ECLI:CZ:US:2018:3.US.292.18.1
sp. zn. III. ÚS 292/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, sídlem Nivnická 388/12, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 3 Tdo 1297/2017-25, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 1 T 76/2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a k peněžitému trestu v celkové výši 16 000 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který jej usnesením ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 3 To 358/2016 podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a věc stěžovatele podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupil k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí.
4. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 3 Tdo 263/2017 shora uvedené usnesení krajského soudu zrušil a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud následně o podaném odvolání stěžovatele usnesením ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 3 To 358/2016 rozhodl tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení došlo k zásadní změně v postoji odvolacího soudu. Jako problematickou hodnotí zejména věrohodnost výpovědi svědkyně V. B., která svou výpověď změnila po předložení fotografií a uvedla, že poškozený v době činu byl oděn ve stejnokroji. Věrohodnost její výpovědi je podle stěžovatele zpochybňována i vzdáleností, v jaké se od místa činu nacházela.
7. Nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry mohl být podle stěžovatele odstraněn opakovanou výpovědí svědka M. Š., kterou ovšem odvolací soud navzdory návrhu obhajoby neprovedl. Stěžovatel tuto opakovanou výpověď považuje za natolik zásadní, že její neprovedení hodnotí jako tzv. opomenutý důkaz. Závěry, které odvolací soud učinil na základě neúplného dokazování, jsou podle něj v extrémním rozporu se zjištěními, která z nich lze objektivně učinit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
12. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení přitom zabýval právě tím, zda v posuzované věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a výslednými skutkovými a právními závěry. Analyzoval provedené dokazování a připomněl, že závěr o vině, resp. závěr, že poškozený v době činu požíval ochrany poskytované úředním osobám, nebyl postaven pouze na výpovědi poškozeného, ale i na výpovědi svědkyně V. B. a částečně též na výpovědi svědka M. Š., přičemž výpovědi těchto svědků byly podpořeny i listinnými důkazy, zejména pořízenou fotodokumentací o průběhu předmětného konfliktu.
13. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele směřující proti věrohodnosti výpovědi svědkyně V. B., založené na její vzdálenosti od místa konfliktu. Poukázal mimo jiné na to, že tato svědkyně musela předmětný konflikt sledovat z přiměřené vzdálenosti, o čemž svědčí fotodokumentace, kterou pořídila.
14. V souvislosti s další námitkou stěžovatele týkající se toho, že odvolací soud nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na provedení opětovného výslechu svědka M. Š., Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].
15. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s námitkou týkající se údajně opomenutého důkazu v podobě opakovaného výslechu svědka M. Š. neopomněl vypořádat. Správně poukázal na to, že tento svědek byl řádně vyslechnut před soudem prvního stupně, kdy obviněný a jeho obhájce měli možnost mu klást otázky. Připomněl, že v dané věci nenastala situace, kdy by výsledky doplněného dokazování provedeného odvolacím soudem byly podstatně odlišné oproti těm, z nichž vycházel okresní soud při formulování skutkového stavu. Nejvyšší soud tak potvrdil správnost závěru odvolacího soudu o nadbytečnosti opakovaného výslechu svědka M. Š. navrhovaného stěžovatelem. Ústavní soud považuje toto vysvětlení postupu krajského soudu za dostatečné.
16. Ústavní soud tedy nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v posuzované věci nastal extrémní nesoulad mezi důkazy provedenými před nalézacím a odvolacím soudem nebo že lze v této věci hovořit o tzv. opomenutém důkazu. Napadené rozhodnutí ani s nimi související postup obecných soudů proto nevykazují ústavněprávní deficit, který by mohl být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu