné dle mínění stěžovatele dovozovat ani z toho, že se na úřad práce obracel až po delší době od splatnosti dlužné mzdy, když své mzdové nároky se nejprve snažil řešit s příslušným zaměstnavatelem. Stěžovatel dále podotkl, že mu žádný právní předpis nebránil v uzavření souběžných pracovně právních vztahů pro různé zaměstnavatele. Obdobně žádný právní předpis, a to ani zákon č. 118/2000 Sb., nevylučoval souběh podání více žádostí o uspokojení mzdových nároků zaměstnanců za stejné časové období u různých zaměstnavatelů. Rovněž obecnými soudy tvrzené "vylákání" dlužné mzdy od úřadů práce nemohlo nastat, jelikož byly splněny veškeré předpoklady pro její výplatu podle zákona č. 118/2000 Sb. Všechny zmiňované skutečnosti vedly nakonec stěžovatele k přesvědčení, že v jeho případě nebyly naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice odůvodnění usnesení městského soudu č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011, jímž byl zrušen původní zprošťující rozsudek obvodního soudu ze dne 25. 7. 2011. Závěry z tohoto usnesení převzal do svého rozhodnutí následně nalézací soud a opakovaně i odvolací soud. Druhý jmenovaný tak učinil, aniž by se podle stěžovatele řádně vypořádal s jím uplatněnými odvolacími námitkami. Stěžovatel se předně ohradil proti poznámce odvolacího soudu, že měl skupovat předlužené společnosti, kteréžto tvrzení postrádalo jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Za "hrubě nesprávný" označil stěžovatel názor odvolacího soudu, že nelze úřadům práce přičítat k tíži, že orgány činné v přípravném řízení nebyly schopny podat obžalobu v takovém termínu, aby úřady práce mohly rozhodnout o vrácení proplacených částek v tříleté lhůtě od jejich přiznání postupem dle §14 zákona č. 118/2000 Sb. Jednak obžaloba není rozhodnutím, kterým by byl správní orgán vázán při své správní činnosti. Nehledě na to podle stěžovatele podání trestního oznámení nepředstavovalo jedinou možnost, jak si úřady práce mohly opatřit argumenty pro řízení podle §14 zákona č. 118/2000 Sb. Bylo povinností úřadů práce si zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, k čemuž byly nadány zákonným zmocněním i zákonnými prostředky. Jestliže tak neučinily a upřednostnily eventuální trestní postih, pak tím nepochybně porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel odmítl též konstrukci odvolacího soudu, že se mělo jednat o jím organizovanou a koordinovanou trestnou činnost více osob, když ve skutečnosti nikdy nebyl statutárním orgánem ani členem statutárního orgánu svých zaměstnavatelů, a proto neměl žádné oprávnění jakoukoli činnost koordinovat, organizovat či řídit. Stejně tak nemohl nijak ovlivnit jednání nebo nejednání zaměstnavatelů po skončení výkonu práce, ve světle čehož se stěžovateli jevil soudem odvozený podvodný úmysl z pozdější "nekontaktnosti" zaměstnavatelů k výzvám úřadu práce jako "nesmyslnost".
Poslední námitka směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel mu vytkl, že se nedostatečně zabýval shora zmiňovanými pochybeními obecných soudů, a to přestože je povinností Nejvyššího soudu zasáhnout, je-li namítáno porušení práva na spravedlivý proces.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí prověřit, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání. V předmětné věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení městského soudu č. j. 9 To 451/2011-1610 ze dne 23. 11. 2011, nepřípustná.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Z uvedených důvodů Ústavní soud do neskončených řízení zásadně nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatňuje i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
Dotčené usnesení městského soudu ze dne 23. 11. 2011 za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, zjevně označit nelze. Odvolací soud jím zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Jde tedy jen o dílčí rozhodnutí odvolacího soudu, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež nebylo skončeno, ale dále pokračovalo a stěžovatel mohl v jeho průběhu uplatňovat všechna svá práva, což také učinil. Již proto nebylo možné považovat toto rozhodnutí za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3105/09 ze dne 28. 6. 2010 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 552/12 ze dne 22. 5. 2012).
Ve zbylém rozsahu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vychází z toho, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení podobného charakteru, jež by si vyžádalo jeho zásah, Ústavní soud v posuzované věci ovšem neshledal. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Obecné soudu dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou též v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1) a argumentace v nich uvedená je přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Oproti mínění stěžovatele byla v napadených rozhodnutích věnována patřičná pozornost i námitkám obhajoby. Obecné soudy v nich přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily verzi skutkového děje předkládané stěžovatelem (shodně i jeho spoluobžalovanými), podle níž dohody o pracovní činnosti uzavřené s jednotlivými zaměstnavateli nebyly fiktivní a práce byly řádně provedeny, pročež mu vznikl v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb. právní nárok na uspokojení jeho dlužné mzdy ze strany úřadů práce. Obecné soudy zohlednily, že na straně zaměstnavatelů figurovaly společnosti, jež nebyly, s výjimkou jediné, kde byl ovšem prokázán zájem na likvidaci získaného potenciálu, schopny pro nedostatek finančních prostředků fungovat. Obžalovaní v těchto společnostech obsazovali pozice statutárních orgánů a současně se v nich navzájem zaměstnávali. Uzavírané pracovní poměry sice formálně existovaly, avšak materiálně se jednalo jen o "práce na oko", o čemž podle obecných soudů svědčilo například to, že pracovní poměry trvaly pouze tři měsíce, tj. maximum doby, za kterou je možné vznášet mzdové požadavky u úřadu práce. Na fiktivnost pracovních poměrů obecné soudy usuzovaly rovněž z jednotného způsobu vyžádání dávek, výše nárokovaných částek, kumulace pracovních poměrů, jakož i absurdity vytížení jednotlivých obžalovaných, pokud jde o práci u příslušných zaměstnavatelů ve stejném časovém období. Pozornosti obecných soudů v neposlední řadě neunikla též skutečnost, že doklady předkládané úřadům práce byly ze strany zaměstnavatelů potvrzovány vždy některým ze spoluobžalovaných podle toho, jak se měnili ve funkcích statutárních zástupců. Argumentaci stěžovatele, že prováděl pracovní činnost, k níž se zavázal, odvolací soud pak vyvrátil konstatováním, že tak činil jenom za účelem zabezpečit pro sebe a své známé ve všech uvedených společnostech pracovní smlouvy a potvrzení pro úřady práce. Jeho pracovní činnost tedy směřovala pouze k tomu, aby byl bez problémů dokonán podvodný úmysl.
Ve světle výše předestřeného shledává Ústavní soud názor obecných soudů, podle něhož v projednávaném případě existuje řada závažných indicií, jež spolu s provedenými důkazy prokazují podvodné jednání stěžovatele a na to navazující uvedení v omyl příslušných úřadů práce, za plně akceptovatelný. Okolnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o nepřímé důkazy, nemůže vinu stěžovatele zpochybnit. Podstatné je, že tyto nepřímé důkazy tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících skutečností, které ve svém celku dokazovaly trestné jednání stěžovatele. Za situace, kdy o vině stěžovatele obecné soudy zjevně nepochybovaly, nebyla tedy aplikace zásady in dubio pro reo namístě.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Danému požadavku obecné soudy přitom dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování.
Neobstojí rovněž výhrady stěžovatele vážící se k právní kvalifikaci stíhaného jednání, neboť, jak ve svém rozhodnutí přiléhavě a současně plně ústavně konformně konstatoval Nejvyšší soud, tyto se opírají o alternativní skutková tvrzení, která nekorespondují se skutkovými zjištěními obecných soudů.
Ústavní soud se ztotožnil i se způsobem, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se uplatnění principu subsidiarity trestní represe. Na příslušnou pasáž jeho rozhodnutí Ústavní soud tak v dalším odkazuje, nepovažujíce za nutné znovu podrobně rekapitulovat již jednou vyřčené.
Dovolací soud konečně nepochybil, pokud se v rámci deklarovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo případ posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek. Za daných okolností nebyl Nejvyšší soud povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v §265i odst. 3 trestního řádu.
Ústavní soud uzavírá, že nezjistil v postupu ani v dotčených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Nutno naopak podotknout, že předložená ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry trestních soudů, v níž stěžovatel setrvává na argumentaci, kterou uplatňoval již v dřívějších stadiích řízení. V tom, že výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze ovšem spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení či jako právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto stížnostní návrh odmítl částečně jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu