ECLI:CZ:US:2019:1.US.1267.18.1
sp. zn. I. ÚS 1267/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Dermacol, a. s., se sídlem Výtvarná 1023/4, Praha 6, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2018, č. j. 23 Cdo 3474/2017-229, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2017, č. j. 22 Co 495/2016-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále též "žalobkyně") navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že postupem soudů došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 26 C 30/2015-171, uložil Tesco Stores ČR, a. s. (dále též "žalovaná") zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
3. Společnost Alphaduct, a. s., jejíž pohledávku za žalovanou obchodní společností Tesco Stores ČR, a. s., stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 31. prosince 2010, a žalovaná uzavřely dne 16. března 2003 dohodu o všeobecných nákupních podmínkách, na základě které dodávala Aplhaduct, a. s., zboží žalované. Smluvní strany v dodatku č. 1 k této dohodě ze dne 16. března 2003 sjednaly, že Alphaduct, a. s., poskytne žalované množstevní bonus při překročení určitého objemu dodávek zboží specifikovaného v článku II bodu 2.2 dodatku ve spojení s přílohou č. 1 a přílohou č. 2 předmětného dodatku.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Alphaduct, a. s., se zavázala dodávat zboží žalované s tím, že pokud výše obratu v určitém kalendářním roce přesáhne 1 000 000 Kč, poskytne Alphaduct, a. s., žalované množstevní bonus ve výši 13 %; tj. že žalovaná nezaplatí 13 % z fakturovaných cen dodávek při ročním obratu nad 1 000 000 Kč. Pro výpočet bonusu stanovily smluvní strany přesný postup. Výši množstevního bonusu se žalovaná zavázala sdělovat společnosti Alphaduct, a. s., fakturami; Alphaduct, a. s., se na základě faktur dozvídala, jakou částku jí žalovaná s ohledem na množstevní bonus nezaplatí.
5. Soud prvního stupně ze znaleckého posudku zjistil, že žalovaná vypočetla bonus za rok 2009 v nesprávné výši, neboť jej nestanovila z výše obratu bez DPH. Žalovaná měla nárok na bonus ve výši 1 045 820 Kč, vyčíslila však bonus ve výši 1 195 190 Kč, tudíž o 149 370 Kč více, než jí podle znaleckého posudku náleželo.
6. Soud prvního stupně posoudil ujednání o množstevním bonusu jako ujednání o způsobu placení kupní ceny dodaného zboží. Soud prvního stupně se zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. Poté uzavřel, že nárok není promlčen, neboť námitku bylo nutné posoudit ve vazbě na sjednaný způsob placení formou množstevního bonusu - tj. ve vazbě na den, kdy žalovaná dala protistraně na vědomí, že jí s ohledem na množstevní bonus nezaplatí kupní cenu dodaného zboží, což se stalo pro rok 2009 dne 11. ledna 2010, kdy žalovaná oznámila provedení vzájemného zápočtu pohledávek a závazků. Žalobkyně podala žalobu dne 10. ledna 2014, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák, k jejímuž uplynutí by podle soudu prvního stupně došlo 13. ledna 2014. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného žalobkyni přiznal částku 147 912 Kč s příslušenstvím, kterou žalobou uplatnila (ačkoli by jí podle závěrů znaleckého posudku správně náležela částka vyšší, konkrétně 149 370 Kč).
7. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 22 Co 495/2016-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
8. Odvolací soud přisvědčil odvolací námitce žalované, že nesprávným výpočtem bonusu a jeho následným započtením ze strany žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť žádné peníze nebyly žalované ze strany Alphaduct, a. s., zaplaceny a nedošlo ani k žádné skutečnosti, na základě které by došlo k zániku dluhu žalované za odebrané zboží vůči Alphaduct, a. s., ve výši žalované částky. Odvolací soud vyložil, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze započíst pouze pohledávku, která existuje či vznikne v budoucnu. Jestliže žalovaná nesprávně vypočetla množstevní bonus, pak v rozsahu, v němž byl započítáván nesprávně, neměla žalovaná žádnou pohledávku vůči Alphaduct, a. s., a v tomto rozsahu tedy nebylo započteno platně. Odvolací soud uzavřel, že dluh žalované v tomto rozsahu tedy nezanikl a žalovaná v tomto rozsahu stále dluží za zboží dodané v roce 2009 právním předchůdcem žalobkyně.
9. Vzhledem k tomuto dílčímu závěru se odvolací soud zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto zkoumal, které konkrétní faktury nebyly uhrazeny z důvodu neplatného započtení, aby s ohledem na jejich datum splatnosti posoudil námitku promlčení. Odvolací soud se dotázal stěžovatelky, vůči jakým konkrétním fakturám bylo započítáváno v rozsahu žalované částky. Z jejího vyjádření vyplynulo, že nesprávně bylo započítáno jen vůči fakturám, které jsou vyjmenovány v příloze k dohodě o zápočtu s datem 11. ledna 2010, kterou odvolací soud jako důkaz zopakoval i v odvolacím řízení. Odvolací soud shrnul, že v rozsahu neplatného započtení z důvodu nesprávného výpočtu bonusu nebyly uhrazeny faktury, které byly všechny splatné do konce roku 2009, a byla-li tedy žaloba podána 10. ledna 2014, je právo uplatněné žalobou promlčené marným uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Odvolací soud zopakoval, že nedošlo ke vzniku nového nároku z titulu bezdůvodného obohacení či z jiného samostatného titulu ke dni provedení započtení, avšak v rozsahu neplatného zápočtu trvá původní závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, neboť v tomto rozsahu nebyla zaplacena kupní cena. Vzhledem k promlčení nároku žalobkyně ovšem soud nemohl žalobě vyhovět.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně posoudil promlčecí dobu, dále nesprávně posoudil její nárok na přeplatek plynoucí z vyúčtování množstevního bonusu a také nesprávně posoudil platnost započtení proti pohledávce plynoucí z práva na zálohu.
11. Strany smlouvy podle ní rozlišovaly nárok na zálohu od nároku na množstevní bonus, každý z těchto nároků tak měl svůj důvod vzniku i svůj vlastní běh promlčecí doby. Odvolací soud podle jejího názoru proto pochybil, když nároky neodlišoval a posuzoval právo na zálohu jako právo na množstevní bonus.
12. Dovolatelka namítala také nesprávné právní posouzení platnosti započtení a uvedla, že proti pohledávce na zaplacení zálohy lze platně a účinně započíst a proto byla kupní cena v plném rozsahu žalovaným uhrazena. Podle dovolatelky totiž žalovaná proti pohledávkám žalobkyně na zaplacení kupní ceny započítávala uplatněné a existující pohledávky z titulu zálohy na množstevní bonus. To však nemá vliv na existenci nároku dovolatelky na zaplacení přeplatku na množstevní bonus, který byl prostřednictvím záloh zaplacen nad rámec nároku žalované na množstevní bonus.
13. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, neboť neodlišil nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny od nároku žalobkyně na vrácení přeplatku na množstevním bonusu. Podle dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které přeplatek plynoucí z vyúčtování je bezdůvodným obohacením (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001). Počátek běhu promlčecí doby je podle dovolatelky nutné vázat k okamžiku, kdy mělo být provedeno vyúčtování, resp. ke dni, kdy právo na vrácení přeplatku mohlo být uplatněno u soudu.
14. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky dále odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle nichž nárok na placení záloh je odlišný od nároku na úhradu skutečně vynaložených nákladů a oba nároky mají různou splatnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2038/2008). Dovolatelka odkázala na několik konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit.
15. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud měl její nárok na vrácení přeplatku na množstevním bonusu posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a v tomto směru poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k počátku běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení. Dovolatelka také v dovolání tvrdila, že smluvní strany si výslovně v předmětném dodatku ujednaly průběžné měsíční zálohy na množstevní bonus a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je částečné plnění fakticky zálohou či splátkou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011).
16. Dovolatelka na základě výše uvedeného trvala na svém závěru, že její nárok není promlčen, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a uloží žalované náhradu nákladů řízení.
17. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 8. ledna 2018, č. j. 23 Cdo 3474/2017-229, dovolání odmítl, neboť právní otázky formulované stěžovatelkou nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na úhradu nákladů řízení. Stěžovatelka stavěla přípustnost dovolání na tvrzeném odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak odkazovala na judikaturu, jejíž závěry nelze na řešenou věc vztáhnout. Úvahy o tom, že stěžovatelka bude žalované platit částku odpovídající množstevnímu bonusu za určité období formou záloh, dovolací soud označil za vlastní skutková tvrzení stěžovatelky. Ze skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu však nevyplývá, že by si strany sjednaly uplatnění, resp. placení, množstevního bonusu formou záloh a následného vyúčtování. Z tohoto důvodu podle jeho názoru nelze na projednávanou věc vztáhnout závěry rozhodnutí, na které stěžovatelka poukazovala a tvrdila, že se od nich odvolací soud odchýlil, neboť v nich dovolací soud řešil skutkově i právně odlišné případy.
II.
18. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98).
19. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu pro ni bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nález ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), nález ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), nález ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93), a další]. Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Způsob placení kupní ceny za vyfakturované zboží a určení počátku běhu promlčecí lhůty byly klíčové otázky i v řízení před soudem prvního stupně. Úprava lhůt splatnosti faktur na zboží (i na zaplacení bonusu) byla ve smlouvách, z nichž soud odvíjel svá skutková zjištění, jasně stanovena. Klíčovou otázku počátku běhu promlčecí lhůty soud prvního stupně svázal až s následným vyúčtováním.
20. V odvolání žalovaná uvedla svůj náhled na právní posouzení věci. Za stejných skutkových zjištění znovu zdůraznila nutnost vázat počátek běhu promlčecí lhůty na pohledávku na zaplacení ceny za zboží.
21. Městský soud vyhodnotil odlišným způsobem relevanci kritérií rozhodných pro započitatelnost vzájemných pohledávek (na zaplacení odebraného zboží a na množstevní bonus). V rozsahu neoprávněného zápočtu označil dluh stěžovatelky na zaplacení kupní ceny za dodané zboží za existující, nicméně s ohledem na námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla již před soudem prvního stupně, jej prohlásil za promlčený. Rozhodl tak o meritu věci odlišným způsobem. Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatelka k námitce promlčení mohla vyjádřit, což také činila, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak ji má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
22. Ústavní soud připomíná, že podle §220 o. s. ř., odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219 o. s. ř.) nebo zrušení (§219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; nebo b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Postupují-li odvolací soudy uvedeným způsobem, je jejich postup zcela v souladu se zákonem, a nelze mu ani z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
23. Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne. V oblasti občanskoprávních vztahů je proto na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
24. K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá posouzení otázky přípustnosti dovolání, Ústavní soud zdůrazňuje, že je to toliko dovolací soud, jemuž zákon (§239 o. s. ř.) přiznává pravomoc zkoumat přípustnost dovolání ve smyslu §237 až §238a o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2745/13, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. IV. ÚS 1739/14, či ze dne 27. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 3217/17). Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
25. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě jiných opravných prostředků. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15, či ze dne 17. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 2936/15).
26. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že posuzovat rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může pouze z hlediska jeho ústavnosti.
27. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2312/15).
28. Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna; nepřísluší mu nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v situacích, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují jeho případný zásah (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 10. října 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).
29. Ve světle uvedených východisek Ústavní soud přezkoumal v nyní posuzované věci usnesení dovolacího soudu a zjistil, že nevykazuje žádné ústavněprávně relevantní deficity, pro něž by musel přistoupit k jeho kasaci. Je tomu tak především proto, že stěžovatelka, což je zřejmé i z obsahu její ústavní stížnosti, v prvé řadě nezpochybňuje právní posouzení městského soudu, nýbrž skutkové okolnosti, na jejichž základu takové posouzení učinil. Ze smluvního podkladu soudy dovodily, že se jedná o dva nároky: na zaplacení kupní ceny a na zaplacení množstevního bonusu. Každý z nich měl upraven vlastní splatnost i úročení. Soudy však ze smluv nedovodily, že by uplatňování množstevního bonusu měsíčně již v roce, kdy nárok na něj vznikal, bylo stanoveno jako záloha s následným vyúčtováním. V průběhu řízení takto stěžovatelka neargumentovala a učinila tak až v rámci svého dovolání, v němž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu záloh a vyúčtování se týkající. Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů takové ujednání nevyplývá, závěry rozhodnutí dovolacího soudu, na která stěžovatelka v dovolání odkázala nelze na věc vztáhnout a odvolací soud se tedy od nich nemohl odchýlit. Takové dovolání proto nemohlo být úspěšné, neboť formulované právní otázky nemohly založit jeho přípustnost.
30. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je srozumitelně a řádně odůvodněno, nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu