ECLI:CZ:US:2018:4.US.1837.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1837/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Červeného, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/37, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. ledna 2018 č. j. 36 Co 262/2017-172 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 48 C 132/2012-147, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Roberta Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník se domáhal po stěžovateli zaplacení částky 51 312 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jako vlastník vozidla Ford MUSTANG reg. zn. X (dále jen "vozidlo"), předal toto vozidlo stěžovateli k opravě závady diferenciálu spočívající v nadměrném hluku motoru. Stěžovatel u vozidla diagnostikoval značné opotřebení dílů diferenciálu a sdělil vedlejšímu účastníkovi, že je nutná jejich výměna. Vedlejší účastník zakoupil díly v hodnotě 30 312 Kč, ty pak stěžovatel použil k opravě, za kterou vedlejší účastník zaplatil 2 220 Kč a původním stěžovatelem demontované díly převzal. Po opravě však vozidlo vykazovalo stejnou závadu. Vedlejší účastník původní díly předal k posouzení znalci, který na nich nezjistil žádné opotřebení, ale jen nesprávné vymezení vůle prostřednictvím vymezovacích kroužků. Ani po dodatečně provedené opravě nadměrný hluk motoru nezmizel, vozidlo jelo dokonce pomaleji. Dne 7. 11. 2011 proto vedlejší účastník dovezl vozidlo do autoservisu pana Kopala, který zjistil, že k poškození nově instalovaných dílů došlo z důvodu nesprávné montáže provedené stěžovatelem. Stejnou příčinu nadměrného hluku vozidla zjistil i následně znalec ve znaleckém posudku. Cena této opravy činila 9 980 Kč. Protože vozidlo bylo v opravě od 7. 11. 2011 do 18. 3. 2012, měl vedlejší účastník po tuto dobu zapůjčené vozidlo, aby se mohl dopravovat do zaměstnání. Za půjčení vozu zaplatil 3 256 Kč. V důsledku chybné diagnostiky závady byl vedlejší účastník nucen vynaložit částku 32 532 Kč, ačkoliv k odstranění závady by postačovala výměna vymezovacích kroužků v ceně 1 256 Kč. Vedlejší účastník proto proti stěžovateli uplatnil vedle částky kupní ceny za nové díly diferenciálu (30 312 Kč) a částky za půjčení vozidla (3 256 Kč) i částku 9 980 Kč jako náklady na odstranění škody a částku 6 800 Kč, kterou vynaložil za znalecké posudky.
3. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozhodl výrokem I napadeného rozsudku tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 51 312 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 18. 6. 2012 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II zavázal stěžovatele povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 50 127,55 Kč k rukám JUDr. Jana Vavrušky, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice náklady řízení hrazené státem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu se ohledně částky 30 312 Kč potvrzuje, ve zbývající části se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů vycházejí z toho, že tvrzený nárok vedlejšího účastníka na náhradu škody vychází jednak z §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť v řízení bylo podle jejich názoru dostatečně vedlejším účastníkem tvrzeno a prokázáno, že u stěžovatele nechal provést výměnu části diferenciálu a seřízení vůlí u vozidla, kdy stěžovatel provedenou opravou porušil právní (resp. smluvní) povinnost tím, že opravu (výměnu za nové díly) provedl dále v rozporu s §652 odst. 1 občanského zákoníku nikoliv řádně, a tím, že nesprávně sestavil diferenciál a nesprávně seřídil vůle, způsobil vznik škody. Stěžovatel však trvá na tom, že obecné soudy nesprávně směšují obecnou odpovědnost za škodu s odpovědností za vady. Jestliže měla být uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci podle §652 odst. 1 občanského zákoníku, tak by stěžovatel jako žalovaný mohl odpovídat za vady, které má provedená oprava nebo úprava při převzetí věd objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době, případně také za vady, jejichž příčinou je vadnost věci, která má být opravena nebo upravena, či nevhodnost pokynů objednatele, jestliže ho na vadnost věcí či nevhodnost pokynů neupozornil. V takovém případě pak přichází v úvahu pouze odpovědnost podle §655 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Objednatel (vedlejší účastník) takto nepostupoval, zejména pak neuplatnil právo na zrušení smlouvy ani na přiměřené snížení ceny opravy v záruční době, a proto jeho práva z odpovědnosti za vady zanikla a stěžovatel mu nebyl povinen v tomto směru nic hradit.
6. Stěžovatel uvádí, že nebyla prokázána nejen výše škody, ale ani to, že by ke škodě skutečně došlo, ani nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a jakoukoliv škodou, která by měla vedlejšímu účastníkovi vzniknout, přičemž obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, jakou právní povinnost měl stěžovatel jako žalovaný v takovém případě vůbec porušit. V průběhu celého řízení tedy nebylo zjištěno ani prokázáno, z jakého důvodu by měl stěžovatel odpovídat za škodu, jak tato škoda vznikla a v jaké výši, a v čem je spatřováno konkrétní pochybení stěžovatele a porušení právní povinnosti z jeho strany. Krajský soud nesprávně v tomto směru vykládá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1618/2001 o rozdílu mezi odpovědností za vadu či za škodu.
7. Stěžovatel uzavírá, že jestliže předmětem smluveného plnění mezi účastníky bylo v tomto případě odstranění závady diferenciálu na vozidle vedlejšího účastníka, které bylo podle soudu provedeno vadně, jde o vady díla zhotovitele (jím provedené opravy či úpravy). Újma, která spočívá v samotné vadnosti provedené opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého předmětu sjednaného plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady a nelze ji odčinit cestou odpovědnosti za škodu, v jejímž rámci se hradí újma vzniklá následkem vadně poskytnutého plnění. Je proto zcela nesprávný závěr odvolacího soudu i soudu nalézacího, že uplatněný nárok vedlejšího účastníka na zaplacení údajně znehodnocených dílů v důsledku neodborné montáže nových dílů na náhradu skutečné škody je možný v rámci odpovědnosti stěžovatele za škodu, pročež stěžovatel navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudky krajského soudu i okresního soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatel napadá část výroku napadeného rozsudku krajského soudu ve znění: "ve zbývající části se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení", nepřípustná, neboť stěžovatel dosud podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal v případě citované části výroku napadeného rozsudku krajského soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
11. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stejné závěry se uplatní i proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné.
12. V nyní posuzované věci je proto procesním důsledkem výše citované části výroku napadeného rozsudku krajského soudu situace, kdy na základě této části výroku napadeného rozsudku krajského soudu bude okresní soud opětovně rozhodovat, vázán závazným právním názorem krajského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku [§226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V případě části výroku napadeného rozsudku krajského soudu ve znění: "ve zbývající části se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení" nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele proti této části výroku napadeného rozsudku krajského soudu a odpovídajícím výrokům okresního soudu nepřípustná, pročež je v této části nutné ji odmítnout [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení (i ve zbytku věci) skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku krajského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
14. V případě části výroku napadeného rozsudku krajského soudu ve znění "rozsudek okresního soudu se ohledně částky 30 312 Kč potvrzuje" stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je v přípustné části návrhem zjevně neopodstatněným.
17. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 30 312 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
18. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je zřejmé, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
19. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
20. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud shledává, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
21. Při posouzení klíčových argumentů krajského soudu uvedených v bodech 15, 16 a 18 napadeného rozsudku neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723], a to zejména ten závěr obecných soudů, že "žalobce [tj. vedlejší účastník] prokázal, jak vznik škody na nově pořízených dílech diferenciálu, tak porušení povinností žalovaným [tj. stěžovatelem], který jako odborník žalobce nesprávně instruoval, aby zakoupil nové díly a rovněž příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalovaným. Nadbytečně žalobcem pořízené komponenty diferenciálu následně žalovaný nesprávně sestavil a nesprávně seřídil jejich vůle a vlivem jeho postupu došlo k poškození nových ložisek a ostatních dílů diferenciálu. Pro tento závěr okresní soud čerpal podklad ve znaleckém posudku Ing. Haringa č. 29/2012 ze dne 16. 6. 2012, opatřeném doložkou podle §127a o. s. ř., o jehož správnosti nemá ani odvolací soud důvod pochybovat." Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)], a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
22. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části směřující proti části výroku napadeného rozsudku krajského soudu ve znění "rozsudek okresního soudu se ohledně částky 30 312 Kč potvrzuje" mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu