ECLI:CZ:US:2018:4.US.2017.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2017/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Pivovary Lobkowicz Group, a. s., IČ 27258611, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. března 2018 č. j. 9 C 116/2017-57, za účasti Okresního soudu v Břeclavi jako účastníka řízení a za účasti Dalibora Gožďála jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. června 2018, který je možno považovat za návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "žalobkyně") domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud"), neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 90 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud vedl pod sp. zn. 9 C 116/2017 občanskoprávní řízení ve věci žalobkyně o zaplacení částky 8 239 Kč s příslušenstvím proti Daliboru Gožďálovi (dále též "žalovaný") pro nezaplacení části kupní ceny. Účastníci souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání a okresní soud rozhodl podle §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř.") rozsudkem ze dne 12. března 2018 č. j. 9 C 116/2017-57 tak, že žalobkyni přiznal žalovanou částku s úrokem z prodlení včetně žalovaného příslušenství a přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 489 Kč.
S ohledem na hodnotu sporu nebylo přípustné podat odvolání, proto se stěžovatelka obrací přímo na Ústavní soud.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s výrokem rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení.
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že okresní soud sice přiznal stěžovatelce náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, ovšem odměnu advokátovi určil podle ustanovení §14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ačkoliv v případě předmětné žaloby prý nešlo o žalobu podanou podle ustáleného vzoru, podávanou stěžovatelem opakovaně. Zdůrazňuje též, že nešlo o spotřebitelský spor, ale o spor mezi podnikateli, v němž se prý podmínky aplikace §14b advokátního tarifu neuplatňují.
Dále stěžovatelka tvrdí, že okresní soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil v části týkající se nákladů řízení tak, aby byla vyloučena libovůle, a na podporu svého tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. října 2001.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud dále pokládá za potřebné opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně, pokud shledá, že takový výrok je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp., že z hlediska intenzity zásahu do základního práva představuje závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Dále je nutno připomenout, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1.489,- Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj. vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních pochybení, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní částce.
Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
K podání ústavní stížnosti stěžovatelku vedlo to, že jí byla přiznána částka 1.489,- Kč namísto částky vyšší, již však v ústavní stížnosti ani konkrétně neuvádí a je zřejmé, že jde o částku, jejíž přezkum nepřipouští odvolací ani dovolací řízení. Tím spíše nelze požadovat, aby takový přezkum realizoval Ústavní soud.
Ústavní soud konstatuje, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžité částky, která je předmětem sporu, tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu