ECLI:CZ:US:2018:1.US.1128.18.1
sp. zn. I. ÚS 1128/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Tomášem Gřivnou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1246/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. 7 To 116/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 3 T 81/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje zejména ve způsobu, jakým se trestní soudy vypořádaly s jejími návrhy na doplnění dokazování, které v řízení učinila. Poukazuje přitom zejména na postup odvolacího soudu, který o jejích návrzích na doplnění dokazování v průběhu veřejného zasedání nijak nerozhodl a k některým z nich se stručně vyjádřil až v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak trestní soudy hodnotily její výpověď a výpověď poškozeného, přičemž zdůrazňuje zejména negativní vztah poškozeného k ní a skutečnost, že poškozený byl v nedávné době odsouzen za trestný čin spáchaný vůči ní, což podle jejího názoru zásadním způsobem zpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi.
Stěžovatelka dále uvádí, že se trestní soudy vůbec nezabývaly jejím argumentem o možném právním omylu na její straně. Namítá rovněž, že trestní stíhání proti ní bylo vedeno nezákonně, neboť až do odvolacího řízení nebyl dán souhlas poškozeného s jejím trestním stíháním, ačkoliv ten byl podle §163 trestního řádu nezbytný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s jejími důkazními návrhy. Připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Důkazními návrhy stěžovatelky se ve svém rozhodnutí zabýval zejména odvolací soud. Připomněl, že stěžovatelka měla možnost uplatnit tyto návrhy již v hlavním líčení, avšak tuto možnost nevyužila, neboť se hlavního líčení neúčastnila ani ona, ani její obhájkyně. Odvolací soud nepřehlédl žádný z důkazních návrhů, jež stěžovatelka zmínila i ve své ústavní stížnosti (výslech její dcery a policistů přítomných v inkriminovaném dni při vykázání poškozeného z bytu), avšak dospěl k závěru, že se provedení těchto důkazů jeví jako nadbytečné. Vycházel přitom z přesvědčení, že tyto důkazy by nemohly zvrátit skutková zjištění učiněná na základě důkazů již provedených (zejména opatřených listinných důkazů a výpovědi stěžovatelky a poškozeného), ani tato skutková zjištění zásadně právně relevantním způsobem rozvinout.
Ústavní soud konstatuje, že s přihlédnutím k charakteru skutkových zjištění, na nichž bylo odsouzení stěžovatelky založeno (viz dále), lze způsob, jakým se trestní soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatelky, považovat za dostatečný.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky směřující proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak výpověď poškozeného. Nalézací soud věnoval hodnocení provedených důkazů patřičnou pozornost, soustředil se přitom právě na posouzení výpovědi poškozeného a své hodnocení náležitě odůvodnil (srov. č. l. 4-6 napadeného rozsudku). Poukázal na fakt, že výpověď poškozeného korespondovala s dalšími důkazy, a to s fotodokumentací, výpovědí souseda poškozeného a úředními záznamy Policie ČR. Nalézací soud naopak logickým způsobem zpochybnil výpověď stěžovatelky. Odůvodnění hodnocení provedených důkazů dále vhodně doplnil odvolací soud (srov. zejména č. l. 5-8 napadeného usnesení).
Ústavní soud má tedy za to, že trestní soudy při hodnocení provedených důkazů postupovaly zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jasně vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (srov. §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu). V takové situaci Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval, neboť neshledal extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Jestliže stěžovatelka namítá, že se trestní soudy nezabývaly argumentem o možné existenci jejího právního omylu, kdy se vzhledem k přítomnosti příslušníků Policie ČR a její právní zástupkyně Mgr. Zuzany Dygrýnové u inkriminovaného jednání domnívala, že jedná v souladu se zákonem, musí jí Ústavní soud v tomto směru částečně přisvědčit. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je totiž patrné, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila právě v rámci svého dovolání, přičemž Nejvyšší soud se s ní opomněl výslovně vypořádat.
Toto opomenutí však Ústavní soud nepovažuje v kontextu celé věci za natolik podstatné, aby je bylo možnost hodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12 či IV. ÚS 2684/14). Jak nalézací, tak zejména odvolací soud totiž ve svých rozhodnutích uvedly okolnosti (které následně zopakoval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud), z nichž jednoznačně vyplynulo, že si stěžovatelka byla dobře vědoma skutečnosti, že poškozený předmětný byt oprávněně užíval. Odkázat lze zejména na č. l. 6 napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kde odvolací soud připomněl, že sama stěžovatelka ve svých výpovědích učiněných v průběhu trestního řízení nerozporovala užívací právo poškozeného k předmětnému bytu a že fakticky akceptovala jeho užívání poškozeným po tři roky. Úvahy o její nevědomosti o protiprávnosti vlastního jednání, tedy o existenci právního omylu na její straně, tak nemohou mít opodstatnění.
Pokud stěžovatelka uvádí, že trestní stíhání proti ní bylo vedeno nezákonně z důvodu absence souhlasu poškozeného, Ústavní soud k této námitce nemohl přihlédnout, neboť ji neuplatnila v rámci svého dovolání (jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přestože by tato okolnost představovala důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, a tím i zvláštní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13). Nicméně lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že poškozený svůj souhlas s trestním stíháním stěžovatelky od samého začátku vyjadřoval fakticky a jednoznačně, neboť na ni podal trestní oznámení, dával najevo, že chce, aby stěžovatelka byla trestně stíhána a postižena a v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem pak na dotaz soudu výslovně uvedl, že nezměnil svůj názor a že si byl vědom svého práva vzít souhlas s trestním stíháním zpět, přičemž tohoto práva vědomě nevyužil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu