ECLI:CZ:US:2019:1.US.1418.18.1
sp. zn. I. ÚS 1418/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Musilové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2017, č. j. 42 C 250/2015-245, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 28 Co 14/2018-253, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2018 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 uvedeným v návětí bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky ze dne 12. 10. 2017 proti rozsudku Městského soudu ze dne 2. 8. 2017, č. j. 28 Co 250/2017-216. Po podání tohoto dovolání byla stěžovatelka vyzvána výzvou ze dne 26. 10. 2017 k úhradě soudního poplatku za dovolání ve výši 14.000,- Kč do patnácti dnů od doručení výzvy. Stěžovatelka byla současně poučena o tom, že pokud soudní poplatek za řízení o dovolání nezaplatí, bude toto řízení zastaveno. Stěžovatelka reagovala na tuto výzvu sdělením ze dne 31. 10. 2017, že řízení o dovolání v její věci je stále osvobozeno od soudních poplatků, a to s odkazem na přechodná ustanovení novely zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."). Stěžovatelka totiž v řízení, v němž podala dovolání, uplatňovala nárok dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 podala stěžovatelka odvolání, které zamítl Městský soud v Praze svým napadeným usnesením. V něm stěžovatelku poučil, že je proti němu přípustné dovolání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že byť dovolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze podala a dosud o něm nebylo rozhodnuto, má za to, že dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné není, neboť tvrdí, že jestliže dle §238 odst. 1 písm. i) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřipouští dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek a proti samotnému usnesení, jímž je účastník řízení vyzván k zaplacení soudního poplatku, není přípustné ani odvolání, má stěžovatelka za nesporné, že §238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu dopadá i na rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
4. Než se Ústavní soud může argumentací stěžovatelky zabývat po věcné stránce, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel či stěžovatelka ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel či stěžovatelka předtím, než se obrátili na něj, neumožnili obecným soudům napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpali všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
8. Stěžovatelka sama výslovně uvedla, že byla poučena o přípustnosti dovolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze a že toto dovolání podala. Ve světle výše uvedeného by tak její ústavní stížnost mohla být přípustná jedině tehdy, jestliže by dovolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze bylo nepřípustné, stěžovatelka by o tom byla Městským soudem v Praze nesprávně poučena, a v důsledku toho by stěžovatelce marně uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti.
9. Dovolání proti usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, však Nejvyšší soud zjevně za nepřípustné nepovažuje. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5082/2017, či ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3107/2018 (- pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná rovněž na serveru www.nsoud.cz). V usnesení sp. zn. 27 Cdo 5082/2017 Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení pro absenci povinného právního zastoupení tamní dovolatelky, kdy její nárok považoval za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, tedy dovolání hned neodmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako podané proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné.
10. V usnesení sp. zn. 23 Cdo 3107/2018 Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nevymezení předpokladů splnění přípustnosti dovolání. Tak by rovněž neučinil, pokud by měl za to, že rozhodnutí napadené tímto dovoláním je vyloučeno z okruhu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné. Tomu konvenuje i komentářová literatura, která výslovně dovozuje přípustnost takového dovolání i po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. [srov. VEČEŘA, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), právní stav ke dni 1. 10. 2018, komentář k §9, odst. 1.].
11. Není úlohou Ústavního soudu, aby vykládal ustanovení podústavních právních předpisů. To je úkolem primárně obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 512/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 41/68 SbNU 419) či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)] a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší tento výklad přehodnocovat, neodporuje-li ústavněprávním požadavkům [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575); nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219) či nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)].
12. Jestliže Nejvyšší soud ustanovení §238 odst. 1 písm. i) občanského soudního řádu nevykládá tak, že toto dopadá i na usnesení o zamítnutí odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, nemá Ústavní soud důvod do tohoto výkladu zasahovat, když nota bene tento výklad poskytuje širší ochranu práv účastníků řízení než výklad zastávaný stěžovatelkou.
13. Výklad proponovaný stěžovatelkou přitom navíc nerespektuje, že usnesení o zastavení řízení a usnesení vyzývající k zaplacení soudního poplatku jsou obsahově i významem dvě různá rozhodnutí, mající diametrálně odlišné dopady do práv účastníků. Nepřípustnost odvolání proti usnesení vyzývajícímu k zaplacení soudního poplatku je dána mimo jiné právě tím, že proti obsahu tohoto rozhodnutí je následně možno se bránit v opravných řízeních proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podané proti usnesení o zamítnutí odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku považuje zásadně za nepřípustné, nevyužil-li stěžovatel možnosti podat dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4006/18 ze dne 18. 12. 2018 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3916/17 ze dne 27. 11. 2018, bod 20.)
15. Jako obiter dictum Ústavní soud navíc uvádí, že i kdyby dovolání ve stěžovatelčině věci přípustné nebylo, a tedy tato byla nesprávně poučena, že je podat může a lhůtu k podání ústavní stížnosti by následně případně nestihla jen proto, že postupovala v souladu s nesprávným poučením o možnosti podat dovolání, nemůže jí taková skutečnost jít k tíži při případném následném počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti [srov. přiměřeně nálezy sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269) či sp. zn. I. ÚS 12/99 ze dne 26. 6. 2001 (N 95/22 SbNU 317)].
16. Stěžovatelka rovněž ve své ústavní stížnosti argumentuje, že aplikace zákona č. 296/2017 Sb. nebyla doposud v soudní rozhodovací praxi jednoznačně vyřešena, přičemž zájem na jejím vyřešení dalece přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je naplněn důvod pro mimořádné neodmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost.
17. Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je výkladem podústavního práva, na něž dopadá právní závěr Ústavního soudu uvedený výše sub 11. Přesah vlastních zájmů stěžovatelky zde tedy postup dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodůvodňuje, neboť výklad tohoto ustanovení mohou a mají učinit primárně obecné soudy, např. v řízení o stěžovatelčině dovolání. Ústavní soud tak není v pozici, kdy by byl tím jediným a posledním orgánem veřejné moci, který tento výklad může provést. Pokud by tak učinil, naopak by se zpronevěřil zásadám své činnosti uvedeným výše sub 6. a 7.
18. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu