ECLI:CZ:US:2018:3.US.2124.17.1
sp. zn. III. ÚS 2124/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Lopušana, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2017 č. j. 20 Co 84/2017-129, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Ivety Tunové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá též porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel se žalobou ze dne 3. 7. 2015 domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu celkem 23 560 Kč. Mělo se jednat o újmu, která stěžovateli měla vzniknout v důsledku předběžného opatření vydaného k návrhu vedlejší účastnice. Tímto předběžným opatřením bylo Kamile Cingelové, tetě obou účastníků, zakázáno nakládat se spoluvlastnickými podíly na nemovitostech. Proto nebyla zavkladována do katastru nemovitostí již uzavřená darovací smlouva o darování těchto spoluvlastnických podílů Kamilou Cingelovou stěžovateli.
3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 č. j. 9 C 149/2015-97 tak, že základ uplatněného nároku je dán. V odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatel sice zmeškal zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu škody [§77a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nicméně vedlejší účastnice je odpovědná za újmu vzniklou žalobci podle obecných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky II a III). V odůvodnění mj. potvrdil, že předběžné opatření okresního soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Nc 1701/2014-11 zaniklo ve smyslu §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ke dni 31. 12. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení řízení ve věci samé (usnesení okresního soudu ze dne 1. 12. 2014 č. j. 115 C 47/2014-33). Zároveň odmítl názor stěžovatele, že by lhůta pro uplatnění náhrady škody podle §77a o. s. ř. měla být počítána až od okamžiku, kdy se tato skutečnost odrazí v katastru nemovitostí. Nadto uvedl, že veškeré stěžovatelem uplatněné nároky nadto vznikly do doby zániku tohoto předběžného opatření. Žalobu zamítl z důvodu, že okresní soud nesprávně upřednostnil ustanovení o obecné odpovědnosti za újmu před speciální úpravou podle §77a o. s. ř. a stěžovatelem uplatněný nárok byl prekludován.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na nezákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť nebylo zohledněno, že soudem uložené předběžné opatření, spočívající v omezení vlastnického práva při nakládání s nemovitostí, netrvá pouze do doby pravomocně ukončeného nalézacího řízení [podle §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nýbrž v důsledku speciální právní úpravy [zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon")] až do okamžiku, kdy lze s nemovitostí reálně opět nakládat, tj. po výmazu poznámky o omezení nakládání s nemovitostmi [§33 písm. c) katastrálního zákona], neboť tímto okamžikem fakticky končí nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Teprve tímto okamžikem může vlastník podat katastrálnímu úřadu návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, který nebude podle §76f odst. 2) o. s. ř. zamítnut. Teprve tímto okamžikem tedy podle stěžovatele počínají běžet lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nařízením předběžného opatření.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil skutkové okolnosti jádra sporu mezi ním a vedlejší účastnicí řízení [dnes již zemřelá Kamila Cingelová darovala na základě darovací listiny ze dne 31. 3. 2014 stěžovateli své spoluvlastnické podíly na zemědělských pozemcích, na nichž stěžovatel (synovec Kamily Cingelové) v té době hospodařil, s čímž však nesouhlasila sestra Kamily Cingelové (Zdeňka Mičková) a vedlejší účastnice (dcera Zdeňky Mičkové), která podala návrh na vydání předběžného opatření, jemuž okresní soud rozhodnutím ze dne 24. 4. 2014 vyhověl; návrh na vklad vlastnického práva pro stěžovatele k předmětným zemědělským pozemkům tak byl katastrálním úřadem zamítnut]. Proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření stěžovatel brojil, avšak k zastavení nalézacího řízení došlo až poté, kdy vedlejší účastnice žalobu na Kamilu Cingelovou (pro nesplacení údajného dluhu) vzala zpět. Po tomto zpětvzetí okresnímu soudu trvalo další dva měsíce, než vydal usnesení o zastavení řízení ve věci (ze dne 1. 12. 2014 č. j. 115 C 47/2014-33).
7. Naposled uvedené usnesení okresního soudu však dle stěžovatele nesplňovalo náležitosti k tomu, aby na jeho základě mohla být poznámka o omezení nakládání s předmětnými nemovitostmi vymazána, neboť neřešilo existenci předběžného opatření a nezmiňovalo ani pozemky, kterých se toto opatření týkalo. Teprve dne 21. 1. 2015 vydal okresní soud listinu, která tyto náležitosti splňovala a dne 26. 1. 2015 došlo k výmazu poznámky. Stěžovateli jako třetí osobě v mezidobí vznikla újma v důsledku uložení předběžného opatření spočívající ve zmařených nákladech na vkladové řízení a následně v nákladech vynaložených na právní pomoc, když se snažil předběžné opatření zrušit. Po zrušení předběžného opatření zažaloval vedlejší účastnici o náhradu takto vzniklé škody. Ze strany obecných soudů došlo k bezdůvodnému zkrácení lhůty ke vznesení oprávněného nároku na náhradu škody.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že charakter poznámky v katastru nemovitostí má materiální účinky, znemožňuje změnu práv k nemovitosti a je absolutní překážkou pro jakoukoli dispozici s nemovitostí, pokud neexistuje jiná listina, která by umožnila poznámku o omezení s nakládáním vymazat; taková listina se do dispozice příslušného katastrálního úřadu dostala teprve dne 26. 1. 2015. Jakkoli prekluzivní lhůta podle §77a odst. 2 o. s. ř. je šest měsíců, s ohledem na speciální úpravu katastrálního zákona tato lhůta počala běžet až okamžikem, kdy se obnovilo právní panství vlastníka nad věcí, bez omezení daným předběžným opatřením, tj. ode dne 27. 1. 2015. Stěžovatel dále podrobně cituje z katastrálního zákona a uvádí, že pokud se okamžik zániku předběžného opatření podle obecné právní úpravy (tj. občanského soudního řádu) odlišuje od okamžiku zániku předběžného opatření podle speciální úpravy (katastrální zákon), uplatní se pravidlo lex specialis derogat legi generali. Výklad okresního a krajského soudu ohledně zániku předběžného opatření pouze podle obecné úpravy občanského soudního řádu by znamenal, že by nastal právní stav, kdy by Kamila Cingelová (potažmo stěžovatel) byla omezena v nakládání s předmětnými nemovitostmi po dobu dalších čtyř týdnů bez jakéhokoliv právního podkladu; tento výklad není ústavně konformní.
9. Dále se stěžovatel v reakci na odůvodnění krajského soudu zabývá otázkou existence a výše oprávněného nároku. Uvádí, že se domáhá škody, jež mu vznikla v důsledku nutnosti vlastní obrany proti předběžnému opatření, které ho šikanózně postihlo, a to všemi dostupnými prostředky; ty v ústavní stížnosti podrobně uvádí. V období od 1. 1. 2015 nečinil žádné procesní úkony, neboť očekával, že okresní soud zareaguje na jeho návrh na zrušení předběžného opatření ze dne 31. 12. 2014, což se stalo dne 21. 1. 2015, kdy okresní soud vydal usnesení pro katastrální úřad. Odůvodnění krajského soudu nepovažuje za odpovídající reáliím řešeného případu, pročež navrhuje jeho zrušení.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení.
11. Krajský soud ve svém vyjádření k meritu věci zejména uvedl, že stěžovatel se domáhal nahrazení újmy, která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření. To bylo vydáno k návrhu vedlejší účastnice. Občanský soudní řád upravuje okamžik, kdy předběžné opatření zaniká - §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Na okamžik zániku předběžného opatření podle občanského soudního řádu se váže prekluzivní lhůta šesti měsíců, ve které je třeba tento nárok uplatnit s tím, že tuto lhůtu nelze prominout (§77a o. s. ř.). Takto přiznaná újma se v prvé řadě hradí ze složené jistoty (§77a odst. 4 o. s. ř.). Z toho je tedy patrno, že okamžik, kdy se zánik předběžného opatření odrazí v katastru nemovitostí, je zcela bez právního významu. Za to navrhovatel předběžného opatření odpovědnost nenese a ani nést nemůže. Katastrální zákon není předpisem speciálním k občanskému soudnímu řádu, jehož úprava v §27 katastrálního zákona by vylučovala aplikaci ustanovení občanského soudního řádu od okamžiku zániku předběžného opatření. Svou podstatou se stěžovatel snaží neúspěšně docílit prominutí zmeškání prekluzivní lhůty.
12. Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.
13. Stěžovatel ve své replice k vyjádření krajského soudu setrval na podané ústavní stížnosti, přičemž rozšířil ve vztahu k vyjádření účastníka svou argumentaci a se zdůrazněním zopakoval, že prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku se dle jeho právního názoru správně počítá až od okamžiku, kdy jsou splněny jak závazkověprávní, tak věcněprávní podmínky zániku předběžného opatření spočívajícího v zákazu nakládání s nemovitostmi, tedy až od okamžiku, kdy lze s nemovitostí reálně opět nakládat, tj. po výmazu poznámky v katastru nemovitostí o omezení nakládání s nemovitostmi dle §33 písm. c) katastrálního zákona.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
17. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 23 560 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
18. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
19. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
20. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, kdy počíná běžet prekluzivní lhůta k podání žaloby na náhradu škody nebo jiné újmy podle §77a o. s. ř. Krajský soud v napadeném rozhodnutí (na str. 3 a 4) ve shodě s právním názorem okresního soudu postavil najisto, že šestiměsíční lhůta k podání předmětné žaloby počíná běžet v okamžiku, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení řízení ve věci samé (blíže sub 6), nikoliv od okamžiku, kdy se tato skutečnost odrazí v katastru nemovitostí, a vyšel z toho, že katastrální zákon nelze v této otázce považovat za lex specialis k občanskému soudnímu řádu. V tomto výkladu obecných soudů neshledal Ústavní soud extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, neboť v posuzované věci jde o vztah stěžovatele k vedlejší účastnici jako vztah soukromoprávní, nikoli o jeho vztah k veřejné moci, která by mohla případě vadnou právní úpravou vedení poznámek v katastru nemovitostí způsobit stěžovateli škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že předběžné opatření je prozatímní úpravou právních poměrů účastníků činěnou soudem v souvislosti s předpokládaným nebo již probíhajícím soudním řízením a zanikne ex lege nebylo-li návrhu ve věci samé vyhověno, bez ohledu na to, jestli byl návrh odmítnut, zamítnut nebo řízení bylo zastaveno [srov. §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. K zániku dochází okamžikem nabytí právní moci takového rozhodnutí, jak vyplývá jednak jednoznačným výkladem předmětného právního ustanovení, tak mj. také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 348/11), v nynějším případě tedy ke dni 31. 12. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení řízení ve věci samé (usnesení okresního soudu ze dne 1. 12. 2014 č. j. 115 C 47/2014-33). Od tohoto okamžiku počala běžet stěžovateli šestiměsíční prekluzivní lhůta podle §77a odst. 2 o. s. ř. Jelikož stěžovatel podal předmětnou žalobu až 3. 7. 2015, učinil tak po marném uplynutí této lhůty a jeho právo k podání žaloby bylo prekludováno. Vzhledem k uvedenému jsou veškeré další námitky stěžovatele bezpředmětné. Obecné soudy tudíž rozhodovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, i když na ni ve svých rozhodnutích výslovně neodkázaly, a nyní posuzovaná ústavní stížnost je pak pouhou polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů, přičemž tyto námitky však postrádají ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel se jejich prostřednictvím po Ústavním soudu nedomáhá ničeho jiného než nového, pro něj příznivějšího právního posouzení věci. Tato pravomoc však Ústavnímu soudu nepřísluší, a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
21. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu