ECLI:CZ:US:2019:1.US.226.19.1
sp. zn. I. ÚS 226/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky FLEXPACK s.r.o., se sídlem Praha 2, Bělehradská 568/92, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Březince 1232/16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 44 To 495/2018 a usnesení pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, oddělení odhalování daňových podvodů v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2018 č. j. GŘC-163/TČ-2018-835830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, oddělení odhalování daňových podvodů v Ústí nad Labem (dále jen "celní orgán"), kterým bylo podle §79g trestního řádu rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a to nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a do práva na poklidné držení majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení celního orgánu zcela postrádá odůvodnění proč je zajišťován právě její majetek a v čem je spatřováno splnění podmínek pro tento postup. Postrádá zejména vysvětlení, jaké nástroje či výnosy z trestné činnosti se měly dostat do její dispozice, aby tak byla případně povinna strpět zajištění náhradní hodnoty. Stížnostní soud podle ní nahradil úvahy celního orgánu vlastními skutkovými úvahami, které v prvotním usnesení nebyly a nemají ani oporu v trestním spisu, přičemž stěžovatelka nedostala prostor se ke skutkové verzi, kterou tento soud vzal za vlastní, jakkoli vyjádřit. Stěžovatelka závěry Městského soudu v Praze považuje toliko za hypotézy, které byly dovozeny z okolností, z nichž rozhodně logicky neplynou. Uvádí, že i kdyby byl jejím vlastníkem obviněný D. R., jak o tom spekuluje Městský soud v Praze, nebylo by možné její nemovitosti zajistit, neboť jde o majetkoprávně oddělené osoby. Zajištění majetku z trestné činnosti podle ní nemá povinnost strpět nikdo jiný, než ten, v jehož majetku se věc, která je výnosem z trestné činnosti, nachází.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení celního orgánu obsahuje některé významné nedostatky, neboť z něj není jasně patrné, jak se měly do dispozice stěžovatelky dostat výnosy z trestné činnosti, o níž se vedlo předmětné trestní řízení, což je základním předpokladem pro využití institutu zajištění náhradní hodnoty podle §79g trestního řádu. Odůvodnění závěru o splnění podmínek pro zajištění nemovitostí stěžovatelky jako náhradní hodnoty však dále významným způsobem doplnil stížnostní soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci celního orgánu doplnil právě stížnostní soud.
Jestliže tedy Městský soud v Praze (dále i jen "soud") v napadeném usnesení odůvodnil všechny podstatné okolnosti potřebné pro závěr o splnění podmínek zajištění náhradní hodnoty, zhojil tím vady prvostupňového usnesení celního orgánu. Soudu nelze vytýkat ani to, že o stížnosti stěžovatelky proti usnesení celního orgánu rozhodl v neveřejném zasedání, neboť tímto způsobem soud rozhoduje tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání (§240 trestního řádu). Pro rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu přitom trestní řád nevyžaduje rozhodování ve veřejném zasedání (srov. §146a trestního řádu a contrario).
Ústavní soud konstatuje, že soud dostatečně a racionálně odůvodnil závěr o splnění podmínek pro zajištění náhradní hodnoty, tj. nemovitostí stěžovatelky. Správně se soustředil zejména na nezbytný předpoklad využití tohoto institutu, tedy to, zda se do dispozice stěžovatelky dostaly výnosy z trestné činnosti jiných osob, proti nimž bylo vedeno trestní stíhání, přičemž dospěl k závěru, že tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna.
Tento závěr dovodil soud z provázanosti stíhaných osob se stěžovatelkou, což bylo podloženo zejména výpovědí obviněného R. Č. Z ní vyplynulo, že nemovitosti, které byly předmětem zajištění, obviněný Č. převedl na stěžovatelku, za kterou vystupoval další obviněný, D. R. Městský soud v Praze upozornil i na další skutečnosti. Konkrétně na to, že jednatelkou stěžovatelky se stala přítelkyně obviněného R., která s ním žije ve společné domácnosti, a ke zmíněnému převodu nemovitostí došlo poté, co byl další obviněný M. K. omezen na osobní svobodě a poté, co obviněný Č. změnil svůj přístup a požádal o status spolupracujícího obviněného.
Na základě těchto skutečností se jeví opodstatněný závěr soudu o důvodném podezření, že stěžovatelka představuje jakousi servisní společnost pro vlastnictví nemovitostí plně ovládanou obviněným D. R. Z tohoto závěru pak důvodně vyplývá i předpoklad, že stěžovatelka disponuje majetkem získaným trestnou činností, na níž se měl podílet právě obviněný R. Jestliže stěžovatelka považuje uvedený závěr za pouhou hypotézu a předkládá vlastní verzi skutkových okolností, musí Ústavní soud připomenout, že k zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti (jakož i náhradní hodnoty) postačí, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti (srov. §79a odst. 1 trestního řádu). Není tedy nezbytné, aby takový závěr byl učiněn s jistotou nepřipouštějící pochybnosti.
Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se předmětné trestní stíhání nachází ve své rané fázi, z čehož logicky vyplývá omezené množství informací, z nichž mohou orgány činné v trestním řízení vycházet, a že i v této situaci musí tyto orgány sledovat legitimní cíl, totiž aby výnosy z trestné činnosti nebyly odstraněny z jejich dosahu. Ústavní soud tak má za to, že výše popsané okolnosti, jež soud uvedl v napadeném usnesení, dostatečně odůvodňují podezření, že osoby stíhané v předmětné trestní věci mohly na stěžovatelku převést výnosy z trestné činnosti. Jelikož za současného stavu nebylo možno identifikovat a zajistit samotný původní výnos z trestné činnosti, jeví se zajištění náhradní hodnoty, tj. nemovitostí vlastněných stěžovatelkou, jako opodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu