ECLI:CZ:US:2019:1.US.3181.19.1
sp. zn. I. ÚS 3181/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Šrouba, zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 1004/2019-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018 č. j. 17 Co 273/2018-111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2018 č. j. 20 C 66/2017-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v části výroku, kterým zamítá žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí byla povinna zaplatit částku 3 305 500,- Kč, z toho 10 000,- Kč v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Žalované částky se stěžovatel domáhal podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") z titulu finanční náhrady za nemovitosti, které mu nelze vydat. Stěžovatel o finanční náhradu požádal dne 22. 9. 1991, přičemž požádal o vyčkání s vyřizováním žádosti, dokud nebude definitivně vyřešena otázka vydání nemovitostí (stěžovatel vedl řízení o vydání nemovitostí, podal žalobou na přikázání stavby do jeho vlastnictví a vedl řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem). Dne 15. 9. 2006 požádal o pokračování v řízení o vyřízení žádosti o finanční náhradu. Jeho žádosti nebylo vyhověno. Soudy posoudily nárok stěžovatele jako promlčený, neboť po uplynutí lhůty dané Ministerstvu financí k vyřízení žádosti o poskytnutí finanční náhrady podle čl. IV. bod 2 zákona č. 115/1994 Sb., kterým byl doplněn zákon č. 87/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 115/1994 Sb."), stěžovatel právo na finanční náhradu neuplatnil u soudu v tříleté promlčecí době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a žalobu podal až dne 11. 4. 2017.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat. Na rozdíl od soudů je přesvědčen, že jeho žádost o finanční náhradu byla jako neúplná vrácena k doplnění a neběžela tak lhůta podle §9 zákona č. 115/1994 Sb. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že pokud v dovolání uvedl, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. závisí na vyřešení dvou otázek jím formulovaných, které by měl dovolací soud "posoudit jinak než posoudil odvolací i nalézací soud", jde o nešťastnou formulaci, která je v rozporu se zněním ustanovení §237 o. s. ř., avšak má za to, že v dovolání dostatečně uvedl důvody, pro které má být hodnoceno jako důvodné. Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky, neboť měl podle stěžovatele přihlédnout k okolnostem případu a neměl dovolání odmítnout.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud, který se seznámil i s dovoláním stěžovatele, formulovaným v podstatě jako další řádný opravný prostředek, z ústavního hlediska nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu co vytknout. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodává, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14 a další).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Závěr o promlčení nároku je podložen skutkovými zjištěními, podle nichž žalovaná žádost o finanční náhradu jako neúplnou žalobci k doplnění podle §9 zákona č. 231/1991 Sb. nevrátila. Soudy ve svých rozhodnutích pak srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu jako dalšímu odvolacímu orgánu přehodnocovat jejich právní závěry.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu