ECLI:CZ:US:2018:4.US.1460.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1460/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Ostrov se sídlem v Ostrově, Malé náměstí 25, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 35, proti výrokům III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Co 269/2016-119, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vojenských lesů a statků, s. p., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník se v řízení u Krajského soudu v Plzni domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 31. 12. 2015, č. j. SPU666588/2015/129/Lou, kterým úřad vydal stěžovatelce pozemky p. č. X1, katastrální území Velichov, dále p. č. X2, X3, X4, X5 a X6, k. ú. Radošov u Kyselky. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 8. 2016, č. j. 19 C 23/2016-80, žalobu zamítl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Co 269/2016-199, změnil rozsudek krajského soudu tak, že se uvedené pozemky stěžovatelce nevydávají a zároveň jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 342 Kč (výrok III.) a před odvolacím soudem 10 228 Kč (výrok IV.).
Proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku vrchního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 26. 4. 2018 a navrhuje jejich zrušení, protože bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že v posuzované věci měl vrchní soud i k jejímu návrhu aplikovat §150 o. s. ř., neboť v případě nevydání pozemků jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, protože stěžovatelka požádala o svůj historický majetek podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen zákon o majetkovém vyrovnání). Stěžovatelka se pouze domáhala zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem. Výklad ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání nebyl v době podání výzvy zřejmý, nebylo proto možné hovořit o jednoznačně bezúspěšném uplatňování práva. Vedlejší účastník je státní podnik spadající do resortu Ministerstva obrany, nebylo proto důvodné, aby byl zastoupen externím advokátem a aby mu následně vrchní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal z důvody, pro které neaplikoval §150 o. s. ř. Stěžovatelka odkázala na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 a sp. zn. IV. ÚS 215/09, dále poukázala na §18 odst. 3 a 4 zákona o majetkovém vyrovnání, podle kterých jsou osoby domáhajícího se svého nároku osvobozeny od soudních poplatků a orgány veřejné moci jim poskytují bezplatně výpisy a opisy z evidence a jiné podklady. Stěžovatelka uzavírá stížnost tím, že mechanickou aplikací jednoduchého práva ve vztahu k nákladovým výrokům bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
V dané věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení 25 570 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy je spor o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci je odůvodnění vrchního soudu ve vztahu k nákladovým výrokům (zejména v posledním odstavci na s. 12 a dvou odstavcích na s. 13) ústavně konformní. Institut §150 o. s. ř. je výjimečným prostředkem, který cílí na extrémní situace, v nichž existují důvody hodné zvláštního zřetele, a v zájmu spravedlnosti je namístě moderovat právo na náhradu nákladů řízení - to však posuzovaná věc není. Vedlejší účastník je státní podnik spadající do rezortu Ministerstva obrany a měl by disponovat patřičným právně administrativním aparátem. Posuzovaná věc se však vymyká běžné agendě, se kterou pracovníci vedlejšího účastníka setkávají. Spor o vydání pozemků nebo nahrazení rozhodnutí v řízení podle části V. občanského soudního řádu je problematikou specifickou, a bylo proto účelné, nechal-li se vedlejší účastník zastoupit externím advokátem.
Postupem Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu