ECLI:CZ:US:2018:2.US.1040.18.2
sp. zn. II. ÚS 1040/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Věznici Pardubice, P. O. BOX 18, právně zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, AK se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 3 Tdo 1247/2017-36, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 2 To 17/2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2016 č. j. 7 T 14/2016-1385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 tr. zákoníku. Jeho spoluobviněná (manželka) byla uznána vinnou zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Stěžovatel byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o trestu. Odvolání podal také státní zástupce v neprospěch stěžovatele, a to do výroku o trestu. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci a znovu o něm rozhodl. Podle §256 tr. řádu pak odvolání státního zástupce zamítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a v němž brojil pouze proti uloženému trestu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel dovolacímu soudu fakticky nevytkl žádné hmotněprávní pochybení, se kterým zákon spojuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uplatněné námitky svým obsahem přitom neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu, tedy ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož podkladě lze napadat výrok o trestu, avšak výlučně v zákonem přesně vymezených případech.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyla dostatečně zohledněna veškerá kritéria rozhodná pro ukládání trestu. Znaleckým posudkem v řízení vypracovaným MUDr. Ondřejem Trojanem a Prof. PhDr. Petrem Weissem, PhD., bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel trpěl v době páchání inkriminované trestné činnosti a nadále trpí poruchou sexuální preference, a to pedofilií až hebefilií. Tato duševní porucha pak podstatným způsobem snížila jeho ovládací schopnosti ve vztahu k závadnému jednání. Je tedy nezbytné na něj pohlížet jako na osobu se sníženou příčetností ve smyslu §40 tr. zákoníku. Při dané diagnóze je zřejmé, že trest sebedelšího trvání nemůže odstranit příčinu trestné činnosti stěžovatele, který má zájem na výkonu ochranného léčení při výkonu trestu, což mu není nyní umožněno a je tak v situaci, která stěží může vést k jeho nápravě. Přípisem ze dne 10. 7. 2017 od Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR byl informován, že vězeňská služba je fakticky schopna poskytovat toliko ambulantní léčení. Tedy v daném případě stěžovatel vykoná v nejzazším případě celý devítiletý trest a následně bude například na dva roky internován v civilním zařízení poskytujícím ústavní formu léčení. Tato skutečnost je zásahem do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu nalézacího o sankci za spáchané trestné činy není v podstatných směrech řádně odůvodněno a uloženou sankci lze pokládat za překvapivou
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
9. Stěžovatel namítal nepřiměřenou přísnost trestu, který mu byl napadeným rozhodnutím uložen, a jeho rozpor se zásadami pro ukládání trestů, když prý nebylo dostatečně přihlédnuto ke znaleckému posudku. Ústavní soud přitom přiměřenost trestu není zásadně oprávněn přezkoumávat - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06 aj.).
10. Jak vyplývá z rozsudku nalézacího soudu, ten při svých úvahách o trestu neopomněl vzít v úvahu, že se dotyčný trestné činnosti dopustil i v souvislosti se svou sexuální deviací. Jak uvedl soud v odůvodnění rozsudku, při úvaze o druhu a výši trestu vycházel jednak ze stupně společenské škodlivosti jednání obžalovaných, hodnocení jejich osob a možnosti nápravy. Vzhledem k tomu, že se oba obžalovaní dopustili více trestných činů, musel být ukládán ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest, a to dle trestní sazby nejpřísněji trestného činu, což u stěžovatele byl trest ve výměře 5 až 12 let. Soud podle svých slov přihlédl k tomu, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti po dobu několika let, spáchal více trestných činů a ve vztahu ke společné trestné činnosti byl jejím iniciátorem. Současně soud zohlednil, že ze strany stěžovatele to byl první konflikt se zákonem, když nebyl dosud soudně trestán. Dále pak dospěl i k závěru, že "Nebylo možno ani pominout, že u obžalovaného došlo k podstatnému snížení ovládacích schopností. Zde nemůže pominout skutečnost, že obžalovaný o svých problémech se sexuální deviací věděl, ale nijak se ji nesnažil řešit a naopak v rozporu se zákonem uspokojoval své deviantní sexuální potřeby na úkor dětí v rodině. Soud po zohlednění všech výše uvedených okolností uložil obžalovanému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let, tedy ještě blíže polovině zákonné trestní sazby."
11. Z obsahu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plyne, že se otázkou ukládaného trestu stěžovateli dostatečným způsobem zabýval a jeho výši náležitě odůvodnil. Vzhledem ke skutečnosti, jakých závažných trestných činů se stěžovatel dopustil, v jakém množství, po jak dlouhou dobu a s jakými dopady do dalšího života poškozených dětí, nejeví se uložený trest, a to ani s ohledem na znalecký posudek, který uvádí, že stěžovatel "trpí sexuální deviací ve formě pedofilie až hebefilie. V době páchání žalované trestné činnosti byly jeho ovládací schopnosti podstatným způsobem sníženy, ale nikoli vymizelé, rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány. Dle znalců je pobyt obžalovaného na svobodě z psychiatrického hlediska nebezpečný ....", jako nepřiměřeně přísný.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Posouzení kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočily a že trest stěžovateli uložily po pečlivém zvážení všech rozhodných skutečností.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu