ECLI:CZ:US:2017:4.US.575.17.1
sp. zn. IV. ÚS 575/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí č. 2, Praha 1, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2015 č. j. 27 C 78/2014-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 20 Co 407/2015-179, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2016 č. j. 20 Co 407/2015-184, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 2380/2016-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 457 920 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení ohledně částky 13 820 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 444 100 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé ohledně částky 287 100 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ve zbylé části předmětu řízení - ohledně požadavku na zaplacení částky 157 000 Kč s příslušenstvím rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje řadu procesních vad a vytýká mu jeho nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost. Uvádí dále, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví. Odkazuje v tomto směru na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14 ve vztahu k právnímu postavení soukromého vlastníka pozemků, které slouží veřejnému účelu jako veřejný statek. Stěžovatelka také poukazuje na možnost, že podanou žalobou došlo k obcházení restitučních předpisů. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy rozhodly nad rámec nároku požadovaného žalobou, resp. změnily žalobu bez návrhu žalobkyně, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13, IV. ÚS 2337/15 či IV. ÚS 3197/16). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry obsaženými v rozhodnutích civilních soudů. Stěžovatelka přitom většinu námitek uplatnila již v řízení před soudem odvolacím i dovolacím a oba soudy se srozumitelně k jejím námitkám vyjádřily. Nejvyšší soud přehledně shrnul, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků, které jsou dotčeny veřejným užíváním, kdy žalobkyně za omezení vlastnického práva, k němuž došlo bez jejího svolení či svolení jejích právních předchůdců, nedostává od obce náhrady. Tuto náhradu žalobkyně žádá z titulu bezdůvodného obohacení, a to pokud jde o náhradu za užívání pozemků zastavěných místní komunikací, chodníky s parkovištěm ve vlastnictví stěžovatelky, resp. částí, které s bezprostředně zastavěnými úseky vytvářejí jeden funkční celek. Výši náhrady určil odvolací soud se zřetelem k obvyklé hladině nájemného a jeho cenové regulaci. Konstatoval, že řešení právních otázek, s nimiž je spojeno rozhodnutí o věci samé napadené dovoláním, odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu včetně otázky vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady. Vyjádřil se i k argumentaci stěžovatelky opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu a též pozdější rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž se tento "nad rámec" vyslovený názor, že vlastníku pozemku, jenž je proti své vůli omezen na svém vlastnickém právu veřejným užíváním, za omezení nepřísluší žádná náhrada, neprosadil (nálezy sp. zn. II. ÚS 3624/13 či II. ÚS 2520/15).
K otázce stěžovatelky, nejde-li v posuzované věci o obcházení restitučních předpisů, dovolací soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10 nebo I. ÚS 442/13), reflektovanou i rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 387/2012, ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 238/13). Podle ní nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, tedy když neměla rozumný důvod se domnívat, že by bylo zapotřebí se domáhat svého práva prostřednictvím restitučních předpisů.
Pokud jde o tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, vyjádřil se k ní podrobně odvolací soud. Konstatoval, že ačkoli lze stěžovatelce zčásti přisvědčit, nečiní tyto dílčí nedostatky napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelným a neurčitým ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud pak k námitkám stěžovatelky, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v situaci, kdy šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, a že přiznal žalobkyni vyšší plnění, než žádala, resp. že tak učinil na základě jiného skutkového děje, konstatoval, že vystihují vady řízení, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Nad rámec uvedeného dodal, že ani tyto námitky stěžovatelky nesdílí, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nevykazuje takové deficity, aby jej bylo možné považovat za nepřezkoumatelné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená soudní rozhodnutí dostatečně řádně a jasně odůvodněna; odkazy na judikaturu Ústavního soudu shledává přiléhavými.
Ústavní soud navíc považuje za vhodné pro úplnost uvést, že interpretací nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, resp. závěrů z jeho obiter dicta se ve své judikatuře zabýval již vícekrát. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2520/15 zdůraznil, že závěry vyplývající z tohoto obiter dicta vztahující se k restituční problematice nemění nic na setrvale zastávaných právních názorech Ústavního soudu, vyjádřených v jeho dosavadní nálezové judikatuře, zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 3735/11, v němž Ústavní soud vyslovil, že omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností, a to "skrze stát, obec". Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 1607/11 vysvětlil, že pokud soud stojí na stanovisku, že vlastníku pozemku (který je veřejným prostranstvím), k němuž jsou zákonem omezena jeho práva, náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží, je tento názor v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Taktéž v nálezu sp. zn. II. ÚS 3624/13 se Ústavní soud přidržel svého ustáleného názoru, že "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení". Na uvedené nálezy navazují odmítavá rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech obcí. Srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2728/13, II. ÚS 3033/14 a II. ÚS 2368/15 (v posledních dvou usneseních se Ústavní soud vypořádal i se závěry obiter dicta nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu