ECLI:CZ:US:2017:4.US.2102.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2102/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. U. a M. U., právně zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2017 č. j. 6 Co 449/2017-225 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2017 č. j. 26 P 5/2013-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že uvedenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu na změnu předchozí úpravy péče o nezletilého syna svěřeného do péče matky tak, aby byl svěřen do střídavé péče rodičů.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí a považují je za rozporné s judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy. Soud měl vést dokazování tak, aby mohl řádně vyhodnotit, proč dosavadní úprava výchovy, která má být výjimkou, je pro nezletilého lepší či výhodnější namísto střídavé výchovy, kterou i Ústavní soud do určité míry favorizuje. Podle stěžovatelů jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a v rozporu se zájmy dítěte. Nesouhlas matky se střídavou výchovou nemůže být automaticky důvodem pro zamítnutí návrhu
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve poukazuje na svou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě poměrů k nezletilým dětem v případě, kdy zájmy zákonného zástupce jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, resp. je-li zde dána alespoň pravděpodobná možnost kolize, a to zejména na judikaturu, týkající se týchž stěžovatelů jako v nyní projednávané věci (sp. zn. II. ÚS 1576/16 a II. ÚS 1534/15). Ústavní soud dodává, že §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého potomka. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí návrhu jako podaného někým zjevně neoprávněným (srov. např. sp. zn. II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1950/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15 a další). Ostatně nezletilý byl zastoupen kolizním opatrovníkem Statutárním městem České Budějovice.
Pokud jde o věcné námitky, Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zúžuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a s námitkou nedostatečného dokazovaní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly závěrům, podle nichž nejsou splněny podmínky pro změnu předchozího rozhodnutí, jímž byl nezletilý svěřen do péče matky. Zohlednily stanovisko psycholožky, která nedoporučuje měnit péči o nezletilého, jehož výchova vyžaduje klid, a skutečnost, že nezletilý má k matce nejsilnější citovou vazbu. Vzaly v úvahu, že matka otci nebrání ve styku se synem, naopak umožňuje mu ho nad rámec soudem stanoveného rozsahu. Krajský soud rovněž uvedl, že otec, poté, co na výzvu soudu, aby zvážil vhodnost střídavé výchovy, v podstatě na modelu střídavé výchovy netrval a požadoval změnu úpravy styku.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova Ústavním soudem upřednostňována. Konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V projednávané věci nebyl důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilého syna do střídavé péče odmítavý postoj matky, ale konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Styk otce se synem probíhá v širokém rozsahu a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud rovněž vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu