ECLI:CZ:US:2017:4.US.385.17.1
sp. zn. IV. ÚS 385/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PAZOIL TRADE LIMITED, se sídlem 14 Agiou Dometiou, Archangelos, 2334 Nicosia, Kypr, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 43 Nt 2917/2016, usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 8. 11. 2016 č. j. 2 ZN 2673/2016-105 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. 9. 2016 č. j. KRPA-281180-35/TČ-2016-001192-1-ŠM, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, kterým bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, kterým bylo na žádost stěžovatelky zajištění peněžních prostředků omezeno na výši 500 000 Eur. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že v jejím případě neexistují důvody pro téměř pětiměsíční zajištění peněžních prostředků, napadená rozhodnutí tuto dlouhou dobu trvání nijak neodůvodňují. Rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. V jejím případě došlo k zajištění prostředků, které zajištěny být nemohly, neboť předmětné finanční prostředky se nacházejí na polském bankovním účtu. Stěžovatelka dále polemizuje s důvody, na základě kterých bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků, a považuje je za nepřípadné. Rovněž tvrdí, že jí policejní orgán bez uvedení konkrétních závažných důvodů odepřel možnost nahlédnout do trestního spisu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pokud jde o napadené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení hospodářské kriminality, jímž bylo podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky, posledním opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí byla stížnost. Stěžovatelka využila možnost podat tento opravný prostředek a Obvodní soud pro Prahu 1 její stížnost usnesením ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 43 Nt 2888/2016 zamítl. Toto rozhodnutí stížnostního soudu však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, jeho zrušení nenavrhla a ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že ve vztahu k rozhodnutí o samotném zajištění peněžních prostředků směřuje výhradně proti označenému usnesení policejního orgánu.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl, a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Ve vztahu k označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků, tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je ve vztahu k označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přípustná, zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů, však dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Podstatná část argumentace stěžovatelky směřuje vůči důvodům samotného zajištění jejích peněžních prostředků, tedy se fakticky týká napadeného usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků, ve vztahu k němuž byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že uvedené usnesení již bylo podrobeno přezkumu, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud usnesením ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 3930/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se proto soustředil na námitky stěžovatelky, že v jejím případě neexistují důvody pro téměř pětiměsíční zajištění peněžních prostředků a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, avšak vyhodnotil je jako neopodstatněné. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v napadeném usnesení konstatovala, že v dané fázi trestního řízení trvá potřeba dalšího zajišťování peněžních prostředků, jež by mohly být výnosem z trestné činnosti. O pozornosti, kterou státní zástupkyně dané věci věnovala, svědčí i to, že omezila rozsah zajištění peněžních prostředků, neboť shledala, že z výsledků dosavadního prověřování vyplynulo, že již není nezbytné zajišťovat i prostředky dodatečně došlé na předmětný bankovní účet. Stejně tak v odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 je vyjádřeno přesvědčení o trvajícím podezření, že platbou peněžními prostředky, jež byly následně zajištěny, mohlo dojít k páchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
Ústavní soud již ve zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3930/16 připomněl, že k jeho zásahu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by doba zajištění peněžních prostředků již byla nepřiměřeně dlouhá. Přiměřenost doby zajištění majetku se posuzuje s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení. Ústavní soud dále konstatoval, že v této věci zajištění trvá po dobu, kterou nepovažuje za nepřiměřenou. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal žádné zásadní okolnosti, které by mohly být důvodem k přehodnocení tohoto závěru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu