ECLI:CZ:US:2018:Pl.US.25.17.6
sp. zn. Pl. ÚS 25/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Josefa Fialy, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o návrhu Kristiny Colloredo-Mannsfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze, Kopalova 566/6, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09, II. ÚS 475/12 a III. ÚS 107/04, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Palackého 740/1, a 2) Národního památkového ústavu, zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zavadilce 1434/4, takto:
I. Usnesení sp. zn. IV. ÚS 1234/09 ze dne 3. 2. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 475/12 ze dne 17. 5. 2012 se ruší.
II. Ve věcech původně vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a II. ÚS 475/12 bude řízení dále vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 25/17.
III. Návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 107/04 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
1. Navrhovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně. Okresní soud v Pardubicích ve věci rozhodl třemi částečnými rozsudky, z nichž dva byly pro navrhovatelku ve výsledku nepříznivé: původně vyhovující rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 147/92-1123 ze dne 27. 10. 2006 byl změněn Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou Pardubice na rozsudek zamítavý, zamítavý rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 147/92-1337 ze dne 22. 4. 2009 byl krajským soudem potvrzen. O následných dovoláních navrhovatelky Nejvyšší soud rozhodl tak, že jedno rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 11. 2. 2009 zamítl, druhé odmítl usnesením č. j. 28 Cdo 2709/2011-1569 ze dne 28. 11. 2011.
2. Proti rozhodnutím obecných soudů navrhovatelka brojila ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl usnesením IV. ÚS 1234/09 ze dne 3. 2. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 475/12 ze dne 17. 5. 2012 pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Na základě stížnosti navrhovatelky shledal Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ve věci Colloredo Mannsfeldová proti České republice ze dne 11. 1. 2018 (stížnosti č. 51896/12), že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že navrhovatelka nebyla upozorněna na listinné důkazy, z nichž vycházel krajský soud při svém rozhodování. Přestože šlo o důkazy, které tvořily základ pro rozhodnutí v neprospěch navrhovatelky, nebyla jí poskytnuta možnost se k nim vyjádřit.
II.
Argumentace navrhovatelky
4. Navrhovatelka navrhla obnovu řízení ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a II. ÚS 475/12 s tím, že Evropský soud pro lidská práva dospěl k jednoznačnému závěru o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09 došlo k porušení jejích práv tím, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu na základě důkazu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947), který navrhovatelka neměla k dispozici a nemohla se k němu vyjádřit. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 475/12 došlo k porušení jejích práv tím, že okresní soud vyšel z právního názoru krajského soudu, založeného na onom důkazu, aniž by navrhovatelka alespoň v tomto řízení měla možnost se k tomuto důkazu vyjádřit.
5. Evropský soud pro lidská práva navrhovatelce přiznal toliko částku 6 400 EUR z titulu nemajetkové újmy, náhradu majetkové újmy nepřiznal. To podle navrhovatelky odpovídá procesnímu stavu, v němž je možné nápravu porušení práv navrhovatelky stále zajistit v řízení před soudy České republiky. Navrhovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vydání movitých věcí mimořádné hodnoty, které podle jejího mínění neoprávněně užívá stát. Řádné rozhodnutí o tomto nároku jí bylo upřeno závažným procesním pochybením, jehož následky stále trvají. Je možné je napravit pouze zrušením rozhodnutí vydaných ve věci a provedením nového řízení při respektování zásady kontradiktornosti - zde zejména při zachování práva navrhovatelky seznámit se podklady pro rozhodnutí soudu a případně se k nim vyjadřovat.
6. Dále stěžovatelka navrhla obnovu řízení i ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 107/04 s tím, že v tomto řízení Ústavní soud rozhodoval o vydání zámku Opočno. Toto rozhodnutí pak slouží jako základ pro rozhodování obecných soudů i ve vztahu k mobiliáři zámku. Také v tomto řízení pak sloužilo za důkaz výše zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947, je tedy zřejmé, že závěry Evropského soudu pro lidská práva mají dopad i na nález sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509), jímž též došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze zákona o Ústavním soud neplyne, že by nebylo možné v rámci obnovy řízení zrušit i ta rozhodnutí, která byla vydána vůči stejnému navrhovateli a obsahují stejné porušení lidských práv zaručených mezinárodními smlouvami.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle §119 odst. 5 ve spojení s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh Nejvyššímu soudu a Krajskému soudu v Hradci Králové jako účastníkům řízení ve věcech sp zn. IV. ÚS 1234/09 a II. ÚS 475/12 a dále i druhému vedlejšímu účastníků těchto řízení Národnímu památkovému ústavu. Prvému vedlejšímu účastníku řízení návrh z důvodů procesní ekonomie, zejména rychlosti řízení, nezaslal, neboť Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld svůj kladný postoj k obnově řízení ve věci vyjádřil ve vlastních návrzích na obnovu řízení, o nichž bylo již rozhodnuto pod sp. zn. Pl. ÚS 25/17 dne 3. 1. 2018. Nad rámec vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud podle §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal i vyjádření Okresního soudu v Pardubicích.
8. Nejvyšší soud k návrhu sdělil, že se necítí být povolán předjímat výsledek řízení o obnově. K věci samotné se případně vyjádří, pokud k obnově řízení dojde.
9. Krajský soud sdělil, že sporný důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947 měl pro jeho rozhodování toliko podpůrnou povahu. Pro věc je podstatný závěr o konfiskaci zámku Opočno, včetně movitých věcí v něm se nacházejících. Jakkoliv bylo vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda obnoveno, stát mu neumožnil movitý majetek převzít a nakládat s ním před 25. 2. 1948 Následně byl zámek prohlášen za státní kulturní majetek a byl včetně movitých věcí odevzdán do správy a užívání národní kulturní komise. Stát tedy majetek převzal před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ve věci navrhovatelky tak nebyly splněny kumulativní podmínky vydání nemovitých věcí, což obstojí i bez důkazu rozhodnutím Ministerstva zemědělství. Smysl obnovy řízení před Ústavním soudem nemůže být naplněn tam, kde obnovené řízení nemůže přivodit příznivější rozhodnutí pro navrhovatele. Skutečnosti, které by odůvodňovaly příznivější rozhodnutí, přitom navrhovatelka neuvedla.
10. Národní památkový ústav sdělil, že vady řízení vytknuté Evropským soudem pro lidská práva nelze patrně odstranit jinak než v rámci obnovy řízení. Obnova řízení by však neměla spočívat pouze na naplnění procesního práva navrhovatelky vyjádřit se k jednomu důkazu. Výkon tohoto práva totiž není způsobilý přivodit pro navrhovatelku příznivější rozhodnutí ve věci samé, která byla rozhodnuta na základě komplexního posouzení všech důkazů.
11. Okresní soud v Pardubicích sdělil, že v řízení o žalobě byla základní práva navrhovatelky vždy plně respektována. Její návrhy byly projednány ve třech samostatných řízeních, přičemž v prvním bylo stěžovatelce pravomocně vyhověno. V druhé části bylo rozhodnutí okresního soudu změněno v odvolacím řízení a v třetí části okresní soud následoval závazné právní závěry vyšších soudů, neboť důkazní situace byla stejná. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947 součástí procesního spisu nebylo, soud z něj nevycházel.
IV.
Vlastní posouzení
12. Ústavní soud se již v minulosti návrhy nynější navrhovatelky na obnovu řízení vedených pod sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 1234/09, II. ÚS 475/12 a III. ÚS 107/04 zabýval. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 28/17 ze dne 25. 10. 2017 a usnesením sp. zn. Pl. ÚS 25/17 ze dne 3. 1. 2018 odmítl návrhy stěžovatelky na obnovu těchto řízení s tím, že v té době nebylo dáno rozhodnutí mezinárodního soudu ve prospěch navrhovatelky. Tato usnesení nezakládají podle §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu překážku věci rozhodnuté, nově podané návrhy tedy bylo možné věcně posoudit.
13. Podle §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu je k rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení příslušné plénum.
14. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, §117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán včas, ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci, a navrhovatelka je v části návrhu oprávněnou osobou (§119 odst. 1, 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
15. Podle §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak.
16. Nápravy ve věci navrhovatelky může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti. Evropský soud pro lidská práva totiž v odst. 19 svého rozhodnutí uvedl, že jde o věc skutkově i právně shodnou s věcí vedlejšího účastníka 1), o níž rozhodl rozsudkem ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016 (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12). Na základě tohoto rozsudku přitom Ústavní soud již dříve rozhodl o obnově řízení původně vedených pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12 usnesením sp. zn. Pl. ÚS 25/17 dne 3. 1. 2018.
17. Za tohoto stavu je nutno dovodit, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 1234/09 ze dne 3. 2. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 475/12 ze dne 17. 5. 2012 jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následky porušení práva navrhovatelky na spravedlivý proces i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo pouze připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatelky k opětovnému přezkumu ze strany Ústavního soudu.
18. Jednoznačný závěr Evropského soudu pro lidská práva totiž neumožňuje Ústavnímu soudu, aby v rámci řízení o obnově sám konstatoval, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3 ze dne 30. 4. 1947 nebylo pro posouzení věci navrhovatelky významné. Vliv tohoto důkazu pro posouzení věci a význam případných námitek navrhovatelky vůči tomuto důkazu může být hodnocen toliko po obnově řízení, a to buď v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, případně v řízení před obecnými soudy na něj navazujícím.
19. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonem předvídané podmínky pro obnovu řízení o ústavních stížnostech původně vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a II. ÚS 475/12 jsou ve věci dány. Návrhu proto vyhověl a svá dřívější rozhodnutí ve věci navrhovatelky zrušil podle §119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V obnoveném řízení o těchto věcech bude Ústavní soud pokračovat pod sp. zn. Pl. ÚS 25/17, tedy společně s již obnoveným řízením o ústavních stížnostech původně vedených pod sp. zn. I. ÚS 1211/09 a II. ÚS 485/12.
20. Oproti tomu nebylo možné vyhovět návrhu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 107/04. Navrhovatelka by byla oprávněna podat návrh na obnovu řízení, pokud by nálezem sp. zn. III. ÚS 107/04 bylo rozhodnuto ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda (§119 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Tak tomu ovšem není.
21. Zrušení rozhodnutí Ústavního soudu v rámci obnovy řízení je výjimečným zásahem do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu tam, kde nelze jiným způsobem dosáhnout plnění mezinárodních závazků České republiky, resp. odstranění následků jejího mezinárodně protiprávního chování. Z toho důvodu je třeba pojem "věc, v níž mezinárodní soud shledal" vykládat restriktivně (exceptiones sunt strictissimae interpretationis). Nestačí tedy, jak navrhovatelka prosazuje, že všechna rozhodnutí byla vydána v soudních věcech navrhovatelky, že se všechny tyto soudní věci vztahují k vydání bývalého rodového majetku (zámku a jeho mobiliáře) a že k rozhodnutí těchto soudních věcí došlo údajně na základě stejných skutečností (zde cit. rozhodnutí Ministerstva zemědělství). Rozhodující pro určení věci ve smyslu §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je, jakým skutkově a právně vymezeným porušením mezinárodních pravidel se mezinárodní soud při výkonu své pravomoci skutečně zabýval.
22. Osoba, v jejíž prospěch rozhodl mezinárodní soud, se tedy může domáhat obnovy řízení před Ústavním soudem pouze ve věci, která skutkovým a právním vymezením odpovídá porušení základních lidských práv či svobod, jež mezinárodní soud shledal. Domáhá-li se osoba, v jejíž prospěch rozhodl mezinárodní soud, obnovy řízení v jiné své věci, jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
23. V tomto ohledu je zřejmé, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colloredo Mannsfeldová proti České republice ze dne 11. 1. 2018 shledává porušení Úmluvy pouze ve vztahu k soudním řízením o movitý majetek původně se nacházející v zámku Opočno (srov. odst. 6-9, 17-19 rozsudku). Skutečnost, že stěžovatelce nebyl vydán ani samotný zámek, pro rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v nynější věci nijak významná nebyla. To ostatně odpovídá i předmětu řízení o ústavních stížnostech sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a II. ÚS 475/12, resp. řízení před obecnými soudy vycházejících z žaloby navrhovatelky a vedlejšího účastníka 1), jíž se domáhali uzavření smlouvy o vydání blíže určených movitých věcí.
24. Z uvedeného důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že Evropský soud pro lidská práva se věcí sp. zn. III. ÚS 107/04 nezabýval a porušení práv navrhovatelky v této věci tedy nemohl shledat (shodně již odst. 19 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/17 ze dne 3. 1. 2018). Podmínky §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu splněny nejsou. Stěžovatelka tudíž není oprávněna podat podle §119 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na obnovu řízení sp. zn. III. ÚS 107/04. Ústavní soud proto její návrh v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu