ECLI:CZ:US:2018:4.US.2997.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2997/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti T. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kryštofem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 75/48, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 6 Tdo 665/2017-88, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. prosince 2016 č. j. 14 To 270/2016-2157, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a 3. Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 22. září 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se T. L. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 8 odst. 1, 2, 3 a 5, článku 10 odst. 1 a 2, článku 12 odst. 1 a 2, článku 13, článku 26 odst. 1 a 2, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 1, článku 39 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 23. srpna 2016 č. j. 6 T 25/2016-2062 Okresní soud v Táboře (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy uložil nalézací soud obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Současně obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 104 400 Kč, který povolil hradit v měsíčních splátkách ve výši 8 700 Kč a za jeho případné nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců. Dále nalézací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bezpečnostních sborech na dobu šesti let. Konečně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl nalézací soud o zabrání věci - perkusního šestikomorového revolveru a 14 kusů ostrých nábojů.
2) Prvého z trestných činů se měl obviněný (zjednodušeně řečeno) dopustit tak, že dne 16. června 2015 v průběhu neformální porady ředitelů věznic [pozn. stěžovatel byl v dané době plukovníkem Vězeňské služby České republiky (dále také jen "VS ČR") a ředitelem Vazební věznice Litoměřice], při rozhovoru s tehdejším generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky P. O. (dále jen "poškozený"), o němž věděl, že vůči němu byla v minulosti uveřejněna ve sdělovacích prostředcích řada negativních článků a reportáží, tomuto sdělil, že se proti němu chystá negativní reportáž, a poté další, jejichž účelem bylo poškozeného - jakožto vrcholného představitele Vězeňské služby České republiky - zdiskreditovat. V návaznosti na to obviněný poškozenému sdělil, že pokud jej vrátí na jeho dříve vykonávanou funkci ekonomického náměstka generálního ředitele VS ČR, je schopen zveřejnění takových reportáží pozastavit. Zároveň poškozenému navrhl, že ponechá-li jej v dané funkci vést samostatně realizaci zakázek pro VS ČR, bude z takových zakázek mít jistou provizi. Poté se obviněný s poškozeným celkem třikrát sešel v různých restauračních zařízeních v Praze, kde mu sdělil, že gradující reportáže proti jeho osobě budou na další tři měsíce pozastaveny, pod podmínkou, že jej k 1. září 2015 jmenuje na požadovanou pozici, přičemž pro ovlivňování resortních zakázek si zároveň po poškozeném vymínil obsazení svých lidí do funkcí spojených s rozhodováním o veřejných zakázkách a uvedl, že pokud si poškozený umělého nadhodnocování veřejných zakázek nebude všímat, obdrží nejméně po dobu jednoho roku každý měsíc provizi ve výši 100 000 Kč. V případě zvlášť výhodných veřejných zakázek obviněný uvedl, že provize poškozeného může být úměrně navyšována, přičemž při dodržení uvedené "dohody" mu přislíbil k 20. prosinci 2015 poskytnout 200 000 Kč v hotovosti.
3) Přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se měl obviněný dopustit tak, že nejméně od počátku roku 1998 do 17. srpna 2015 přechovával ve svém bytě neregistrovaný perkusní šestikomorový revolver, včetně 14 ks nábojů, přestože nikdy nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence. Přitom držení takové zbraně podléhá dle příslušné právní úpravy registraci a povolení.
4) Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a státní zástupce odvolání. Rozsudkem ze dne 21. prosince 2016 č. j. 14 To 270/2016-2157 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu k odvolání státního zástupce - vyjma výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku - zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin, ve spojení s nezměněným výrokem o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, uložil odvolací soud obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Současně obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 600 000 Kč, a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců. Dále odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bezpečnostních sborech na dobu devíti let. Podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku pak odvolací soud uložil obviněnému trest propadnutí věci - perkusního šestikomorového revolveru a celkem 14 kusů ostrých nábojů. Odvolání obviněného odvolací soud zamítl.
5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které usnesením ze dne 26. července 2017 č. j. 6 Tdo 665/2017-88 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl, jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně předkládá vlastní náhled na důvody svého trestního stíhání, namítá, že poškozeným byl již dříve šikanován a vyslovuje přesvědčení, že poškozený byl úkolován lidmi z nejbližšího okolí Andreje Babiše, případně jím samým a celkově tak namítá nevěrohodnost osoby poškozeného. Tvrdí, že rozhovor, který měl proběhnout v Zotavovně VS ČR Pracov neosvědčil nikdo jiný než poškozený a stěžovatelem navržení svědci k tomuto slyšeni nebyli.
Co se týče obsahu audiozáznamů dle §158d odst. 2 tr. řádu, které byly pořízeny během rozhovorů mezi stěžovatelem a poškozeným v rámci jejich společných schůzek, namítá stěžovatel, že si z poškozeného dělal legraci, vyprávěl mu naprosté nesmysly o způsobech získávání peněžních prostředků a realizaci veřejných zakázek VS ČR, a že ústředním motivem jejich schůzek nebyl věcný rozhovor, nýbrž konzumace alkoholu. Co se týče nabídky úplatku za získání původní pozice stěžovatele jako ekonomického náměstka generálního ředitele VS ČR, nešlo dle něj o nic jiného, než o "záměrně řečený absolutní nesmysl". Dále stěžovatel podrobně popisuje systém, jakým jsou v rámci generálního ředitelství VS ČR schvalovány veřejné zakázky, a dovozuje, že tento systém "naprosto vylučuje jakékoliv nekalosti". Dle stěžovatele nebyla vážně míněna ani nabídka zfalšování podpisu ministra spravedlnosti za účelem poskytnutí odměny generálnímu řediteli VS ČR, k čemuž stěžovatel podrobně popisuje proces jejího schvalování. V tomto směru tak stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že obsah jeho rozhovorů s poškozeným nebyl myšlen vážně, rozhovory vždy inicioval poškozený a hodnocení jejich obsahu obecnými soudy je v rozporu se elementární logikou, postrádá reálné úvahy a nelze je proto označit za řádné.
Stran rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že podstatná část jeho odůvodnění je ryze formalistická a věnuje se označení trestného činu, jehož se měl údajně dopustit; co do hodnocení skutkového stavu věci je dle stěžovatele odvolací soud nadmíru stručný a v podstatě odkazuje na zjištění soudu nalézacího, která však stěžovatel rozporoval. Již ve vztahu k prvnímu rozhovoru mezi stěžovatelem a poškozeným byl navrhnut výslech svědka J. R., který byl dle stěžovatele klíčový a měl osvědčit, že poškozený celou dobu lhal, avšak výslech daného svědka byl nalézacím soudem proveden zhruba až rok po této události. Odvolacímu soudu následně stěžovatel vytýká formulační nesprávnost ve skutkové větě. Za zcela nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný považuje stěžovatel výrok odvolacího soudu o peněžitém trestu, pro jehož stanovení by měl být rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku a nikoliv v době spáchání údajné trestné činnosti (k tomu stěžovatel předkládá podrobný rozbor své finanční situace). Za zásadní pochybení odvolacího soudu označuje stěžovatel i hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí nalézacím soudem, které považuje za tendenční, a s nímž se odvolací soud prý zcela nekriticky ztotožnil. V neposlední řadě stěžovatel zmiňuje možné negativní politické ovlivnění celé kauzy v jeho neprospěch. Osobu poškozeného opakovaně označuje za "agenta provokatéra", a je přesvědčen, že smyslem jeho jednání byla "politická vražda" stěžovatele.
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu namítá stěžovatel, že v dovolání poukazoval na nelogičnost a nepravděpodobnost toho, že by se skutku, který mu je kladen za vinu, mohl skutečně a vážně dopustit, jakož i na to, že všichni svědci vypovídali zcela v jeho prospěch a dokládali nepravdivost jeho - při konzumaci alkoholu pronesených - tvrzení; stěžovatel rovněž namítal, že soudy nižších stupňů některé z jím navrhovaných důkazů odmítly provést. Na základě těchto skutečností má za to, že jeho dovolání mělo být vyhověno a závěr dovolacího soudu o tom, že v dané věci nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a nešlo ani o případ extrémního rozporu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje za zcela nesprávný.
Stěžovatel dále na celkem třinácti stranách ústavní stížnosti předkládá "rozbor vlastní problematiky z pohledu obecného práva", který lze shrnout následovně. Stěžovatel především rozporuje hodnotící úvahy obecných soudů, je přesvědčen, že jejich rozhodnutí byla založena toliko na výpovědi poškozeného, která však není podpořena žádnými dalšími důkazy a v podstatě tak obecné soudy proces dokazování nahradily svou volnou úvahou, a to v rozporu s principem in dubio pro reo. Na podporu svých tvrzení předkládá Ústavnímu soudu vlastní verzi skutkového stavu, zmiňuje důkazy, jimiž měla být vyvrácena věrohodnost poškozeného, které však obecné soudy - údajně bez věcného odůvodnění - neprovedly, popisuje sled jednotlivých událostí a především silně akcentuje politické pozadí své trestní věci.
Co se týče přečinu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel předkládá vlastní právní hodnocení dané problematiky, tvrdí, že obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, zda daný revolver někdy držel v ruce a zda u něj byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty daného přečinu.
Dle přesvědčení stěžovatele se orgány činné v trestním řízení dopustily řady pochybení již na počátku přípravného řízení. Namítá především nezákonnost ve věci provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které měly být povoleny v rozporu se zákonem a místně nepříslušným soudem. Obdobné námitky vznáší i ve vztahu ke sledování jeho osoby provedenému dle §158d odst. 2 tr. řádu a k místní příslušnosti policejního orgánu (Generální inspekce bezpečnostních sborů, Expozitury České Budějovice), dozorujícího státního zástupce, soudu příslušného k úkonům v přípravném řízení a konečně i soudu nalézacího.
Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel podřazuje své dílčí námitky pod příslušná základní práva a svobody, potažmo principy, garantované příslušnými články Listiny a Úmluvy. Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud vydal usnesení o naléhavosti věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel posléze doplnil svoji ústavní stížnost o další údaje, dle nichž má být zřejmé, že jednání poškozeného představovalo cílenou policejní provokaci, již dříve připravenou ve spolupráci s Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"). K tomu stěžovatel podrobně odkazuje na vybrané pasáže úředních záznamů, jejichž obsah považuje dílem za fabulovaný a zásadně neodpovídající obsahu pořízených audiozáznamů. K tomu dodává, že v této věci již podal trestní oznámení na příslušníka GIBS, který úřední záznamy vypracoval.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení, která následně zaslal stěžovateli k jeho případné replice.
Dovolací soud ve svém vyjádření konstatuje, že pravá podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že stěžovatel se neztotožnil s hodnotícími úvahami obecných soudů a se zjištěným skutkovým stavem. K námitkám v podobě nesprávného hodnocení důkazů či neprovedení důkazů jím navrhovaných, dovolací soud konstatoval, že nebyly způsobilé relevantně naplnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. že tvrzená porušení práva na spravedlivý proces, potažmo principu in dubio pro reo, v dané věci neshledal. Závěrem dovolací soud připomenul, že ústavní stížnost v podstatě opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, a proto ji navrhl odmítnout.
Rovněž odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že obsahuje z větší části argumentaci, k níž se obecné soudy již podrobně vyjádřily. Akcentuje především skutečnost, že o vině stěžovatele nepanovaly žádné pochybnosti, a proto nebylo namístě uplatnění principu in dubio pro reo. Stran námitek stěžovatele ohledně zásahu do jeho práva na spravedlivý proces či práva na zákonného soudce odvolací soud zdůrazňuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo zcela v souladu se zákonnou právní úpravou a při plném respektování základních práv stěžovatele. Otázkou místní příslušnosti obecných soudů se podrobně zabýval každý ze soudů, které ve věci stěžovatele rozhodovaly, vždy s týmž závěrem, že místní příslušnost byla určena správně a stěžovatel tak nebyl odňat svému zákonnému soudci. Odvolací soud nepřijal ani úvahy stěžovatele týkající se naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku či výše peněžitého trestu a navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl.
Ve své replice stěžovatel akcentoval původní odvolací a dovolací námitky a zdůraznil přesvědčení, že obecné soudy se těmito adekvátně nezabývaly, případně je vypořádaly toliko povrchně či formalisticky. Stran usnesení dovolacího soudu stěžovatel připomenul jím předložené důkazní návrhy, kterými chtěl v odvolacím řízení zpochybnit výpověď poškozeného, jimž však odvolací soud nevyhověl. Dále stěžovatel připomenul, že výši peněžitého trestu považuje za zcela nepřiměřenou, neboť veškeré své peněžní prostředky, jimiž disponoval k 31. červenci 2015, vynaložil na náklady obhajoby. Nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), na který odkazoval již ve svém dovolání, považuje za zcela aplikovatelný na poměry dané trestní věci a nesouhlasí s opačným závěrem dovolacího soudu. Obdobně stěžovatel přistupuje i k hodnocení aplikace závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 9. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 134/12 dovolacím soudem. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel zdůrazňuje především - dle jeho názoru - zásadní procesní vady, na které již dříve poukazoval, a které odvolací soud prý nevzal v potaz. Především jsou to údajné rozpory ve výpovědi poškozeného a politické pozadí celé trestní věci, neboť dle stěžovatele měl být poškozený instruován (nebo si tak sám předsevzal) zlikvidovat všechny členy někdejšího vedení VS ČR. Konečně stěžovatel opakovaně zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů a tvrdí, že dokazování bylo vedeno v rozporu s principy spravedlivého procesu.
V.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, s obsahem spisu vedeného u nalézacího soudu pod sp. zn. 6 T 25/2016, jakož i s vyjádřeními účastníků řízení a replikou stěžovatele, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Již na úvod Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud však ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
V prvé řadě jde o případ tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. opět shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu).
Z posledního z uvedených příkladů vad dokazování se následně vyvinula doktrína tzv. extrémního nesouladu vycházející z jednoho z principů práva na spravedlivý proces a vylučujícího libovůli v soudním rozhodování. Tím je požadavek nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe rovněž opakovaně zabýval otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem. K vyslovení viny určitým trestným činem se přitom nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav. Požaduje se vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V opačném případě, tedy nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá porušení svého základního práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. K tomuto Ústavní soud připomíná, že výkladem §26 tr. řádu ve světle shora uvedeného základního práva se zabýval ve svém nálezu ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Konstatoval přitom, že jakkoliv dané ustanovení teoreticky umožňuje státním zástupcům činným při krajských a vrchních státních zastupitelstvích podat návrh na rozhodnutí v přípravném řízení více okresním soudům - čímž je pak zásadně založena příslušnost takového soudu i pro zbytek přípravného řízení - jeho ústavně konformní výklad, který vyhovuje požadavkům článku 38 odst. 1 Listiny, v takových případech stanoví státnímu zástupci podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s §18 trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, bod 117).
K této problematice Ústavní soud jasně uvedl, že daný nález nelze aplikovat retrospektivně, tj. že rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 2350/16, ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1967/16, ze dne 21. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2033/16, či ze dne 17. května 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Rovněž Ústavní soud dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti dle ustanovení §18 tr. řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 2611/16).
Ve světle shora uvedených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých námitek stěžovatele.
VI.
Ústavní soud úvodem předesílá, že stížnostní argumentace sestává především z námitek, které stěžovatel uplatňoval po celou dobu trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do role další revizní soudní instance, což však neodpovídá postavení, které Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velice pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele za popsané trestné činy, zvláště pak ve vztahu k trestnému činu podplacení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Závěr o tom, že stěžovatel se dopustil obou trestných činů, jejichž spáchání mu obžaloba kladla za vinu, je důsledkem jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy. Je zřejmé, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že jednotlivé skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatele je výsledkem procesně bezvadného postupu, jímž byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi. Nelze proto říci, že by byly dány důvodné pochybnosti, které by byly s to zvrátit závěr, že stěžovatel se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Obhajoba stěžovatele, že jeho jednotlivá tvrzení byla výsledkem "nezřízené konzumace alkoholu s jeho nadřízeným, z něhož si otevřeně tropil legraci" byla oprávněně odmítnuta. Z obsahu audiozáznamů pořízených dle §158d odst. 2 tr. řádu a po jeho zasazení do širších souvislostí případu (mimo jiné při srovnání obsahu odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) totiž zřetelně vyplývá, že stěžovatel svá tvrzení myslel zcela vážně a svému nadřízenému nabízel úplatek výměnou za to, že jej pověří jeho dřívější funkcí ekonomického náměstka generálního ředitel VS ČR.
V tomto směru je třeba říci, že s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci byl stěžejní především obsah rozhovorů, které stěžovatel s poškozeným vedl na třech schůzkách, které proběhly v restauračních zařízeních v Praze, a který byl zdokumentován prostřednictvím audiozáznamu dle §158d odst. 2 tr. řádu. Nalézací soud dále vyslechl, popřípadě přečetl se souhlasem stran protokoly o výpovědích řady svědků, provedl důkazy znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace fonoskopie, vypracovaný Ing. Zdeňkem Švendou, Ph.D. či prostřednictvím tří CD obsahujících audiozáznamy rozhovorů stěžovatele s dalšími osobami a shora zmiňované rozhovory stěžovatele s poškozeným, jakož i řadu dalších listinných důkazů.
Jednotlivé hodnotící úvahy obecných soudů plně konvenují požadavkům formulovaným v §2 odst. 6 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vlastního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně je třeba říci, že odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru odpovídají požadavkům ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, včetně vypořádání obhajoby stěžovatele a jeho důkazních návrhů. Na základě argumentačně přesvědčivých odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů lze uzavřít, že jejich hodnotící úvahy nevykazují žádné ústavněprávně relevantní deficity a nelze je ani označit za jakkoliv extrémní či svévolné.
Nelze přisvědčit stěžovateli, že výpověď poškozeného představuje fakticky jediný důkaz o jeho vině. Výpověď P. O. je podporována především obsahem pořízených audiozáznamů. Tvrzení stěžovatele, že si z poškozeného celou dobu tropil legraci a v podstatě mělo jít o "opilecké řeči", vyvrací jeho další jednání, z něhož je zjevné, že s příslibem dané pozice počítal, kontaktoval vytipované spolupracovníky a přislíbil jim nástup do nové pracovní pozice od 1. září 2015, co je zřejmé jak z protokolů o výpovědích svědků i z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Stěžovatel očividně své nabídky myslel zcela zjevně vážně (srov. výpověď svědka D. na č. l. 2003) a prezentoval je věcně.
Ve shodě se závěry obecných soudů je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že na základě provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel se dopustil inkriminovaného protiprávního jednání, přičemž o jeho vině nepanují žádné pochybnosti, jež by byly způsobilé přivodit závěr, že je namístě aplikovat princip in dubio pro reo. Ústavní soud je zároveň přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry na straně druhé neexistuje extrémní nesoulad. Naopak, závěr o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podplacení plně konvenuje vykonaným skutkovým zjištěním a Ústavnímu soudu v takovém případě nepřísluší nahrazovat hodnotící úvahu obecných soudů svým vlastním hodnocením.
Stran důkazních návrhů stěžovatele učiněných v průběhu řízení před obecnými soudy je třeba poukázat na stranu 28 rozsudku nalézacího soudu (či stranu 7 usnesení odvolacího soudu), který obsahuje odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele. Ústavní soud sdílí závěr nalézacího soudu, že návrhy listinných důkazů, které měly ověřit nedostatky ve vedení generálního ředitelství VS ČR poškozeným, případně potvrdit, že provedené kontroly nezjistily k době působení stěžovatele v pozici ekonomického náměstka generálního ředitel VS ČR žádná pochybení, skutečně postrádaly přímou spojitost s předmětem řízení a jejich provedení by tak k objasnění klíčových otázek ničím nepřispělo.
K tomu je třeba dodat, že svědek R. byl vyslechnut v hlavním líčení (jak bylo uvedeno shora), avšak jeho výpověď nebyla jakkoliv způsobilá vyvrátit tvrzení poškozeného. Ústavní soud proto nemohl přijmout tvrzení stěžovatele, že svědek R. měl zcela klíčové postavení a měl potvrdit, že poškozený údajně lhal. Vytýká-li stěžovatel orgánům činným v trestním řízení, že daný svědek vypovídal teprve s odstupem času, je třeba říci, že důvodem bylo, že svědek si na to, že zaslechl útržek rozhovoru mezi poškozeným a stěžovatelem, vzpomněl až poté, co jej navštívili příslušníci GIBS (č. l. 2070). Co se týče svědka P. D., i jeho výslech byl proveden v hlavním líčení (č. l. 2002 verte až 2006), avšak ve vztahu k předmětnému jednání svědek vypovídá v podstatě to, co se dozvěděl od stěžovatele (viz např. č. l. 2013).
Ústavní soud proto shrnuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, pročež nijak nezasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k výroku nalézacího soudu, jímž uznal stěžovatele vinným spácháním přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tento výrok nebyl částečně zrušujícím rozsudkem odvolacího soudu dotčen. Stěžovatel se však prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá toliko zrušení rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu. Rozsudek nalézacího soudu ponechává svou ústavní stížností zcela nedotčen. Již z tohoto důvodu se navazující argumentací stěžovatele nemůže Ústavní soud blíže zabývat a poukazuje tak toliko na strany 9 a 10 usnesení dovolacího soudu, kde je daná otázka náležitě vypořádána. Nelze opomenout i skutečnost, která se podává z videozáznamu o provedení domovní prohlídky (č. l. 963), totiž že stěžovatel o tom, že u něj doma předmětná zbraň nachází, zjevně věděl.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti dále namítá nezákonnost provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí dle §158d odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud připomíná, že danou otázkou se zabývaly již soud odvolací (strana 12 jeho rozsudku) i soud dovolací (strany 8 a 9 jeho usnesení), přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že proti stěžovateli bylo od počátku vedeno trestní stíhání pro zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (č. l. 1). Jak se podává z usnesení dovolacího soudu, uvedený trestný čin sice nesplňuje podmínku, že na něj zákon stanoví horní hranici trestní sazby nejméně osm let (§88 odst. 1 věta první tr. řádu), nicméně splňuje podmínku stanovenou touž větou in fine, tedy že jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (konkrétně Trestněprávní úmluva o korupci č. 70/2002 Sb.m.s.). V případě sledování osob a věcí dle §158d odst. 2 tr. řádu pak již odvolací soud připomenul, že předmětné sledování, při němž byl pořizován audiozáznam, bylo povoleno jak dozorujícím státním zástupcem (č. l. 633-634 a 637-640) a současně byl opatřen i souhlas sledované osoby dle §158d odst. 6 tr. řádu (č. l. 642 a 643). Ústavní soud proto nemohl ani tyto námitky stěžovatele přijmout.
Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku stěžovatele týkající se údajné policejní provokace realizované údajně poškozeným a GIBS. K této problematice Ústavní soud obecně připomíná dosavadní závěry své i závěry Evropského soudu pro lidská práva (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. června 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99, ze dne 25. června 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01, ze dne 6. června 2006 sp. zn. III. ÚS 291/03, ze dne 14. září 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 a naposledy v nálezu ze dne 19. března 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16).
Na základě shora popsaných skutkových okolností projednávané věci je totiž zřejmé, že policejní orgány se nijak aktivně nepodílely na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. GIBS poskytla poškozenému příslušné technické zázemí umožňující provádět sledování stěžovatele při současném pořizování audiozáznamu, avšak tím její role ve vztahu k obsahu rozhovorů mezi poškozeným a stěžovatelem zcela končí. Rozhodující je v tomto směru zjištění, že poškozený se stěžovatelem vedl předmětné rozhovory, přičemž iniciativa byla skutečně zpočátku na straně poškozeného, avšak tato počáteční iniciativa rozhodně nepředstavovala určující či podstatný prvek trestného činu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4185/16). Naopak, již před povolením sledování stěžovatele zde existovalo důvodné podezření, že stěžovatel nabízel poškozenému určitou službu výměnou za pověření výkonem své dřívější funkce, kterou následně v průběhu rozhovorů doplnil o nabídku úplatku v podobě 200 000 Kč na úvod a následně přinejmenším částky 100 000 Kč měsíčně. Z obsahu rozhovorů bylo současně zřejmé, že stěžovatel měl zkušenost s "obstaráváním" veřejných zakázek. Konečně není zřejmé, že by poškozený na stěžovatele vyvíjel jakýkoliv nátlak ve smyslu, že by jej snad nutil mu takovou nabídku učinit.
Ústavní soud dále konstatuje, že ani výhrada stěžovatele týkající se porušení jeho práva na zákonného soudce není důvodná. Jak se totiž ze shora citované judikatury Ústavního soudu podává, v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení (ale ani v době rozhodování nalézacího soudu) nebyl znám nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a jeho závěry se proto v poměrech projednávané věci neprosadí. Jestliže tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podal návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu případně návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce a na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, byl jeho postup zcela v souladu s dosavadní praxí orgánů činných v trestním řízení, kterou Ústavní soud dříve opakovaně aproboval. Místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích byla tímto - v souladu s tehdy akceptovaným výkladem §26 odst. 1 tr. řádu - založena pro celé přípravné řízení. Protože ke shodnému závěru dospěl jak odvolací soud (strana 12 až 13 jeho rozsudku) i soud dovolací (strana 8 jeho usnesení), nemá Ústavní soud, co by odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto ohledu vytknul.
Místní příslušnost nalézacího soudu pak byla založena v souladu s §18 odst. 1 tr. řádu dle místa spáchání trestného činu (forum delicti comissi), jímž byla Zotavovna VS ČR Pracov. K otázce místní příslušnosti policejního orgánu (GIBS, Expozitury České Budějovice) pak zcela postačí odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 1720/16.
Poslední námitka stěžovatele směřuje proti výroku odvolacího soudu o uloženém peněžitém trestu, který stěžovatel shledává nepřiměřeným. K tomu Ústavní soud poznamenává, že v projednávané věci nejsou dány takové specifické okolnosti, jako tomu bylo v případě jeho nálezu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17, pro které by bylo na místě této námitce vyhovět. V projednávané věci se odvolací soud výši peněžitého trestu podrobně zabýval na stranách 17 a 18 svého rozsudku, přičemž při stanovení jeho výše vycházel jednak z vysoké míry společenské škodlivosti trestné činnosti stěžovatele, zvláště pak s ohledem na jeho pracovní zařazení, jakož i z posledních zjištění o jeho majetkové situaci. S ohledem na kritéria zakotvená v ustanoveních §38 odst. 1 a 2 a §39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku dospěl odvolací soud k závěru, že peněžitý trest uložený nalézacím soudem je třeba hodnotit jako příliš nízký a nenaplňující tak požadavek soudní individualizace trestu. Ústavní soud argumentaci odvolacího soudu považuje za zcela logickou a nikterak excesivní z hlediska zásad ukládání trestu.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele o politickém pozadí jeho trestní věci mají apodiktickou povahu a nejsou ničím doložena.
Ústavní soud tak uzavírá, že v postupu obecných soudů a orgánů činných v trestním řízení neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení a jednotlivé námitky stěžovatele posoudil jako nedůvodné. Napadená rozhodnutí obecných soudů optikou ústavněprávního přezkumu obstála.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, řídil se při projednáváním ústavní stížnosti pořadím věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu