ECLI:CZ:US:2017:4.US.2197.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2197/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti K. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Ostrava-Zábřeh, Kpt. Vajdy 3046/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 č. j. 4 Tdo 1658/2016-52, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2016 č. j. 7 To 103/2016-924 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 3. 3. 2016 č. j. 101 T 214/2015-816, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinu zavlečení podle §172 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl na základě jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně zrušen výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedený pod bodem 2) (posouzený jako zločin zavlečení do ciziny podle §172 odst. 1 trestního zákoníku), jakož i výrok o trestu, přičemž stěžovatel však byl v této části znovu uznán vinným ze spáchání zločinu zavlečení do ciziny podle §172 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu pěti let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že výpověď poškozené, která byla provedena ve fázi před zahájením trestního stíhání a na které trestní soudy založily svá odsuzující rozhodnutí za zločin zavlečení, byla absolutně neúčinným důkazem, neboť nešlo o neodkladný či neopakovatelný úkon. Poukazuje na skutečnost, že tuto vadu konstatoval v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, který to však nepovažoval za důvod pro zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že skutková věta se v případě skutku kvalifikovaného jako zločin zavlečení v drtivé části opírá právě o tuto výpověď poškozené a že bez tohoto důkazu se zcela změní skutkový stav věci. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nepřípustně hodnotil důkazy provedené v dřívějších fázích řízení, když sám žádné dokazování neprováděl. Stěžovatel také poukazuje na některé skutkové závěry trestních soudů, které považuje za extrémně nesouladné s obsahem provedených důkazů, a vytýká trestním soudům, že bez dostatečného odůvodnění odmítly jeho důkazní návrhy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou argumentaci uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Trestní soudy se jeho námitkami pozorně zabývaly a velmi podrobně se s nimi vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž přisvědčil námitce stěžovatele, že výslech poškozené uskutečněný ve fázi před zahájením trestního stíhání nebyl neodkladným úkonem, takže jeho provedení, jakož i přečtení protokolu o této výpovědi v řízení před soudem bylo v rozporu s trestním řádem. Protože Ústavní soud neměl důvod tento závěr jakkoli přehodnocovat, soustředil se na posouzení, zda tato vada trestního řízení představuje důvod pro zrušení napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu.
Ústavní soud musí především odmítnout námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud nepřípustně hodnotil důkazy, neboť sám žádné dokazování neprováděl. Nejvyšší soud totiž žádným způsobem neměnil skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a provedl pouze podrobný rozbor jednotlivých důkazů, přičemž dospěl k přesvědčení, že i po odhlédnutí od procesně nepoužitelné výpovědi poškozené uskutečněné před zahájením trestního stíhání byly skutkové závěry, k nimž nalézací a odvolací soud dospěl, spolehlivě podpořeny ostatními provedenými důkazy.
Ústavní soud dále připomíná, že ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Odůvodňuje to především skutečnost, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení.
V posuzovaném případě se Ústavní soud ztotožňuje s názorem, který v napadeném usnesení vyjádřil a velmi podrobně zdůvodnil Nejvyšší soud. Skutkový stav, na němž byl založen závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaných skutků [včetně skutku uvedeného pod bodem 2) odsuzujících rozsudků, kvalifikovaného jako zločin zavlečení], byl dostatečně prokázán i dalšími důkazy. V podrobnostech lze odkázat právě na napadené usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 23-26), v němž je podrobně analyzováno, jak obsah dalších důkazů potvrzuje všechny podstatné části skutkového děje, který trestní soudy považovaly za prokázaný a na kterém založily svá odsuzující rozhodnutí.
Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že po odhlédnutí od absolutně nepoužitelné výpovědi poškozené by skutkový stav věci byl radikálně jiný. Zrušení napadených rozhodnutí by tedy ve svém výsledku nemohlo přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.
Na odůvodnění Nejvyššího soudu (č. l. 16-21) lze odkázat také ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně údajně extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, k nimž trestní soudy dospěly. Nejvyšší soud zde podrobně a racionálně vysvětlil, že stěžovatel tyto své námitky odvíjí od vlastního hodnocení provedených důkazů. Taktéž Ústavní soud neshledal v obsahu provedeného dokazování a ve skutkových závěrech, na nichž trestní soudy založily svá odsuzující rozhodnutí, žádné logické rozpory.
Odmítnout je třeba i tvrzení stěžovatele namítající existenci opomenutých důkazů. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč považují skutkový stav za objasněný (srov. č. l. 27 rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově a zejména č. l. 16-17 rozsudku Krajského soudu v Ostravě), a proč proto není třeba provádět další dokazování. Ústavní soud neshledal důvod tento jejich závěr přehodnocovat.
Po zvážení uvedených okolností tedy dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že ani přes výše popsané pochybení týkající se výpovědi poškozené nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, které by mohly být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu