ECLI:CZ:US:2018:1.US.1532.18.1
sp. zn. I. ÚS 1532/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Sokolská č. 270, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 3 Tdo 113/2018-48, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 10 To 52/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. 1 T 1/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že jeho věc byla posouzena neobjektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Poukazuje na to, že výpovědi dalších odsouzených B. T. a M. K. na sebe skutkově nenavazovaly a výpověď poškozeného J. V. byla natolik neurčitá, že k ní nebylo možno přihlížet jako k usvědčujícímu důkazu. Uvádí, že poškozené nemohl nijak vykořisťovat, neboť v Anglii bydlel daleko od místa jejich bydliště, a z jejich výdělků pouze platil nájemné za ubytování, které jim zajišťoval. Rozporuje také závěr trestních soudů, že jednal v rámci organizované skupiny. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 5. 2018 stěžovatel uvádí, že k porušení jeho práv došlo i v důsledku neprovedení jím navrhovaného výslechu dvou svědků. Navrhuje rovněž vyslechnutí dalšího svědka, jehož adresu se mu podle jeho slov podařilo zjistit.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a že polemizuje s právními a skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Je proto třeba především odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. Zde jsou přehledně shrnuty výsledky provedeného dokazování vycházející primárně z výpovědí stěžovatele a dalších obžalovaných a z výpovědí poškozených (srov. č. l. 3-4). Jestliže stěžovatel tvrdí, že v uvedených výpovědích existují rozpory a nejasnosti, nijak je nespecifikuje, resp. toto své tvrzení blíže nevysvětluje.
Popírá-li stěžovatel, že by poškozené jakkoli vykořisťoval, je třeba odkázat na skutkovou větu obsaženou v odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, z níž mj. vyplývá, že stěžovatel společně s dalším obžalovaným odebíral poškozeným peněžní prostředky, bezdůvodně je fyzicky napadal, vyhrožoval jim násilím a odebral jim osobní doklady. Stěžovatel pouze obecně uvádí, že tyto závěry neodpovídají skutečnostem, a to opět bez toho, že by své konstatování jakkoli konkretizoval. Zcela pak opomíjí další významný prvek, na němž trestní soudy založily svůj závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, který spočíval v tom, stěžovatel poškozené předal za úplatu dalšímu přesně nezjištěnému muži, aby je využil ke stejnému účelu, tedy tyto poškozené prodal.
Ve světle těchto skutečností se neopodstatněnou jeví i námitka stěžovatele, že z výdělků poškozených pouze platil nájemné za jejich ubytování. V odsuzujícím rozsudku je ostatně výslovně konstatováno, že peníze odebírané stěžovatelem a dalším obžalovaným významnou měrou převyšovaly náklady na ubytování a stravu poškozených.
Trestní soudy se pozorně zabývaly rovněž námitkou směřující proti tomu, aby jeho jednání bylo posuzováno jako čin spáchaný organizovanou skupinou působící ve více státech. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 4), kde se odvolací soud s touto námitkou spolehlivě vypořádal.
Ústavní soud tedy konstatuje, že trestní soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily své skutkové i právní závěry a důsledně a racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby do těchto závěrů trestních soudů jakkoli zasahoval, a nedomnívá se, že by se tyto soudy jakkoli zpronevěřily principu in dubio pro reo.
Jestliže stěžovatel namítá, že trestní soudy nepřistoupily k výslechům některých jím navrhovaných svědků, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť soudy důvodně považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný již provedenými důkazy (viz výše), takže vyslýchání dalších svědků se jevilo jako nadbytečné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu