ECLI:CZ:US:2018:2.US.1386.18.1
sp. zn. II. ÚS 1386/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Policie České republiky, KŘP Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 3. 11. 2017, č. j. KRPL-77119/TČ-2016-180080-BD, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2018, č. j. 31 Nt 402/2018-22, za účasti Policie České republiky, KŘP Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a současně namítá, že napadená usnesení byla vydána v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, KŘP Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "usnesení PČR") bylo podle ustanovení §79g ve spojení s ustanovením §79a a §79c odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o zajištění věci jako náhradní hodnoty, a to konkrétně peněžních prostředků v nominální hodnotě 10.000.000 Kč. Proti tomuto usnesení PČR podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.
4. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení PČR nesplňuje zákonné požadavky na dostatečné odůvodnění a při jeho vydání nebyly naplněny procesní a materiální podmínky využití institutu zajištění. Z těchto důvodů je usnesení PČR nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné. Tyto zásadní námitky stěžovatelka vznesla již ve stížnosti podané proti usnesení PČR, krajský soud však stížnost zamítl, a tím aproboval zásah do stěžovatelčiných základních práv. Přestože krajský soud uvedl, že odůvodnění usnesení PČR je stručnější, jeho smysl z něj lze dovodit, a proto je odůvodnění v tomto rozsahu akceptovatelné. K tomu však stěžovatelka namítá, že žádné okolnosti případu nemohou odůvodnit libovůli orgánů činných v trestním řízení, kterou lze v nedostatku odůvodnění usnesení PČR spatřovat. Byť tedy dal krajský soud stěžovatelce částečně za pravdu stran nepřezkoumatelnosti usnesení PČR, přesto rozhodl v její neprospěch.
5. Dalším nepřípustným pochybením orgánů činných v trestním řízení zasahujícím do ústavně zaručených práv stěžovatelky, je údajně absence zákonných podmínek pro postup podle ustanovení §79a tr. ř. Policejní orgán postupoval protizákonně, když si před vydáním usnesení PČR nevyžádal souhlas státního zástupce, ačkoliv k takovému postupu nebyly splněny zákonné předpoklady. Tuto skutečnost stěžovatelka namítala již v podané stížnosti proti usnesení PČR, krajský soud však posuzoval zákonnost postupu policejního orgánu na podkladě vlastních úvah o tom, proč mohl policejní orgán daným způsobem postupovat a proč byl takový postup legitimní. Krajský soud tak nehodnotil skutečný zjištěný postup policejního orgánu a důvody, které jej k takovému postupu vedly, ale konstruoval vlastní úvahy o tom, co mohlo policejní orgán vést k nedodržení požadavků plynoucích z ustanovení §79a tr. ř. Tyto úvahy soudu přitom nejsou ničím podložené a nevyplývají z provedených důkazů.
6. Dále stěžovatelka namítá, že v posuzované věci je zjevné, že větší část úkonů byla předem plánovaná a přinejmenším z části tvrzená zátěž policejního orgánu v podobě nutnosti vypracovat písemná vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání na policejním orgánu nespočívala v době realizace úkonů. Usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla sepisována na začátku realizace úkonů trestního řízení dne 31. 10. 2017, nýbrž byla pravděpodobně připravena již předem a v tento den byla pouze doručována. Stěžovatelka dále uvádí, že peněžní prostředky byly policejním orgánem nalezeny při prohlídce jiných prostor dne 31. 10. 2017, přičemž napadané usnesení policejního orgánu bylo vydáno až dne 3. 11. 2017. O situaci naléhavou, která nesnese odkladu, tedy v tomto případě bezesporu nešlo, neboť časové prodlení mezi realizací prohlídky jiných prostor a vydáním napadeného usnesení činilo 4 dny. Jedná se tedy o bezdůvodné nerespektování postupu podle ustanovení §79a tr. ř., který měl být dodržen. Stěžovatelka také uvádí, že nejsou splněny zákonné podmínky, neboť policejní orgán ve svém usnesení nespecifikoval, zda zajišťované finanční prostředky jsou náhradou za věc, která je nástrojem či výnosem z trestné činnosti, a co mělo být v daném případě "původní věcí", která má být nahrazena zajištěnou náhradní hodnotou, a rovněž z jakého důvodu nebylo možné zajistit původní věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Soud v odůvodnění svého usnesení zcela nedostatečně vypořádal námitky stěžovatelky toliko tvrzením, že policejní orgán nepochybil, pokud v usnesení neuvedl, zda jde o zajištění náhradní věci, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, pouze v usnesení užil celou dikci příslušného zákonného ustanovení, a dále, že uvedená výše vyvedeného majetku společnosti bezesporu odpovídá výnosu z trestné činnosti a škodě vzniklé společnosti.
7. Stěžovatelka k odůvodnění zajištění jejích finančních prostředků dále uvádí, že jí není kladeno za vinu a ani nebylo v řízení prokázáno, že by se měla předmětným trestným činem obohatit a není zde tedy ani jakýkoliv předpoklad o výnosu z trestné činnosti. Tvrzení o způsobené škodě na této argumentaci ničeho nemění. Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje i v tom, že o zajištění finančních prostředků bylo rozhodnuto, ačkoliv není dostatečně odůvodněn závěr o opodstatněnosti jejího trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 tr. ř. a že se soud tímto předpokladem legitimity zajištění finančních prostředků důsledně nezabýval.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení vč. krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a jež plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv vyplývajících z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací právního předpisu. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. tr. ř. Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
13. K odkazu stěžovatelky na skutečnost, že usnesení policejního orgánu bylo nedostatečně odůvodněno, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a dospívá k závěru, že se krajský soud ve svém napadeném usnesení zabýval všemi námitkami, které stěžovatelka vznesla, a kusé rozhodnutí policejního orgánu dostatečně dovysvětlil. K námitkám stěžovatelky, že se neztotožňuje s poměrně rozsáhlým odůvodněním krajského soudu o důvodnosti jejího trestního stíhání i k nesprávné právní kvalifikace situace umožňující zajištění finančních prostředků jako náhradní hodnoty, Ústavní soud uzavírá, že se jedná o dílčí námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu či nesprávné aplikace podústavního práva. Ústavnímu soudu však nenáleží přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani jejich interpretaci podústavního práva. V této části tedy stěžovatelčiny námitky nedosahují ústavního rozměru. Ve stěžovatelčině případě však krajský soud, rozhodující o její stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu své rozhodnutí odůvodnil dostatečně.
14. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující shora zmíněné ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu