ECLI:CZ:US:2019:1.US.2846.19.1
sp. zn. I. ÚS 2846/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Vyklického, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Srbou, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti výroku I. b) a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019 č. j. 14 Co 114/2016-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce odstoupil od kupní smlouvy o prodeji pozemku uzavřené se stěžovatelem jako kupujícím pro nezaplacení celé kupní ceny. Částečné plnění stěžovateli vrátil a domáhal se vrácení jím poskytnutého plnění žalobou na určení vlastnictví k předmětnému pozemku.
V mezidobí mezi zápisem vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí a odstoupením od kupní smlouvy došlo z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Břeclavi o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům k zániku předmětného pozemku a stěžovatel se stal prvním vlastníkem nově vzniklého pozemku. Soud prvého stupně žalobu zamítl, neboť nabytí vlastnického práva z rozhodnutí správního orgánu v rámci pozemkových úprav představuje originární způsob nabytí vlastnictví, a proto nárokem žalobce při vydání bezdůvodného obohacení po odstoupení od kupní smlouvy není určení vlastnictví k němu, ale vydání hodnoty pozemku. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na okolnosti případu, kdy stěžovatel jednal nepoctivě, shledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Krajský soud rozhodnutím ze dne 30. 6. 2016 č. j. 14 Co 114/2016-108 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, neboť podle jeho názoru žalobce mohl žádat o určení vlastnictví k pozemku, který byl stěžovateli v rámci pozemkových úprav poskytnut náhradou za jeho spoluvlastnické právo k původnímu pozemku tvořícímu předmět kupní smlouvy. Námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy odvolací soud posoudil jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 69 651 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem z 10. 12. 2018 č. j. 22 Cdo 5626/2016-142 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že odvolací soud se nevyjádřil k otázce, jaké důvody žalobci bránily ve včasném uplatnění práva na odstoupení od smlouvy.
Odvolací soud v navazujícím řízení žalobu zamítl, neboť věcné posouzení předmětu sporu se stalo v dalším průběhu řízení bezvýznamným, a to s ohledem na změny vlastnického práva k spornému pozemku na straně žalobce, v důsledku nichž žalobce i jeho právní nástupce na požadovaném určení ztratili naléhavý právní zájem a stěžovatel ztratil rovněž pasivní věcnou legitimaci v řízení. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 598 Kč a náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 29 866 Kč. Náklady za řízení před soudem prvního stupně, náklady odvolacího a dovolacího řízení stěžovateli přitom přiznal ve výši 1/2, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti věci a celkovému přístupu stěžovatele považoval za nezbytné ve věci aplikovat ust. §150 o. s. ř. Oproti tomu stěžovateli přiznal celé náklady druhého odvolacího řízení, neboť žalobce trval na návrhu, přestože na rozdíl od původního žalobce neměl na určení naléhavý právní zájem.
Stěžovatel namítá nesprávnost nákladového výroku. Poukazuje na to, že předchozím (zrušeným) rozhodnutím krajského soudu byl on jako neúspěšná strana zavázán k úhradě vyšších nákladů řízení. Dále namítá, že krajský soud v napadeném rozhodnutí při výpočtu nákladů řízení nevycházel z tarifní hodnoty pozemku, ale z částky 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen "advokátní tarif". Je přesvědčen, že ve věci nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a rozhodnutí soudu o nákladech řízení v tomto směru považuje za překvapivé.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost jejich vynaložení, zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu anebo posuzoval hodnotu jednotlivých právních úkonů podle tarifní hodnoty předmětu řízení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Pokud jde o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace tohoto ustanovení spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží proto na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (sp. zn. I. ÚS 389/05, I. ÚS 457/05). Ústavní soud ani nesdílí názor stěžovatele, že aplikace ust. §150 o. s. ř. pro něj byla překvapivá. Názor obou soudů na příčinu sporu a hodnocení postoje stěžovatele v průběhu jeho řízení, kterým byla aplikace moderačního práva podložena, byl stěžovateli již od rozhodnutí soudu prvního stupně znám.
Ústavní soud připomíná, že měřítkem pro jeho rozhodování je také intenzita, s níž by eventuálně mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky, do detailu hodnotit proběhlé soudní řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a přehodnocovat nákladové výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu