ECLI:CZ:US:2018:1.US.2054.16.1
sp. zn. I. ÚS 2054/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Městské části Praha 13, se sídlem v Praze, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupené JUDr. Taťánou Řezníčkovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze, Dobrovského 554/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4074/2015-468 ze dne 14. března 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 217/2014-429 ze dne 5. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Ing. Václava Šíleného, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 domáhala rozhodnutí, že vedlejší účastník není vlastníkem blíže určených pozemků a tím nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z roku 2010, který rozhodl, že vedlejší účastník je jejich vlastníkem. Obvodní soud žalobě vyhověl a určil, že vedlejší účastník vlastníkem není. O vydání těchto pozemků totiž již dříve rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy v roce 2002 tak, že určil, že vedlejší účastník jejich vlastníkem není. Byla dána překážka věci rozhodnuté a rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha tak bylo nicotné.
2. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, neboť shledal rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha správným. Soud zopakoval důkaz znaleckým posudkem z oboru geodézie a kartografie, z nějž zjistil, že z historických důvodů vznikly v určení a označení pozemků nejasnosti. Dřívější rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy vycházelo z nesprávného určení pozemků a přes jejich stejné označení se vztahovalo k jiným pozemkům, než o kterých ve věci později rozhodoval Pozemkový úřad Praha. Nebyla tedy dána překážka věci rozhodnuté, neboť dřívější rozhodnutí se fakticky vztahovalo k jiné části zemského povrchu, než o níž bylo rozhodnuto v nynější věci. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyla dána žádná z překážek vydání předvídaných zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo vydání pozemků a tedy i rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha po právu. Městský soud dospěl k závěru, že na věc nedopadá judikatura Ústavního soudu k převaze veřejného zájmu nad jejich vydáním.
3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že posouzení existence překážky věci rozhodnuté je v souladu s jeho rozhodovací činností: skutkový závěr, že není dána totožnost pozemků jako části zemského povrchu, pak v dovolacím řízení přezkoumat nelze. Souladné bylo i posouzení překážek vydání pozemků oprávněné osobě: podle skutkových zjištění nejsou pozemky zastavěné, nejsou dotčeny veřejným užíváním. Jejich restituce tak nebude na újmu veřejnému zájmu.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že odvolací soud dospěl k závěru o absenci překážky věci rozhodnuté na základě stejných důkazů, které obvodní soud hodnotil opačně. Nejvyšší soud pak v této souvislosti blíže nevysvětlil kontext rozhodnutí, podle něhož otázku považoval za vyřešenou. Soud postupující podle části páté občanského soudního řádu není vázán závěry žalobou napadeného rozhodnutí (zde rozhodnutí z roku 2010). Není však oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které není žalobou napadeno (zde rozhodnutí z roku 2002), což potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. V řízení nebylo nijak zjišťováno, o jaké části zemského povrchu rozhodoval Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy v roce 2002. Důvody pro takový závěr nelze zjistit ani z rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z roku 2010.
5. V řízení podle stěžovatelky došlo i k řadě procesních pochybení, obecné soudy odmítly řadu návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování. Obecné soudy nemohou bez dalšího přejmout závěr, že byl naplněn restituční titul, stejně tak se ve správním spisu nenachází uplatnění nároku podle zákona o půdě, závěr o přechodu takového nároku na vedlejšího účastníka nemá jasný podklad v usnesení dědického soudu. Nebyly provedeny ani důkazy k prokázání historie sporných pozemků.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Ústavní soud již dříve uvedl, že samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 občanského soudního řádu může hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).
8. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům plně vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelkou ve vztahu k předchozí judikatuře dostatečně vypořádal. V této souvislosti lze jen uvést, že Nejvyšší soud odkázal na řešení překážky věci rozhodnuté v usnesení sp. zn. 21 Cdo 2791/2013 ze dne 28. 8. 2014, které však bylo po vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí zrušeno nálezem sp. zn. III. ÚS 3567/14 ze dne 13. 12. 2016. Důvody zrušení však spočívaly v procesním postupu, nikoliv ve věcně neústavním řešení nyní rozhodné otázky. Není tedy důvod na věc uplatnit závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. 6. 2017, podle něhož formálně bezvadné rozhodnutí soudu založené na důvodech označených jako protiústavní v předchozím nálezu Ústavního soudu porušuje právo na přesvědčivé soudní rozhodnutí.
9. Odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatelky spočívající v překvapivém posouzení důkazů městským soudem. Skutečnost, že odvolací soud po zopakování části důkazů - zde hlavně znaleckého posudku - tyto důkazy hodnotil jinak než soud nalézací, není překvapivá ve smyslu, jak je ustáleně pojímán v judikatuře Ústavního soudu: stěžovatelka měla v odvolacím řízení možnost k této otázce skutkově a právně argumentovat a tím rozhodnutí městského soudu ovlivnit [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].
11. Co se týče vlastní správnosti hodnocení závěrů znaleckého posudku, setrvale platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
12. Důvody pro takový postup v předložené věci dány nejsou. Městský soud svá zjištění ke skutkovému stavu popsal srozumitelně, podrobně a logicky. Jakkoliv stěžovatelka zdůrazňovala, že i podle znaleckého posudku byl sporný pozemek stále na stejném místě, z posudku plyne jasný závěr, že v době původního rozhodnutí byl tento pozemek chybně určen. Znalkyně se přitom opakovaně vyjádřila i k nepoužitelnosti srovnávacího sestavení z roku 2001 (vyjádření na č. l. 273, protokol z ústního jednání na č. l. 301), takže soud měl možnost vzít tyto argumenty do úvahy.
13. Za takového stavu není skutkově nijak extrémní závěr městského soudu, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2002 se vztahovalo k fakticky jiné části zemského povrchu než rozhodnutí z roku 2010, byť jde o rozhodnutí k formálně stejně označenému pozemku. Ústavně nepřijatelný pak není ani právní závěr, že pouze formálně stejné označení pozemku ve výroku rozhodnutí nemůže založit překážku věci rozhodnuté, pokud se rozhodnutí fakticky vztahuje k jiné části zemského povrchu. Nejde přitom o zkoumání věcné správnosti dřívějšího rozhodnutí, ale zkoumání předmětu, o němž správní orgán rozhodoval.
14. K namítaným procesním vadám lze jen stručně uvést, že stěžovatelka sice žádala provedení řady důkazů, avšak jen před obvodním soudem. V rámci odvolacího řízení pak hájila jeho rozhodnutí jako velmi pečlivé a věcně správné (vyjádření na č. l. 393-394) a provedení těchto důkazů nežádala (protokol o jednání na č. l. 412), byť došlo k opakování části dokazování a bylo tak zřejmé, že městský soud může dojít k jinému skutkovému závěru. Nedala tedy městskému soudu možnost se vypořádat se skutečnostmi, které z těchto již nenavrhovaných důkazů měly vyplývat.
15. Odkazovala-li stěžovatelka na závěry judikatury Ústavního soudu k překážkám vydání pozemků, lze se ztotožnit s Nejvyšším soudem v tom, že podle skutkových zjištění nejde o pozemky dotčené veřejným užíváním. Není tedy důvod pro uplatnění závěrů nálezů sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu