ECLI:CZ:US:2018:3.US.2739.18.1
sp. zn. III. ÚS 2739/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské knihovny v Přerově, příspěvkové organizace, sídlem Žerotínovo nám. 211/36, Přerov, zastoupené Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. května 2018 č. j. 16 C 83/2018-32, za účasti Okresního soudu v Přerově jako účastníka řízení, a nezletilé T. L., zastoupené M. K. a F. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 C 83/2018-32 bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovatelce částku 675 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 15. 8. 2017 do zaplacení (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že dne 23. 9. 2016 si vedlejší účastnice vypůjčila u stěžovatelky knihu Kráska a zvíře, kterou měla vrátit nejpozději do 30 dnů, tj. do 23. 10. 2016, knihu však nevrátila. Podle ceníku platného pro rok 2016 činí paušální náhrada za ztracenou knihu částku 100 Kč, úhrada za zpracování knihy částku 50 Kč, upomínky 25 Kč a poplatek za dobu prodlení delší než 100 dnů 500 Kč, okresní soud proto uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce dlužnou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Okresní soud nepřiznal procesně úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že si vytvořila pouze reálně nevykonatelný právní titul, když se nedomáhala zaplacení dlužné částky po rodičích nezletilé jako jejich zákonných zástupcích, nýbrž pouze proti vedlejší účastnici, která má nyní 11 let a v současné době je a zjevně dlouho bude bez finančních prostředků na úhradu dluhu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka podává ústavní stížnost pouze proti II. výroku napadeného rozsudku, tedy proti výroku o nákladech řízení. Stěžovatelka nesouhlasí s okresním soudem v tom, že byl v její věci dán důvod pro odklon od zásady úspěchu ve věci a pro použití §150 o. s. ř. Takový důvod nespatřuje stěžovatelka ani v okresním soudem uvedené skutečnosti, že vedlejší účastnice je nezletilá, zjevně bude dlouho bez finančních prostředků, a napadený rozsudek představuje pouze reálně nevykonatelný právní titul. Odůvodnění okresního soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné a spatřuje v něm prvky libovůle a nahodilosti. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), který konstatuje, že použití §150 o. s. ř. se bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Stěžovatelka upozorňuje, že okresní soud měl v době rozhodování k dispozici podklady, ze kterých vyplývá, že stěžovatelka opakovaně vedlejší účastnici upomínala a upomínky adresované rodičům vedlejší účastnice byly těmito převzaty. Vedlejší účastnice si tedy musela být vědoma své povinnosti, na upomínky však nijak nereagovala, ani v průběhu soudního řízení nebyla nijak procesně aktivní. Stěžovatelka je přesvědčena, že do vztahu s ní vstoupila vedlejší účastnice, a nikoliv její zákonní zástupci. Vedlejší účastnice se stala uživatelkou knihovny ve věku necelých sedmi let, knihu si vypůjčila ve věku devíti let a soud o nároku stěžovatelky rozhodoval ve věku jedenácti let vedlejší účastnice. Přihlášku do knihovny sice podepsala zákonná zástupkyně vedlejší účastnice, tímto podpisem se ale sama nestala uživatelkou knihovny, a se stěžovatelkou nevstoupila do právního vztahu. Vedlejší účastnice je v souladu s §31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, způsobilá k právním jednáním přiměřeným jejím rozumovým a volním schopnostem, kam lze zjevně zařadit i chápání významu povinnosti vrátit vypůjčenou knihu. Ve svých devíti letech, tj. po dvou letech, kdy využívala služeb veřejné knihovny, již vedlejší účastnice musela být dostatečně obeznámena se svou povinností vrátit vypůjčenou knihu po uplynutí výpůjční doby a v případě, že by tak neučinila, zaplatit za upomínku částku ve výši odpovídající délce prodlení. Stěžovatelka se taktéž neztotožňuje se závěrem, že vedlejší účastnice nevlastní finanční prostředky, takový závěr nelze dle stěžovatelky presumovat jen z toho, že vedlejší účastnice není zletilá, což platí i pro tvrzení okresního soudu, že jde o reálně nevykonatelný titul. Uvedl-li okresní soud, že se stěžovatelka nedomáhala zaplacení dluhu po zákonných zástupcích nezletilé, označuje takový požadavek stěžovatelka za fakticky neproveditelný, neboť jí nebyla totožnost těchto osob známa, když v přihlášce do knihovny jsou uvedeny identifikační údaje pouze vedlejší účastnice, nikoliv jejích zákonných zástupců. Stěžovatelka uzavírá, že důsledkem napadeného rozsudku je nemožnost domáhat se svého práva, neboť vedlejší účastnici bylo sice uloženo zaplatit stěžovatelce dlužnou částku, ale vzhledem k nákladům, které byla nucena vynaložit k důvodnému hájení svých práv, došlo k faktickému zmenšení majetkové sféry stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha ? jen procesní ? soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
8. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010 a další rozhodnutí], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
9. V posuzované věci stěžovatelka v konečném důsledku brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byla zkrácena na náhradě nákladů řízení ve výši, kterou nevyčíslila, nicméně ze skutečnosti, že jde o spor o částku 675 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že jde o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na stěžovatelku, resp. na její majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., když použití citovaného ustanovení je již svou podstatou výjimečné.
10. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by ? i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši ? mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil.
11. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejde ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití citovaného ustanovení posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Podle náhledu Ústavního soudu okresní soud v napadeném rozsudku tyto okolnosti uvedl, byť je může stěžovatelka hodnotit odlišně.
12. Dospěl-li proto okresní soud na základě konkrétních okolností věci (dluh nemajetné nezletilé vzniklý jejím jednáním v devíti letech) k závěru, že jsou dány důvody pro použití §150 o. s. ř., nemá tomuto závěru Ústavní soud čeho vytknout, neboť nejde o extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či o svévolný výklad či použití zákona, a okresní soud nepostupoval ani v rozporu se shora citovanými nálezy Ústavního soudu. Tvrzení stěžovatelky, že do právního vztahu vstoupila s vedlejší účastnicí, a nikoli s jejími rodiči, přitom okresní soud v meritu věci akceptoval, když napadeným rozsudkem vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce částku 675 Kč s příslušenstvím. To však nic nemění na možnosti soudu použít §150 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalobci náklady řízení nepřiznat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu